ECLI:CZ:US:2014:2.US.537.14.1
sp. zn. II. ÚS 537/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Václavem Sobalou, advokátem, se sídlem Paculova 123/6, Ostrava - Radvanice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2013 č. j. 56 Co 196/2013-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu vydaného v jeho rodinně právní věci z důvodu porušení jeho práv a svobod zaručených článkem 90 a článkem 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 56 Co 196/2013-198, změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 0 Nc 346/2012-117, tak, že stěžovateli uložil nad rámec výživného v částce 1 900 slovenských korun měsíčně, určeného rozsudkem Okresního soudu Zvolen ze dne 9. 1. 2007, č. j. 5 P 443/06-31, zaplatit na výživu jeho nezletilé dcery za dobu ode dne 1. 11. 2009 do dne 31. 10. 2013 částku 48 000 Kč a dále platit počínaje dnem 1. 11. 2013 částku 1 000 Kč měsíčně na výživu dcery. Vysvětlil, že příjmy stěžovatele se sice výrazně nezvýšily, avšak stěžovatel prodal nemovitost a po splacení dluhů mu zůstalo 30 000 euro, zatímco jeho dcera v roce 2009 onemocněla, přičemž výdaje spojené s její léčbou jsou značně vysoké a rovněž se zvýšily její potřeby v souvislosti s jejím fyzickým dospíváním.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že celkové výživné, které je povinen platit, přesahuje částku 2 600 Kč měsíčně, což při jeho měsíčním čistém příjmu ve výši cca 13 500 Kč představuje více než 19% jeho příjmu a neodpovídá tak kritériím zákona o rodině. Stěžovatelovy výdaje převyšují jeho příjmy, následkem čehož byl stěžovatel "odsouzen" k tomu, že proti němu bude vedena exekuce, čímž dle slovenské legislativy ztratí práci jako státní zaměstnanec. Namítá, že soudy v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 527/06 nepřihlédly k příjmu manžela matky ve výši cca 20 000 Kč a nevypořádaly se se skutečností, že matka nezletilé vlastní jednu třetinu bytu v X. v hodnotě cca 55 000 euro. Stěžovatel je také přesvědčen, že odůvodněné potřeby dcery nedosahují výše, v níž bylo výživné přiznáno, a že nebylo třeba stanovit zvýšení výživného do minulosti. Stěžovatelem placené výživné téměř pokrylo regulační poplatky za hospitalizaci dcery a na matce tak zůstaly pouze výdaje související s dojížděním za dcerou, výdaje na nákup ovoce a kapesné. Zpětné doplacení výživného je dle názoru stěžovatele v rozporu s dobrými mravy, když matka požádala o zvýšení výživného až v roce 2012, ačkoli dcera onemocněla již v roce 2009; matka tedy zvýšení výdajů nepocítila nebo nebyly natolik zvýšené. Konečně stěžovatel upozorňuje, že zatímco matka s dcerou mají bydlení zajištěno v bytě matčina manžela, stěžovatel si musí spořit na vlastní bydlení.
4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002 a sp. zn. IV. ÚS 778/02 ze dne 12. 3. 2003; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinně právních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. To se ostatně odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině není až na několik výjimek proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
7. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná. Krajský soud své rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnil a vyložil, jaké úvahy jej vedly ke zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele k nyní již patnáctileté dceři. Námitky obsažené v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu. Pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Výše stanoveného výživného není nepřiměřená ve vztahu k příjmu stěžovatele a pohybuje se i v rozmezí stanoveném doporučující tabulkou Ministerstva spravedlnosti. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že matka s dcerou mají zajištěno bydlení u manžela matky, a dovolává se přihlédnutí i k příjmu manžela matky, je nutno též poukázat na skutečnost, že matka a její manžel vychovávají dítě narozené z jejich manželství, ke kterému mají vyživovací povinnost.
8. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu