ECLI:CZ:US:2014:2.US.852.13.1
sp. zn. II. ÚS 852/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 852/13 ve věci ústavní stížnosti nezletilé K. V., zastoupené matkou Mgr. R. V., právně zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem Vlašimská 1876/13, 101 00 Praha 10, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 24 Co 637/2012-116, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.
I. Výrokem II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 24 Co 637/2012-116 bylo zasaženo do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 24 Co 637/2012-116 se ve výroku II se ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2013, která i v ostatním splňovala formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a posouzení důvodnosti nároku stěžovatelky vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 23 E 601/2012, z jehož obsahu zjistil, že v posuzované věci bylo usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 7. 2012 č. j. 23 E 601/2012-3 rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky, když byl povinnému Ing. V. V. (dále jen "povinný") rozhodnutím uložen výkon srážek ze mzdy pro dlužné výživné ve výši 10 000 Kč a dále pro běžné výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně po dobu od 1. 8. 2012 do pravomocného skončení řízení u Okresního soudu Praha-východ, vedeného pod sp. zn. 30 P 44/2010. Proti tomuto rozhodnutí podal povinný návrh na odklad výkonu rozhodnutí, který Okresní soud Praha-východ svým rozhodnutím ze dne 24. 9. 2012 č. j. 23 E 601/2012-40 zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že povinný žádal o odklad výkonu rozhodnutí, neboť u něj mělo dojít ke změně poměrů, neboť změnil zaměstnavatele, u něhož měl nižší příjem než v předchozím zaměstnání. Této argumentaci soud prvního stupně nevyhověl a rozhodl tak, že nový pracovní poměr se zaručeným čistým měsíčním příjmem vyšším než 100 000 Kč nemůže u povinného vyvolat i přes výkon rozhodnutí nepříznivé následky ani ovlivnit plnění vyživovací povinnosti k jeho dalším dvěma dětem. Krajský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") v záhlaví označeným usnesením k odvolání povinnému částečně vyhověl a napadený výrok změnil tak, že výrokem I odložil provedení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 7. 2012 č. j. 23 E 601/2012-3 pro běžné výživné po dobu od 1. 8. 2012 ve výši 5 000 Kč měsíčně, a to do pravomocného skončení řízení u Okresního soudu Praha-východ vedeného pod sp. zn. 30 P 44/2010. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Z obsahu spisu Ústavní soud dále zjistil, že v řízeních před obecnými soudy postupovala stěžovatelka výhradně v zastoupení své matky Mgr. R. V., a to do chvíle, než došlo 5. 10. 2012 ke zmocnění advokáta JUDr. Jana Žáka k jejímu zastupování v soudním řízení před Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 23 E 601/2012. Od okamžiku zmocnění konal procesní úkony v řízení advokát stěžovatelky, nikoliv její matka Mgr. R. V.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné podat dovolání, proto stěžovatelka podala ústavní stížnost, ve které uvedla, že odvolací soud zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, když výrokem II napadeného usnesení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího soudu. Stěžovatelka namítala, že odvolací soud založil svůj zjevně špatný závěr na skutečnostech, které neměly oporu ve spisu. Odvolací soud měl při svém rozhodování zjevně pochybit, neboť nevyložil, jakým způsobem rozhodl dle §270 a 224 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), na něž se v rámci svého odůvodnění odvolával. Stěžovatelka připomněla, že byla od 5. 10. 2012 zastoupena právním zástupcem, který v rámci odvolacího řízení provedl prokazatelně dva úkony právní služby, a sice vyhotovil vyjádření stěžovatelky vůči odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 23 E601/2013-40 ze dne 24. 9. 2012 a podal písemný návrh stěžovatelky ze dne 17. 12. 2012 o zamítnutí návrhu povinného na nařízení předběžného opatření usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 626/2012-285 ze dne 27. 11. 2012 a o zpětvzetí návrhu stěžovatelky na přerušení odvolacího řízení. Stěžovatelka připomněla, že odvolací soud věděl při rozhodování o nákladech odvolacího řízení minimálně o prvním ze dvou výše uvedených podání. Stěžovatelka ve svém podání odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1203/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 117/61 SbNU 711) a sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459), s nimiž se ztotožnila a ve vztahu k nutnosti řádného odůvodnění nákladového výroku je po obsahové stránce ve svém podání rekapitulovala. Stěžovatelka uzavřela, že v její věci došlo k rozhodnutí v rozporu s obsahem spisu, k vydání výroku, který nebyl řádně odůvodněn, a je tudíž nepřezkoumatelný. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a rozhodl o tom, že došlo k porušení stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Praze jako účastníka řízení a povinného Ing. V. V., aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že své rozhodnutí o nákladech řízení v této věci považoval za odpovídající účelnosti vynaložených nákladů a za spravedlivé uspořádání poměrů mezi účastníky.
