ECLI:CZ:US:2006:4.US.691.05
sp. zn. IV. ÚS 691/05
Usnesení
IV. ÚS 691/05
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Nevrklou, advokátem, AK Královský Vršek 25, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 1 Afs 86/2005-31, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005, č. j. 29 Ca 37/2005-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces a článek 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona.
Ústavní soud si vyžádal spisy Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 37/2005 a 29 Ca 415/2001, z nichž zjistil následující.
Stěžovatel podal u Krajského soudu v Brně žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně FŘ 110/1091/01-0107, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou - platebnímu výměru. Stěžovatel nesouhlasil s dodatečným vyměřením daně z příjmu plynoucího z prodeje pozemků, které mu byly vydány Pozemkovým fondem ČR na základě smlouvy o podmínkách bezúplatného převodu jiných pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a to jako postupníku na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi stěžovatelem, jako postupníkem, a M. S., jako postupitelem. Z odůvodnění rozhodnutí finančního úřadu vyplývá, že daň byla stěžovateli dodatečně vyměřena, protože se na něj nevztahuje osvobození od daně z příjmů podle ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č. j. 29 Ca 415/2001-35, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 Afs 2/2004-52, kasační stížnosti správního orgánu vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, neboť jeho závěr o osvobození stěžovatele od daně z příjmů shledal nesprávným. Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 4. 3. 2005, č. j. 29 Ca 37/2005-14, stěžovatelovu žalobu zamítl. Kasační stížnost, v níž stěžovatel napadal právní posouzení věci, Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 8. 2005, č. j. 1 Afs 86/2005-31, odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s.ř.s."), neboť se jednalo o kasační stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, přičemž se řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel cituje ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů, podle kterého jsou od daně z příjmů osvobozeny náhrady přijaté v souvislosti s nápravou některých majetkových křivd podle zvláštních právních předpisů, a namítá, že jeho příjem získaný prodejem postoupených pozemků byl osvobozen od daně, neboť se jednalo o nemovitosti vydané podle zvláštního předpisu - zákona o půdě - nikoli o pozemky vydané na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené ve smyslu občanského zákoníku, jak dovozovaly soudy. Podstatné je, že ať již byly pozemky vydány přímo M. S. anebo stěžovateli, jako postupníkovi pohledávky, stalo se tak na základě zákona o půdě. Pokud chtěl zákonodárce toto osvobození od daně upravit pouze pro určitou skupinu poplatníků daně, bylo jeho povinností vyjádřit takový úmysl v právním předpise určitě a jasně, jak to odpovídá požadavkům právního státu; případnou mezeru ve veřejnoprávním předpise nelze nahrazovat rozšiřujícím výkladem, protože ten ve svém důsledku vede ke zúžení osvobození od daňové povinnosti a tím zároveň ke stanovení daňové povinnosti dalším daňovým poplatníkům.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděně podaná.
Ústavní soud nemá žádné námitky proti odmítavému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel opětovně toliko uplatňoval svůj pohled na výklad zákona o daních z příjmů, který již byl odmítnut v předchozí fázi řízení a kterážto situace tak činila kasační stížnost nepřípustnou k meritornímu projednání. Nejvyšší správní soud proto zcela správně vyložil a na stěžovatelův případ aplikoval ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s.ř.s., v důsledku čehož musela být kasační stížnost pro nepřípustnost odmítnuta. Ústavní soud nenalézá sebemenší podklad pro konstatování procesního pochybení Nejvyššího správního soudu při opětovném rozhodování o kasační stížnosti. Kasační návrh stěžovatele ve vztahu k uvedenému rozhodnutí není ničím jiným než požadavkem, aby Ústavní soud v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny "nařídil" Nejvyššímu správnímu soudu věcně projednat stěžovatelovu kasační stížnost a tudíž nerespektovat citované kogentní ustanovení zákona. V této části byla proto shledána ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
V části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně byla ústavní stížnost podána opožděně. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s.ř.s. naprosto jasně a srozumitelně stanoví, že v situaci, jako byla stěžovatelova, není kasační stížnost přípustná. Po vynesení rozsudku Krajského soudu v Brně již tedy zákon stěžovateli neposkytoval žádný opravný prostředek, takže lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po jeho doručení stěžovatelovu právnímu zástupci, tedy dnem 31. 3. 2005 a skončila dne 29. 5. 2005. Jde o procesní lhůtu nepřekročitelnou a neprominutelnou, neboť i Ústavní soud je kogentním ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vázán (srov. čl. 88 Ústavy). Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 25. 10. 2005, stalo se tak dávno po jejím uplynutí.
Jako obiter dictum se sluší uvést, že napadený právní názor Nejvyššího správního soudu plně koresponduje s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení IV. ÚS 438/04 a IV. ÚS 439/04, publikováno na www.usoud.cz). Zde v identických právních věcech Ústavní soud stěžovateli vytkl, že jeho výklad nese rysy formalismu, je v rozporu s obecnou spravedlností a že obecné principy, kterých se stěžovatel dovolává, se mohou uplatňovat jen v rámci usilování o spravedlivé řešení věci. Nejvyšší správní soud se správně nespokojil pouze s jazykovým výkladem, ale opřel se také o výklad systematický zohledňující zařazení ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě v kontextu celého zákona, současně však nemohl pominout metodu teleologického výkladu. Pouhé použití jazykového výkladu, který je v ústavní stížnosti nabízen, nedostačuje. Smysl ustanovení, o jehož výklad stěžovatel vede spor, spočívá v umožnění jakési další kompenzace osobám, které v minulosti utrpěly křivdu protiprávním odebráním majetku. Zákonodárce ustanovením §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů zamýšlel poskytnout výhodu spočívající ve zproštění daňové povinnosti, která by jinak dopadla na osoby oprávněné z restitučních předpisů, jestliže by vlastnictví k takto nabytému majetku dále převáděly. Výjimka zakotvená v zákoně o daních příjmů je tedy zacílena na restituenty ve vztahu k jejich restituovanému majetku, nikoli na restituovaný majetek jako takový. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vůči předmětnému pozemku nebyl osobou, jíž se v minulosti děla křivda, avšak do postavení oprávněné osoby vstoupil smlouvou o postoupení pohledávky, nelze jeho příjem z převodu vlastnického práva k restituovanému majetku pokládat za osvobozený od daně z příjmu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako opožděně podanou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu