ECLI:CZ:US:2011:3.US.1203.11.1
sp. zn. III. ÚS 1203/11
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) - ze dne 16. června 2011 sp. zn. III. ÚS 1203/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R. (povinného) proti výroku II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2011 č. j. 14 Co 83/2011-42, jímž tento soud žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, za účasti P. R. (oprávněného) jako vedlejšího účastníka.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2011 č. j. 14 Co 83/2011-42 se ve výroku o nákladech odvolacího řízení (sub II) zrušuje.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v jeho věci, a to ve výroku o nákladech odvolacího řízení.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu plyne, že Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 24. 11. 2010 č. j. 72 E 301/2007-17 zastavil podle §290 odst. 2 o. s. ř. k 1. 12. 2010 výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy stěžovatele pro dlužné a běžné výživné ve prospěch oprávněného P. R. (výrok I) a s odkazem na ustanovení §271 o. s. ř. a okolnost, že žádnému z účastníků náklady v řízení nevznikly, rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 2. 2011 č. j. 14 Co 83/2011-42 usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Uvedení důvodů pro tento nákladový výrok v odůvodnění usnesení chybí.
Právě tuto skutečnost vytýká stěžovatel v ústavní stížnosti a nadto dovozuje, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto nesprávně a v souhrnu "extrémně svévolně". K účelnosti nákladů vynaložených na své advokátní zastoupení v odvolacím řízení uvádí, že byl nucen vyhledat právní pomoc s ohledem na to, že oprávněný inicioval odvolací řízení a nechal se v něm zastoupit rovněž.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni se k ústavní stížnosti vyjádřila tak, že ji má za nedůvodnou, a to i v situaci, kdy výrok o náhradě nákladů řízení není v napadeném rozhodnutí odůvodněn; stalo se tak nedopatřením při přepisu vyhotovení rozhodnutí vypracovaného pověřeným soudcem, v němž byl nákladový výrok odůvodněn tak, že úspěšnému stěžovateli by sice náleželo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, leč ty v odvolacím řízení nevznikly (k odvolání oprávněného se stěžovatel nevyjádřil a soud věc projednal bez jednání).
Stěžovatel v replice tomuto vyjádření oponuje tvrzením, že mu naopak náklady řízení vznikly; plná moc pro zástupce je založena ve spise, jakož i jeho vyjádření k odvolání oprávněného.
Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je důvodná.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 72 E 301/2007 se podává, že dne 29. 12. 2010 zástupce stěžovatele předložil soudu plnou moc k zastupování (č. l. 30 spisu) a dne 4. 1. 2011 mu bylo doručeno jím sepsané vyjádření k odvolání oprávněného (srov. č. l. 32). Odvolací soud, ačkoli soud prvního stupně je v předkládací zprávě avizoval, k němu při rozhodování nepřihlédl, resp. je očividně (viz vyjádření předsedkyně senátu) přehlédl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitka stěžovatele - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), což činí tvrzením, že odvolací soud nejenže v rozporu s procesními pravidly mu nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, nýbrž - a to především - své rozhodnutí jakkoliv neodůvodnil.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.
Co do naplnění požadavků plynoucích z ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces Ústavní soud též konstantně judikuje, že právo na spravedlivý proces je nevyhnutelně založeno i na povinnosti soudů odůvodnit svá rozhodnutí [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205) a sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)], přičemž dodržování této povinnosti má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost jejich rozhodování a vyloučit rozhodovací libovůli [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 178/54 SbNU 231)].
Absence odůvodnění nákladového výroku vůbec proto dosahuje ústavněprávní roviny.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud rovněž zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze ... pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti". Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů ... dosahuje ústavněprávní dimenze" zejména tehdy, jestliže "postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu". To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) a nález sp. zn. III. ÚS 3270/07 ze dne 17. 9. 2008 (N 154/50 SbNU 361)]; proto ani výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát [nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)].
Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud - přes deklarovanou zdrženlivost - za nutné dát najevo, že právě taková rozhodnutí mají potenciál, tím, že jde o vadnost kvalifikovanou (viz výše), zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a konečně i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Tyto názory mají zjevnou relevanci i pro posouzení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci, neboť právě takovými kvalifikovanými vadami jeho výrok o nákladech odvolacího řízení vskutku trpí.
A to jednak proto, že odůvodnění nákladového výroku zcela absentuje, přičemž nemůže být pochyb, že je zcela nerozhodné, bylo-li tomu v "konceptu" rozhodnutí jinak (jak uvedla předsedkyně senátu).
A za druhé proto, že se odvolací soud evidentně neúplně seznámil s obsahem příslušného spisu, pominul (přehlédl) stěžovatelem učiněné podání, a tím učinil frapantně nesprávný závěr, že náklady řízení mu nevznikly. Přitom, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu odvolacího soudu, jen tato okolnost byla důvodem, pro který rozhodl tak, že stěžovateli proti oprávněnému náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že tím nastala situace, jež je způsobilá založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Lze proto shrnout, že procesním postupem odvolacího soudu bylo napadeným usnesením porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě musel Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět; usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2011 č. j. 14 Co 83/2011-42 proto ve výroku o nákladech odvolacího řízení (sub II) podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.