Povinný Ing. V. V. se v poskytnuté třicetidenní lhůtě nevyjádřil, a proto ve vztahu k němu nastal stav předvídaný ustanovením §101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud s ním dále nejednal.
Ústavní soud zaslal vyjádření Krajského soudu v Praze stěžovatelce k případné replice, ta však v poskytnuté dvacetidenní lhůtě neodpověděla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál a zejména obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Nejprve bylo nutné připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, k tomu je povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními zjištěními a tehdy, zasáhl-li orgán veřejné moci svým postupem do práv garantovaných normami ústavního pořádku. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda postup odvolacího soudu nevybočil z rámce ústavního pořádku a zda stěžovatelka nebyla dotčena na svých základních právech a svobodách. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jako takový je oprávněn do rozhodovací pravomoci zasahovat, pokud nebylo postupováno v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. Ústavní soud již mnohokráte připomněl, že dopad základních principů právního státu, jakými jsou předvídatelnost, srozumitelnost, vnitřní bezrozpornost a právní jistota, je nutné vztahovat také na soudní rozhodnutí.
Je určitou notorietou, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, neboť samotný spor v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [např. nález sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581), nález sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207), nález sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83)]. To však neplatí, došlo-li v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by byl větší intenzity než běžné porušení podústavního práva a měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325)]
Otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu, např. z důvodu existence rozporu mezi rozhodnutím a obsahem příslušného spisového materiálu. I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení tedy zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě s obsahem příslušného soudního spisu.
Výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků. Úvaha soudu při rozhodování o nákladech řízení musí být dostatečně logicky vyložena. V případě, že soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, je v zásadě tento postup třeba označit za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. K takovémuto pochybení v posuzované věci došlo.
Z rekapitulace připojeného spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 23 E 601/2012 vyplynulo, že námitka stěžovatelky o tom, že odvolací soud založil výrok o náhradě nákladů na nesprávném závěru ohledně procesních úkonů, které byly v řízení před odvolacím soudem provedeny, byla důvodná. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení vycházel patrně z toho, že stěžovatelka byla zastoupena v rámci odvolacího řízení toliko matkou, toto je patrné z formulací uvedených např. na str. 2, kde odvolací soud uvádí: "dále navrhla matka ...v řízení o odvolání matky", ve spise je však na č. l. 46 založeno oznámení o převzetí právního zastoupení stěžovatelky adresované Okresnímu soudu Praha-východ a na č. l. 47 plná moc ze dne 5. 10. 2012. Dále je pak z obsahu spisu jasně patrné, že stěžovatelka byla zastoupena právním zástupcem. V tomto směru nemůže ústavní stížností napadený výrok II předmětného usnesení dostát požadavkům spravedlivého procesu.
Nad rámec výše uvedeného musel Ústavní soud konstatovat, že ani pouhý odkaz odvolacího soudu na ustanovení §270 odst. 2 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř. nemohl obstát, neboť bylo nutné pamatovat na povinnost řádného odůvodnění dle §157 odst. 2 o. s. ř., kterou lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení.
Ústavní soud byl nucen konstatovat, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nedostál požadavkům práva na spravedlivý proces, když rozhodl v rozporu s objektivními skutečnostmi, se kterými byl během odvolacího řízení obeznámen. Výrok založený na věcně nesprávných argumentech nemůže dostát požadavkům spravedlivého procesu. V případě napadeného rozhodnutí byly splněny podmínky pro kasační zásah Ústavního soudu.
Nad rámec ústavní stížnosti bylo nutné připomenout, že nelze předjímat, jak odvolací soud ohledně náhrady vynaložených nákladů ve prospěch stěžovatelky rozhodne.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uvedl, že napadené rozhodnutí ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení znamenalo porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu Ústavní soud stěžovatelce podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu přistoupil ke kasaci napadeného soudního rozhodnutí.