ECLI:CZ:US:2014:2.US.446.14.1
sp. zn. II. ÚS 446/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Kořenka, zastoupeného Mgr. Alešem Zdráhalou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Přerovská 33, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 25. 9. 2013, č. j. 76 A 32/2011-83, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 As 145/2013-9, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry správních orgánů a obecných soudů ohledně jím spáchaného dopravního přestupku a tvrdí, že byl během jízdy připoután bezpečnostním pásem. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel zejména v tom, že nebyl proveden k důkazu jím navrhovaný vyšetřovací pokus, kterým by vyvrátil tvrzení policistů, která má za nepravdivá.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 76 A 32/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Magistrátu města Olomouc ze dne 21. 4. 2011 č. j. SMOL/2011/OARMV/PD/Tom byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle v té době účinného §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se měl dopustit tím, že dne 5. 1. 2011 v Olomouci na ulici Krapkova nebyl při řízení motorového vozidla na sedadle připoután bezpečnostním pásem. Podle výpovědí policistů, kteří přestupek oznámili, se měl začít připoutávat teprve poté, co spatřil policejní hlídku s dalekohledy. Za toto jednání byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení v paušální částce 1 000 Kč. Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které rozhodnutím ze dne 30. 6. 2011, č. j. KUOK 73800/2011, Krajský úřad Olomouckého kraje zamítnul a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. 76 A 32/2011-45, vyhověl a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje zrušil. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal Krajský úřad Olomouckého kraje kasační stížnost, na základě které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud po zrušení svého rozhodnutí pokračoval v řízení, a vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vydal ve věci nový rozsudek ze dne 25. 9. 2013, č. j. 76 A 32/2011-83, kterým žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na něj kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti zjevně neopodstatněná.
6. Pokud jde o včasnost, Ústavní soud shledal splnění této podmínky pouze v té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu.
7. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V daném případě je obecně posledním prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, kasační stížnost, tu však lze podat jen za určitých podmínek, které taxativně stanoví §103 odst. 1 s. ř. s. O tom byl stěžovatel krajským soudem náležitě poučen. Kasační stížnost však nelze podat v případech stanovených v §104 o. s. ř., který zakládá důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti. Jedním z takových důvodů je procesní situace, kdy správní soud rozhodl znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci stěžovatel ve své kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu, který rozhodl poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, pouze opětovně polemizoval se závěry krajského soudu, který se řídil právním názorem kasačního soudu. Nejvyšší správní soud proto postupoval správně, pokud tuto kasační stížnost stěžovatele odmítl jako nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
8. Nelze než konstatovat, že takto koncipovaná kasační stížnost nepředstavuje přípustný procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy takový, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Ve věci stěžovatele byl rozhodnutím o posledním procesním prostředku napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 9. 2013, č. j. 76 A 32/2011-83, a právě ode dne jeho doručení stěžovateli se odvíjela i lhůta k podání ústavní stížnosti proti němu (srov. usnesení ze dne 7. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 691/05 a usnesení ze dne 23. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 1545/09, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že stěžovateli byl citovaný rozsudek doručen dne 25. 10. 2013. Byla-li tedy ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až 5. 2. 2014, je zjevné, že tak bylo učiněno opožděně, pročež byl v tomto rozsahu dán důvod pro její odmítnutí.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost po věcné stránce jen v té části, která směřuje proti odmítavému usnesení kasačního soudu. V této části byl návrh podán včas, avšak, jak již bylo shora konstatováno, z hlediska ústavního je v dané věci odmítnutí kasační stížnosti jako nepřípustného návrhu zcela v souladu se soudním řádem správním a jeho jednotlivými ustanoveními, jak byla kasačním soudem použita.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry krajského soudu, který ve svém rozsudku vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, kterým bylo meritorně ve věci rozhodnuto a věc vrácena krajskému soudu k novému projednání. Ústavní stížnost tak věcně nesměřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 As 145/2013-9, kterým byla kasační stížnost odmítnuta z důvodu uvedeného v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., přestože se petitem ústavní stížnosti stěžovatel domáhá jeho zrušení.
11. Jak již Ústavní soud výše dovodil, Nejvyšší správní soud nepochybil, když kasační stížnost stěžovatele ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl, ostatně stěžovatel proti takovému procesnímu postupu Nejvyššího správního soudu ničeho v ústavní stížnosti nenamítal. Nejvyšší správní soud tak postupoval mimo jiné v souladu s právními závěry Ústavního soudu, vyslovenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005, kde Ústavní soud vyzdvihl, že účelem nepřípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. "je nepochybně skutečně to, aby Nejvyšší správní soud se znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí)".
12. Lze proto shrnout, že usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 As 145/2013-9, o odmítnutí kasační stížnosti bylo vydáno v souladu se zákonem, pročež Ústavnímu soudu nezbylo, než v této části odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Co se týče části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 9. 2013, č. j. 76 A 32/2011-83, byla tato posouzena jako návrh podaný po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b), ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona a z tohoto důvodu rovněž odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu