ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.82.2013:24
sp. zn. 7 As 82/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: V. D.,
zastoupená JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem L. Podéště 1883, Ostrava –
Poruba, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2013,
č. j. 17 A 17/2013 – 213,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2013, č. j. 17 A 17/2013 – 213, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Plzeňského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 7. 7. 2009, č. j . DSH/7873/09, jímž bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru
správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále jen „magistrát“) ze dne 21. 5. 2009,
č. j. VNITŘ/D/338/09, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona
č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), v souvislosti
s porušením ust. §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“). Za tento přestupek byla stěžovatelce uložena pokuta
ve výši 13.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu
8 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku
krajský soud uvedl, že tvrzené porušení práv stěžovatelky uvedené v žalobě v části A.1. nazvané
„Nezákonné omezení práva a lhůty pro vyjádření, neuvědomění dotčené osoby o úkonu“
a v části B.4.2. nazvané „Podání odvolání bylo antidatováno, skutečnosti na sebe logicky
nenavazují“ vyhodnotil jako zjevně nedůvodné, neboť žalobní výtky směřovaly do oblasti
správního řízení ve věci zadržení stěžovatelčina řidičského průkazu, které bylo vedeno
pod sp. zn. VNITŘ/D/20404/08. Dále se krajský soud velmi obsáhle zabýval dalšími žalobními
body a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. V postupu krajského úřadu a magistrátu neshledal
žádné procesní vady, které by mohly mít vliv na zákonnost správních rozhodnutí. Správní orgány
obou stupňů se podle jeho názoru vypořádaly s provedenými důkazy v rozsahu nezbytném
pro posouzení předmětného přestupku a jejich rozhodnutí nejsou zmatečná či nepřezkoumatelná.
Ve správním řízení byly nesporně zjištěny rozhodné skutečnosti, které se vázaly k naplnění
objektivních znaků skutkové podstaty. Podklady pro tyto závěry byly zcela průkazné, počínaje
výsledkem provedené orientační dechové zkoušky a potvrzené odborným vyjádřením
a výsledkem lékařského vyšetření. Je nezpochybnitelné, že v krvi stěžovatelky bylo zjištěno
0,44 g/kg alkoholu. Pokud se týká posouzení naplnění subjektivních znaků skutkové podstaty
přestupku, krajský soud uvedl, že stěžovatelka od příchodu do baru až do a odchodu z něj
vystupovala zcela pasivně. Neučinila, byť náznakem, jediný aktivní krok k tomu, aby si ověřila,
jaký nápoj a komu je objednáván, aby tím mohla ovlivnit, že je jí podáván ke konzumaci
nealkoholický nápoj. Pouze v případě, že by se aktivně podílela na objednání nápoje a pro svoji
osobu objednala nápoj nealkoholický a po přinesení nápojů u obsluhujícího číšníka si o věřila,
který z nich je nealkoholický, zachovala by míru povinné opatrnosti a své povinnosti řidiče by
respektovala. To se však nestalo. Pokud stěžovatelka nevěděla, že tímto svým jednáním může
porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, pak vzhledem k nastalým okolnostem toto vědět
měla a mohla. Objednala-li svědkyně K. D. v přítomnosti stěžovatelky dva nápoje „Mojito“,
jedno alkoholické a jedno nealkoholické, a číšník je přinesl ve stejných sklenicích, stěžovatelka
měla a mohla vědět, že jeden z obou nápojů je alkoholický. Chyba obsluhujícího číšníka, který
vypověděl, že objednávku vyřídil tak, že přinesl dvě alkoholická „Mojita“, nemůže stěžovatelku
vyvinit a vyvrátit naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přestupku, neboť tím spíše i
v této situaci se očekává dodržení míry povinné opatrnosti řidiče. Návrh stěžovatelky na upuštění
od uloženého trestu krajský soud zamítl s tím, že při užití moderačního práva ve smyslu ust. §78
odst. 2 s. ř. s. je vázán limity stanovenými zákonem. Tyto zákonné limity musí být pro soud stejné
jako ty, které umožňují užití moderačního práva správnímu orgánu. Nemůže-li správní orgán
podle ust. §22 odst. 12 zákona o přestupcích upustit od uloženého trestu, který byl stěžovatelce
uložen podle odst. 5 citovaného ustanovení, nemůže tak učinit ani soud. Krajský soud neshledal
ani důvod pro snížení uloženého trestu. Vyšel přitom především z obsahu žaloby, ve které
stěžovatelka zmiňovala jen likvidační lhůtu úhrady pokuty, nikoliv likvidační výši pokuty. Jestliže
obě sankce byly uloženy při spodní hranici zákonné sazby, již pojmově nemůže být splněn
předpoklad stanovený v ust. §78 odst. 2 s. ř. s. pro jejich snížení, neboť se nemůže jednat o
sankce uložené ve zjevně nepřiměřené výši. V této souvislosti totiž nelze podle krajského soudu
přehlédnout posouzení závažnosti přestupku, jak ji zcela logicky v souladu s ust. §12 odst. 1
zákona o přestupcích vyhodnotil magistrát ve svém rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost,
ve které namítala jeho nezákonnost. Vada řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, byla způsobena projednáním věci v nepřítomnosti
zástupce stěžovatelky, ačkoliv byla krajskému soudu v dostatečném časovém předstihu doručena
žádost o odročení jednání, která nemohla být opatřená žádným potvrzením o neschopnosti
zástupce účastníka řízení se tohoto jednání účastnit, když soudem byla pro doložení takového
potvrzení stanovena lhůta v délce 42 minut. Žádost o odročení byla krajskému soudu předložena
bezprostředně poté, kdy se zástupce stěžovatelky dozvěděl o kolizi s jednáním u Okresního
soudu pro Prahu - západ ve věci vedené pod sp. zn. 13 Nc 65/2012. Klienti v obou
projednávaných věcech nesouhlasili se substitucí a trvali na osobní účasti právního zástupce
u jednání u obou soudů. Proto se právní zástupce ani nesnažil substituci zajišťovat. Stěžovatelka
dále uvedla, že ukládání sankcí je činnost zaměřená na zjištění všech okolností, za kterých došlo
ke spáchání přestupků, předpokladů nápravy odpovědné osoby a na zajištění ochrany zájmů
společnosti prostředky trestněsprávních norem. Při vyměřování sankcí se uplatňují zásady
zákonnosti, spravedlnosti, individualizace a přiměřenosti. Stěžovatelka se v žalobě konkrétně
zaobírala likvidační výší pokuty, když krajský soud měl shledat důvod pro snížení uloženého
trestu s ohledem na jí podrobně vylíčené a doložené osobní, majetkové a výdělkové poměry,
které dokonce vedly k osvobození stěžovatelky od soudních poplatků v plném rozsahu. Princip
spravedlnosti při ukládání sankce se nespojuje jen s osobou pachatele, ale se zájmy společnosti
a případného poškozeného. V daném případě však nebyl nikdo poškozený. Co se týká osoby
pachatele, stěžovatelka zdůraznila, že nikdy neměla konflikt se zákonem, jednání bylo zjištěno
jako výhradně excesivní, u nějž okamžikem zjištění, že vůbec k excesu došlo, nastala nečinnost
v řízení vozidel. Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud nesprávně uvedl popis objednávání
nápojů a uvedl tak v omyl Nejvyšší správní soud při rozhodování o předcházející kasační
stížnosti, když ten z nesprávného přepisu pak vycházel. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry, podle
kterých ji krajský soud vmanévroval do aktivního podílení se na objednání alkoholického nápoje
pro svou osobu a nutnosti po přinesení sklenic nápojů obsluhujícím číšníkem si dotazem ještě
ověřovat, který nápoj není alkoholický. V popsané situaci si zachovala míru povinné opatrnosti
řidiče a své povinnosti řidiče respektovala, protože svědkyně K. D. obsluhujícímu číšníkovi
uvedla, že objednává pro stěžovatelku nealkoholický nápoj Mojito bez rumu. Ve vztahu
k uplatněným námitkám podjatosti vůči jednotlivým úředním osobám pak stěžovatelka namítala,
že krajský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi žalobními námitkami, ale naopak
uvedl, že jejich samotnou podstatou se nezabýval, a proto je jeho rozsudek v této části
nepřezkoumatelný. Stěžovatelka totiž v řízení o žalobě tvrdila, že vliv na zákonnost rozhodnutí
byl vyložen právě v obsahu uplatněných námitek a nejedná se jen o technické zhodnocení jejich
(zákonnostního) pojetí. Závěrem pak uvedla, že plný úspěch účastníka řízení ve smyslu ust. §60
odst. 1 věta první s. ř. s. není výlučně odvislý od zrušení napadeného správního rozhodnutí.
I v případě jeho nezrušení měl krajský soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu
vyslovit, že účastník řízení zaznamenal pouze částečný úspěch v řízení o předcházející kasační
stížnosti v této věci ve smyslu §60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. a v této části přiznat stěžovatelce
poměrnou náhradu nákladů řízení. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil s jejím obsahem nesouhlas. Věc
byla u krajského soudu projednána v nepřítomnosti stěžovatelky, resp. jejího zástupce, a to zcela
v souladu se zákonem, neboť k odročení jednání mohlo dojít jen z důležitých důvodů, a ty
splněny (prokázány) nebyly. V podrobnostech krajský úřad odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku. Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti brojila také proti věci samé a namítala
i problematiku podjatosti oprávněných úředních osob, tyto skutečnosti již byly předmětem
soudního přezkumu a Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení. V novém soudním
řízení se měl krajský soud zabývat pouze možností snížení uložených sankcí. Toto krajský soud
učinil a v napadeném rozsudku se touto skutečností dostatečným způsobem zaobíral. Krajský
úřad proto navrhl, aby kasační stížnosti byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou vadou řízení před krajským soudem,
která podle stěžovatelky spočívala v projednání věci v nepřítomnosti jejího právního zástupce.
Podle ust. §49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání
a předvolá k němu účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň však 10
dnů; kratší čas k přípravě lze stanovit v řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách
počítaných na dny. O jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení. Podle odst. 3 citovaného
ustanovení nebrání neúčast řádně předvolaných účastníků projednání a skončení věci, nejsou-li
důvody pro odročení podle §50.
Podle ust. §50 s. ř. s. může být jednání odročeno z důležitých důvodů. Soud může
odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.
Podle obsahu soudního spisu bylo předvolání k jednání, které bylo nařízeno na pondělí
10. 6. 2013 v 13:00 hod, doručeno zástupci stěžovatelky v pátek 31. 5. 2013
vložením do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. V pátek 7. 6. 2013 v 10:43:20 hod
byla do e-mailové schránky krajského soudu doručena omluva zástupce stěžovatelky
s odůvodněním, že na stejný den má nařízeno jednání u Okresního soudu pro Prahu – západ
ve věci sp. zn. 13 Nc 65/2012, přičemž jde o jednání, o kterém byl uvědomen před sdělením data
konání jednání v této věci. Současně zástupce stěžovatelky požádal o odročení jednání. Krajský
soud ho obratem vyzval, aby nejpozději téhož dne, tj. 7. 6. 2013, do 15:30 hod svá tvrzení doložil
a sdělil, zda oba jeho klienti nesouhlasí se substitucí a trvají na jeho osobní účasti u nařízených
jednání, příp. zda se mu nepodařilo přes veškerou snahu zajistit substituci na jednání nařízené
u Krajského soudu v Plzni. Tato výzva byla zástupci stěžovatelky doručena faxem téhož
dne v 14:47 hod. Zástupce stěžovatelky na ni reagoval podáním doručeným do e-mailové
schránky krajského soudu téhož dne v 16:06:57 hod. V tomto podání sdělil, že žádost o odročení
byla soudu předložena bezprostředně poté, kdy se dozvěděl o kolizi s jednáním u Okresního
soudu pro Prahu – západ a jako důkaz navrhl spis uvedeného soudu sp. zn. 13 Nc 65/2012. Dále
sdělil, že jeho klienti nesouhlasí se substitucí a trvají na jeho osobní účasti u jednání obou soudů,
pročež se ani nesnažil substituci zajišťovat. Závěrem pak uvedl, že se mu v danou chvíli nedaří
spojit se s klienty, a proto žádá o prodloužení soudem stanovené 42 minutové lhůty k doložení
tvrzení. Součástí soudního spisu je také úřední záznam ze dne 10. 6. 2013 o tom, že telefonicky
bylo zjištěno, že ústní jednání ve věci sp. zn. 13 Nc 65/2012 je nařízeno na 10. 6. 2013
v 9:00 hod. V protokolu o jednání ze dne 10. 6. 2013 je pak uvedeno, že jednání začalo
ve 13:00 hod a usnesením bylo rozhodnuto, že „bude jednáno v nepřítomnosti řádně a včas vyrozuměného
zástupce, který svoji omluvu neučinil včas a tuto omluvu řádně nedoložil.“
Jak vyplývá z výše uvedených skutkových okolností, zástupce stěžovatelky byl krajským
soudem vyrozuměn o nařízeného jednání v dostatečném předstihu. Jeho omluva však byla
doručena krajskému soudu jeden pracovní den před termínem nařízeného jednání. Vzhledem
k tomu, že zástupce stěžovatelky nedoložil své tvrzení o kolizi obou jednání a neprokázal, že byl
o jednání nařízeném u Okresního soudu pro Prahu – západ informován dříve než o jednání
u Krajského soudu v Plzni, pokusil se krajský soud tyto vady odstranit. Zástupce stěžovatelky
však reagoval na výzvu krajského soudu opožděně a ani v této reakci své tvrzení nijak nedoložil.
V této souvislosti je nutno poukázat i na rozpor v jeho tvrzeních, kdy na jedné straně uvádí,
že oba klienti nesouhlasili se substitucí a na druhé straně tvrdí, že se mu s klienty nepodařilo
spojit. Nejvyšší správní soud dále poukazuje i na to, že jednání u Okresního soudu pro Prahu –
západ ve věci sp. zn. 13 Nc 65/2012 bylo nařízeno na 9:00 hod a jednání u Krajského soudu
v Plzni v předmětné věci na 13:00 hod téhož dne. Z této skutečnosti je zřejmé, že k žádné kolizi
nařízených jednání nedošlo, protože zástupce stěžovatelky měl dostatek času, aby se po skončení
jednání u Okresního soudu pro Prahu – západ mohl zúčastnit i jednání u Krajského soudu
v Plzni. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy neúčast řádně a včas předvolaného
zástupce stěžovatelky nebránila v projednání a skončení věci, neboť v daném případě nebyly dány
důležité důvody pro odročení nařízeného jednání. Proto je tato stížní námitka nedůvodná.
Stěžovatelka dále vyjádřila v kasační stížnosti nesouhlas se závěrem krajského soudu,
který neshledal důvod pro moderaci uloženého trestu.
Podle ust. §78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní
orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle
odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích
zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel
správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil,
a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
Správní orgány ukládají sankce za správní delikty v rámci jejich diskrečního práva
(správního uvážení). Na rozdíl od přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí v mezích
žalobních námitek, je oblast správní diskrece ze soudní kontroly v podstatě vyloučena. Podrobit
volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze jen tehdy, překročil-li správní orgán zákonem
stanovené meze tohoto uvážení anebo volné uvážení zneužil (§78 odst. 1 s. ř. s.). Není rovněž
v pravomoci správního soudu, aby nahradil správní uvážení správního orgánu a sám rozhodl, jaká
sankce má být uložena. Zákon v tomto směru stanoví jen jednu výjimku a to tehdy, dospěje-li
soud k závěru, že sankce byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši (§78 odst. 2 s. ř. s.).
V daném případě byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích
v souvislosti s porušením ust. §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Za tento
přestupek správní orgán uloží pokutu v rozmezí od 10.000 Kč do 20.000 Kč a zákaz činnosti
od šesti měsíců do jednoho roku (§22 odst. 5 zákona o přestupcích). Krajský soud neshledal
důvod pro snížení uloženého trestu, když podle jeho názoru pokutu ve výši 13.000 Kč a zákaz
činnosti na dobu 8 měsíců, s ohledem na zákonem stanovené rozpětí, nelze považovat za trest
uložený ve zjevně nepřiměřené výši. Přitom poukázal i na posouzení závažnosti přestupku, jak
ji v souladu s ust. §12 odst. 1 zákona o přestupcích vyhodnotil magistrát ve svém rozhodnutí.
Závěr, k němuž dospěl krajský soud je v souladu se zákonem i judikaturou Nejvyššího správního
soudu, protože zjevně nepřiměřený není trest uložený při spodní hranici zákonného rozmezí
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62,
publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud považuje stručné odůvodnění zamítnutí
návrhu na snížení trestu krajským soudem za dostatečné, a to vzhledem ke skutečnosti,
že stěžovatelka v žalobě neuvedla žádná konkrétní tvrzení ohledně nepřiměřené výše uloženého
trestu. Pouze na str. 29 žaloby zmínila likvidační lhůtu 15 dnů k úhradě pokuty.
Stížní námitka, v níž stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s názorem krajského soudu,
že nezachovala míru povinné opatrnosti, tj. že nerespektovala svoje povinnosti řidičky,
je nepřípustná. Podle ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Smyslem tohoto ustanovení je,
aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již svůj právní názor vyslovil,
a to v situaci, kdy se krajský soud tímto právním názorem řídil. V daném případě Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 112/2012 - 36, kterým byl zrušen předchozí
rozsudek krajského soudu v téže věci, posoudil tuto stížní námitku jako nedůvodnou. Krajský
soud se v dalším řízení řídil závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem a v napadeném rozsudku se proto nově zabýval pouze návrhem na moderaci uložených
sankcí.
Pokud stěžovatelka namítala, že se krajský soud nevypořádal s uplatněnými námitkami
podjatosti vůči jednotlivým úředním osobám, pak toto tvrzení je v rozporu s odůvodněním
napadeného rozsudku, protože krajský soud se těmito námitkami podrobně zabýval na str. 13,
14 a 16 rozsudku. Posouzení těchto námitek krajským soudem považuje Nejvyšší správní soud
za přezkoumatelné, neboť je zřejmé, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou argumentaci
stěžovatelky uvedenou v žalobě.
Za důvodnou konečně Nejvyšší správní soud nepovažuje ani stížní námitku týkající
se nákladů řízení o stěžovatelčině předchozí kasační stížnosti. Krajský soud v napadeném
rozsudku rozhodoval o náhradě všech nákladů, které účastníkům vznikly v průběhu celého
soudního řízení, tj. včetně nákladů řízení o předchozí kasační stížnosti, jak mu uložil Nejvyšší
správní soud. Z hlediska ust. §60 odst. 1 s. ř. s. je pro přiznání náhrady nákladů řízení rozhodný
konečný úspěch či neúspěch účastníků ve věci, nikoliv dílčí výsledek řízení o kasační stížnosti,
kterým bylo předchozí rozhodnutí krajského soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka konečný úspěch ve věci neměla, nemá právo ani na náhradu
nákladů řízení o žalobě ani o předchozí kasační stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu