ECLI:CZ:US:2014:2.US.495.14.1
sp. zn. II. ÚS 495/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Richarda Langa, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, se sídlem Divadelní 4, Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 KZV 17/2013-28 ze dne 4. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jeho práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality v Brně ze dne 18. 9. 2013 č. j. KRPB-25602/TČ-2011-060082, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl stěžovatel dopustit jednáním popsaným ve výroku tohoto usnesení.
Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je zcela obecné a formalistické, neboť jeho převážnou část tvoří opis výrokové části rozhodnutí policejního orgánu a pouze dvě strany obsahují odůvodnění, nikoliv však přesvědčivé ve smyslu ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Stěžovatel tak spatřuje v postupu státního zástupce, který se řádně nevypořádal s jeho argumentací a obhajobou, porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 a sp. zn. I. ÚS 74/06.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud považuje zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení, s výjimkou zcela mimořádných situací (např. je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za zásadně nepřípustné, případně nežádoucí (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je vykládána přísně restriktivně, s omezením jen na extrémní vybočení z hranic podústavního práva, tj. na případy zjevného porušení kogentních ustanovení právních norem, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení (zejména obecných soudů) již nikterak odstranit.
V projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, resp. proti navazujícímu rozhodnutí státní zástupkyně o opravném prostředku, přičemž stěžovatel s poukazem na zásadní dopad, který pro něj trestní stíhání představuje, argumentuje nedostatečným odůvodněním rozhodnutí.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného. Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho hlavním smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. V této počáteční fázi trestního řízení proto nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jejich rozhodnutí, jaké se vyžadují v případě rozhodnutí soudních. Požaduje se přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, jehož rozsah se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž se nevyžaduje podrobná odpověď na každý vznesený argument (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2295/13 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 a sp. zn. I. ÚS 74/06 je proto nepřípadný, neboť uvedená rozhodnutí se vyjadřovala k požadavkům na odůvodnění vazebních rozhodnutí a meritorních rozhodnutí, nikoli usnesení o zahájení trestního stíhání.
Napadené usnesení se v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, nikterak nevymyká požadavkům ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §160 odst. 1 tr. ř. Z jeho odůvodnění je dobře patrné, že státní zástupkyně posoudila jak formální, tak i obsahovou stránku stížností dotčeného usnesení policejního orgánu a současně přihlédla k námitkám stěžovatele, přičemž vyšla z popisu skutkového děje obsaženého ve výroku usnesení, který vykazuje znaky příslušných skutkových podstat, včetně jejich subjektivní stránky. Poukázala i na skutečnosti, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, které v souhrnu dokládají důvodné podezření, že k trestné činnosti došlo způsobem uvedeným ve výrokové části usnesení. Pokud stěžovatel namítá, že samotné odůvodnění zabírá jen malou část celého rozhodnutí, k tomu nutno podotknout, že míru odůvodnění nelze posuzovat podle její kvantifikace, neboť i velmi stručné odůvodnění může předmětná ústavní kritéria splňovat, vystihuje-li alespoň stručně a výstižně podstatu a smysl daného rozhodnutí, což dotčené usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně za daných okolností splňuje.
Obsah napadeného usnesení tudíž neporušuje právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž stěžovatel může v následujících stádiích řízení uplatnit všechna zákonná práva obviněného, včetně tvrzeného práva na obhajobu.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu