ECLI:CZ:US:2014:2.US.488.14.1
sp. zn. II. ÚS 488/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Bečvářové, rozené Dregerové, zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, advokátem, se sídlem L. Podéště 1883, Ostrava - Poruba, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 7 As 82/2013-24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry správních orgánů a obecných soudů ohledně jí spáchaného přestupku a namítá, že tyto závěry vyplývají z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který je navíc nesprávně hodnocen. Stěžovatelka podrobně popisuje situaci, kdy jí byl v restauraci objednán nealkoholický nápoj, vinou obsluhy však došlo k tomu, že jí byl ve skutečnosti podán nápoj s obsahem alkoholu. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by nezachovala míru povinné opatrnosti řidiče, a že by měla před požitím nápoje ověřovat, zda se skutečně jedná o nápoj nealkoholický, naopak má za to, že ji pochybení obsluhujícího číšníka vyviňuje a vyvrací naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty projednávaného přestupku. Obecné soudy nerespektovaly obecnou zásadu presumpce neviny, ani §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka taktéž tvrdí, že jí náležela s ohledem na úspěch v řízení o předcházející kasační stížnosti v této věci ve smyslu §60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. poměrná náhrada nákladů řízení.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 17 A 17/2013 (dříve 17 Ca 23/2009), který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 21. 5. 2009, č. j. VNITŘ/D/338/09, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle v té době účinného §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, v souvislosti s porušením §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Za tento přestupek byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 13 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Proti citovanému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 7. 7. 2009, č. j. DSH/7873/09 zamítnuto a rozhodnutí Magistrátu města Plzně potvrzeno. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou rozsudkem ze dne 22. 5. 2012, č. j. 17 Ca 23/2009-138 Krajský soud v Plzni zamítl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, na základě které Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 112/2012-36, zrušil, a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, č. j. 17 A 17/2013 - 213, žalobu opětovně zamítnul. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Ústavní soud předně nepřisvědčil námitce stěžovatelky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu a svévolného hodnocení důkazů, neboť z odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů vyplývá, že vycházely ve svých závěrech, jimž nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknout, z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Zejména obě rozhodnutí Krajského soudu v Plzni jsou pečlivě, podrobně a přiléhavě odůvodněna a systematicky se vypořádávají se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci. Pokud má stěžovatelka za to, že nebyly ve věci provedeny všechny potřebné důkazy, neuvádí konkrétně jaké a Ústavní soud se proto touto její obecně formulovanou námitkou nemůže zabývat. Stěžovatelce se v této souvislosti pouze připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
7. Stěžovatelka rovněž namítá svévolné hodnocení důkazů obecnými soudy. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §52 §77 odst. 2 s. ř. s. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
8. Ústavní soud se domnívá, že v dané právní věci nebyla spornou otázka zjišťování skutkového stavu či hodnocení důkazů, nýbrž právní posouzení toho, zda stěžovatelka zachovala míru opatrnosti řidiče, když za situace, kdy byly objednány a ve stejné sklenici přineseny dva nápoje, přičemž věděla, že jeden je alkoholický a druhý nealkoholický, si neověřila dotazem u číšníka, který z nápojů je nealkoholický. Soud prvního stupně dovodil, že pokud stěžovatelka vystupovala pasivně a takto neučinila, nerespektovala své povinnosti řidiče. Na tom nic nemění chyba obsluhujícího číšníka, který vypověděl, že přinášel potřikrát alkoholické Mojito. Nejvyšší správní soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a dodal, že svou obhajobou, že si nebyla vědoma požití alkoholického nápoje, se stěžovatelka nemůže vyvinit, protože k naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku postačí zavinění z nedbalosti, a to ve formě nedbalosti nevědomé. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu vycházející ze znění §3 zákona o přestupcích, podle kterého k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění, je nutno považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout.
9. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny. V daném případě je zjevné, že byly naplněny objektivní znaky skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, když stěžovatelka dne 18. 12. 2008 v 00:40 h. řídila v Plzni v Karlovarské ulici osobní motorové vozidlo zn. Audi 80, reg. zn. X a při kontrole hlídkou Policie České republiky se podrobila dechové zkoušce přístrojem Dräger, výrobní číslo 0167, přičemž byla naměřena hodnota 0,57 promile alkoholu v dechu. Následně metodou plynové chromatografie a Widmarkovou zkouškou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 0,44 g/kg. Je tedy nesporné, že stěžovatelka řídila osobní motorové vozidlo, byla zastavena policejní hlídkou, dobrovolně se podrobila orientační dechové zkoušce s pozitivním výsledkem, a poté i lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve ve Fakultní nemocnici Plzeň, Ústavu soudního lékařství. Tyto skutečnosti stěžovatelka v průběhu správního ani soudního řízení nezpochybnila. Pokud na základě takto provedeného a dále doplněného dokazování dospěly obecné soudy k závěru, že spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích stěžovatelkou bylo jednoznačně provedenými důkazy (výsledek dechové i krevní zkoušky a výpověď svědka P. Hendricha) prokázáno, není zřejmé, kam míří stěžovatelka svou námitkou porušení principu presumpce neviny. To platí i pro námitku týkající se porušení §3 zákona č 500/2004 Sb., správní řád, podle kterého postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
10. K námitce stěžovatelky vztahující se k náhradě nákladů řízení o předchozí kasační stížnosti stěžovatelky odkazuje Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se vypořádalo s touto námitkou stěžovatelky způsobem ústavně souladným.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu