ECLI:CZ:US:2014:2.US.440.14.1
sp. zn. II. ÚS 440/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Dvořáka, zastoupeného JUDr. Vlastislavem Jarošem, advokátem, se sídlem v Chodově, Lesní 994, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, č. j. 22 Cdo 3024/2013-88, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2013, č. j. 12 Co 767/2012-66, a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 8. 2012, č. j. 12 C 473/2011 - 46, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně neprovedl ve věci řádné dokazování, když nevyslechl stěžovatelem navrženého svědka, tuto vadu nezhojil ani odvolací soud, který se navíc nevypořádal se skutečností, že při opravě katastrálního operátu došlo ke změně vlastníka části pozemku parc. č. X. Taktéž dovolací soud se namítanými nedostatky předchozích řízení a nevyřešeným vlastnickým vztahem k pozemku, oddělenému z pozemku parc. č. X, nezabýval. Stěžovatel uvádí, že předmětné nemovitosti nabyl tak, jak byly tehdy v katastru nemovitostí vedeny, a neměl důvod o skutečnostech, které z katastru nemovitostí vyplývaly, pochybovat. Stěžovatel připouští opravu chyb v katastrálním operátu, stejně tak jako i revizi hranic pozemků, poukazuje však na skutečnost, že tímto nemohou být právní vztahy k nemovitostem nijak dotčeny, není-li jejich změna doložena listinou, neboť v rámci obnovy katastrálního operátu není katastrální úřad oprávněn jakkoliv rozhodovat o existenci či rozsahu vlastnického či jiného práva.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 12 C 473/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 9. 8. 2012, č. j. 12 C 473/2011-46, zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. Y o výměře 115 m2 v k. ú. a obci Stříbrná, zapsaném na listu vlastnictví č. A u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Sokolov. Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, č. j. 12 Co 767/2012-66 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu v Sokolově nedošlo.
6. Ohledně námitky stěžovatele, že soud prvního stupně neprovedl dokazování výslechem jím navrženého svědka, Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III. ÚS 150/93, Sb. n. u., sv. 2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
7. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé odmítnutí důkazního návrhu představuje ústavněprávní vadu. Obecné soudy jsou oprávněny důkazní návrh neakceptovat, je-li navrhovaný důkaz zcela zjevně irelevantní (bez souvislosti s předmětem řízení), dále který není s to ani ověřit ani vyvrátit dokazovanou skutečnost, popř. důkaz zjevně nadbytečný, kdy určité tvrzení již bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03, III. ÚS 2778/08, III. ÚS 1854/10).
8. Tak je tomu i v nyní projednávané věci, kdy stěžovatelem navržený výslech právního předchůdce stěžovatele (prodávajícího z kupní smlouvy - Herberta Hegera) ohledně skutečnosti, jak byla předmětná nemovitost v minulosti užívána, nebyl pro rozhodování soudu relevantní, neboť soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele s odůvodněním, že neshledal u stěžovatele naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby. Tento svůj závěr opřel soud prvního stupně o judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž sice může být nabyvatel, který se chopí části parcely, kterou nekoupil, v dobré víře, že je vlastníkem i této části, avšak za situace, kdy výměra drženého sousedního pozemku dosahuje více než 50% výměry skutečně koupeného pozemku, je tomu tak jen za zcela výjimečných okolností, které stěžovatel neprokázal. Soud prvního stupně se tedy vzhledem ke svému závěru, že stěžovatel naléhavý právní zájem neprokázal, nezabýval dále věcí samou. Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku stěžovateli vysvětlil, že nezávisle na tom, zda právní předchůdci stěžovatele předmětný pozemek užívali či nikoliv, muselo být stěžovateli zřejmé, že pokud koupil pouze stavební parcelu zastavěnou domem, nemůže být vlastníkem dalších 115 m2, o čemž svědčí i skutečnost, že počátkem roku žádal žalovanou obec Stříbrnou, aby mu mj. i pozemek parc. č. Y prodala. V dané věci se tedy soudy nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů (kupní smlouva ze dne 18. 9. 2000, žádost stěžovatele o odkoupení obecního pozemku, příslušný list vlastnictví), kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
9. Pokud se jedná o ústavní stížností napadené usnesení dovolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady, vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
10. Dovolací soud ve svém napadeném usnesení odkázal na svou konstantní judikaturu týkající se otázky dobré víry držitele a dovodil, že z ní vyplývající závěry (které byly taktéž předestřeny stěžovateli odvolacím soudem), lze vztáhnout i na posouzení dobré víry stěžovatele a jeho právních předchůdců, kteří "nabývali vlastnictví ke stavebnímu pozemku o výměře 157 m2 (původně 126 m2) a museli mít proto důvodné pochybnosti o tom, že by jim mohl patřit i další samostatný pozemek s téměř srovnatelnou rozlohou".
11. Ústavní soud uzavírá, že po přezkoumání ústavnosti postupu v řízení před obecnými soudy nezjistil nic, co by dané věci dávalo ústavněprávní rozměr, proto konstatuje, že obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně a racionálně obhajitelně odůvodnily. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí. Z hlediska své funkce orgánu ochrany ústavnosti Ústavní soud nemá, co by dodal, neboť žádnou ze stěžovatelem uvedených závad z hlediska ústavních kautel práva na spravedlivý proces neshledal. Pokud stěžovatel namítá pochybení učiněná v rámci obnovy katastrálního operátu, Ústavní soud uvádí, že toto je předmětem samostatného ve věci probíhajícího řízení před Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov, jehož rozhodnutí ze dne 8. 12. 2013, č. j. OR-185/2013-409-11 napadl stěžovatel podle svého tvrzení odvoláním.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu