ECLI:CZ:US:2014:2.US.564.14.1
sp. zn. II. ÚS 564/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Květy Roubové, zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 3. 2013, č. j. 5 C 38/2012-40, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2013, č. j. 11 Co 514/2013-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, a to pro porušení článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 90 věty první a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 11. 2013, č. j. 11 Co 514/2013-115, potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 8. 2013, č. j. 5 C 38/2012-100, jímž bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 3. 2013, č. j. 5 C 38/2012-40, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se po žalovaném domáhala zaplacení částky 400 000 Kč z titulu ochrany práv oprávněného dědice.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že soudkyně Okresního soudu v Klatovech, JUDr. Bohumíra Netrvalová, Ph.D., zamítla její žalobu při prvním jednání vedeném v nepřítomnosti stěžovatelky, ačkoli téhož dne před zahájením tohoto jednání stěžovatelka soudu předložila námitku podjatosti této soudkyně; stěžovatelka je přesvědčena, že soudkyně neměla ve věci samé rozhodnout, nýbrž měla povinnost námitku podjatosti předložit odvolacímu soudu k posouzení. Dle stěžovatelčina přesvědčení musela mít totiž dotčená soudkyně zájem na výsledku řízení s ohledem na skutečnost, že žalovaného zastupoval JUDr. Liška, u kterého byl manžel soudkyně několik let zaměstnán jako koncipient, a také proto, že zástupkyně stěžovatelky zastupovala ukrajinského občana v dovolacím řízení, v němž protistranou byli rodiče soudkyně. Následně tato soudkyně svévolně a v rozporu se zákonem rozhodla o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek za její odvolání proti zamítavému rozsudku, ačkoli věděla, že stěžovatelka na jeho zaplacení nemá finanční prostředky, tedy se jednalo o "naprostou nespravedlnost", aby "celá věc vyzněla tzv. do ztracena". Nastalou situaci stěžovatelka nepovažuje za spravedlivou i proto, že nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení soudního poplatku za odvolání, které by nemusela vůbec podávat, kdyby okresní soud rozhodl správně.
4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci Ústavní soud zjistil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Žádné ústavně relevantní pochybení obecných soudů rozhodujících ve stěžovatelčině věci však Ústavní soud neshledal. Jak již vysvětlil odvolací soud, soudkyně JUDr. Netrvalová po předložení námitky podjatosti postupovala zcela v intencích ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř. (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu), jestliže námitka podjatosti byla osobně předložena okresnímu soudu zástupkyní stěžovatelky padesát minut před zahájením ústního jednání, z neúčasti na němž se stěžovatelka ani její zástupkyně neomluvily, a jestliže ji soudkyně neshledala důvodnou. Výzvu k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání sice ještě učinila JUDr. Netrvalová, nicméně ostatní úkony v odvolacím řízení (rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, zastavení odvolacího řízení) již činila JUDr. Alena Štětinová, které byla věc přikázána k vyřízení, poněvadž otázka podjatosti JUDr. Netrvalové měla být najisto postavena teprve rozhodnutím odvolacího soudu. Je tedy zřejmé, že v odvolacím řízení již rozhodovala soudkyně, která neměla žádný vztah k věci, účastníkům řízení ani jejich zástupcům. Výjimku představuje pouze usnesení vyzývající stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za odvolání, které - přísně vzato - neměla již JUDr. Netrvalová vydávat. V jeho vydání však nelze spatřovat reálný zásah do stěžovatelčiných práv, neboť se jím v podstatě rozhodovalo ve prospěch stěžovatelky, když se jím odstraňoval nedostatek stěžovatelčina odvolání, jehož neodklizení by bránilo jeho projednání; ostatně ani stěžovatelka právně relevantně nezpochybňuje skutečnost, že měla povinnost zaplatit soudní poplatek za podané odvolání.
7. Pokud jde o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, lze odkázat na odůvodnění příslušných rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 3086/13, jímž byla stěžovatelčina ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím shledána zjevně neopodstatněnou.
8. Lze tedy uzavřít, že rozhodování o stěžovatelčině věci před soudem prvního i druhého stupně proběhlo způsobem, kterým nebylo stěžovatelce nepřípustně odňato právo na projednání její věci soudem, a to včetně námitky podjatosti; skutečnost, že stěžovatelka nesplnila potřebné procesní podmínky k tomu, aby mohlo být její odvolání věcně projednáno, jde k její tíži.
9. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu