ECLI:CZ:US:2014:2.US.879.12.1
sp. zn. II. ÚS 879/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele PYRGHOS LEFKOS, a. s., se sídlem Opletalova 1337, Praha 1, zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, LL. M., advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2012, č. j. 3 VSOL 562/2011-B-878, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011, č. j. KSBR 37 INS 398/2010-B-692, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která po formální stránce splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále také "Ústavní soud"), stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je nezajištěným věřitelem společnosti Oděvní podnik, a. s. (dále také "úpadce"), která je v úpadku. Stěžovatel společně se společností Pivovar HOLBA, a. s., a společností TEXTIL INVEST, s. r. o., navrhly, aby Krajský soud v Brně (dále také "soud prvního stupně"), zrušil usnesení schůze věřitelů, kterými dosavadní členové věřitelského výboru nebyli odvoláni.
Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 19. 8. 2011, č. j. KSBR 37 INS 398/2010-B-692, návrh zamítl, neboť pro odvolání dosavadního člena věřitelského výboru Jiřího Bumby a JUDr. Ivana Řezníčka, Ph.D., hlasovali věřitelé, jejichž hlasy činí celkem 13,6 % hlasů. Soud prvního stupně neshledal jako důvodnou námitku, že nedošlo k dodržení procesních pravidel pro počítání hlasů, když dle jeho názoru bylo ve věci nutno aplikovat §63 odst. 3 ve spojení s §49 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění zákona č. 188/2011 Sb. (dále také "insolvenční zákon" či "IZ").
Stěžovatel a další navrhovatelé se proti zamítavému usnesení odvolali, neboť dle jejich názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky způsobu hlasování o odvolání členů věřitelského výboru. Podle odvolatelů by totiž obdobně jako u volby členů věřitelského výboru měla mít právo hlasovat toliko ta skupina věřitelů, která příslušného člena věřitelského výboru navrhla (v posuzovaném případě jen nezajištění věřitelé), a nikoliv i ostatní skupiny věřitelů. V takovém případě by potom k odvolání pana Jiřího Bumby a JUDr. Ivana Řezníčka, Ph.D., došlo.
Vrchní soud v Olomouci (dále také "odvolací soud") svým usnesením ze dne 13. 1. 2012, č. j. 3 VSOL 562/2011-B-878, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se přiklonil k právnímu závěru, který ve věci aplikoval soud prvního stupně, a potvrdil, že je ve věci odvolání člena věřitelského výboru, na rozdíl od jeho ustavení, nutno vyjít z §49 odst. 1 IZ, podle něhož se k platnosti usnesení schůze věřitelů požaduje prostá většina hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek. Odvolací soud uvedl, že odchylný způsob volby a odvolání je odůvodněn tím, že členové věřitelského výboru nehájí ve věřitelském výboru zájem "skupiny", která je zvolila do věřitelského výboru, nýbrž jsou povinni hájit dle §58 odst. 1 IZ zájem všech věřitelů, v důsledku čehož musí každý člen věřitelského výboru vystupovat nestranně a s odbornou péčí. Jsou-li po svém zvolení do věřitelského výboru členové věřitelského výboru povinni vystupovat ve prospěch všech věřitelů, pak je dle odvolacího soudu na místě, aby k návrhu na odvolání člena věřitelského výboru, resp. k důvodům pro jejich odvolání měli možnost se vyjádřit formou hlasování všichni přítomní věřitelé. Dle odvolacího soudu argumentace odvolatelů nemůže obstát ani proto, že na rozdíl od volby přísluší schůzi věřitelů toliko "navrhnout" odvolání člena věřitelského výboru, a nikoliv samotné "odvolání" bez dalšího.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejím opakovaném doplnění vede obsáhlou polemiku s právními závěry obecných soudů. Dle jeho názoru učiněný výklad zasahuje do jeho práv a vede také k absurdním závěrům. Podle stěžovatele je zcela mylný názor odvolacího soudu, který uvádí, že členové věřitelského výboru zvolení za určitou skupinu věřitelů budou hájit zájmy všech věřitelů, tedy i věřitelů z jiných skupin. Naopak takto zvolení věřitelé budou hájit přirozeně zájmy těch, kteří je zvolili. Obsazování věřitelského výboru má být postaveno na zásadě demokratismu stejně jako ustanovování vnitřních orgánů akciové společnosti nebo jako ustanovování veřejných funkcí do státních orgánů.
Stěžovatel upozorňuje také na konkrétní důsledky, které právní názor zastávaný odvolacím soudem způsobuje. Skupina věřitelů není chráněna před tím, že člen zvolený za určitou skupinu věřitelů posléze svou pohledávku vůči úpadci postoupí a že na jeho místo nastoupí zcela odlišná osoba. Zároveň kdyby byl plně přijat názor odvolacího soudu, mohla dle stěžovatele aktuální většina ve věřitelském výboru dle své libovůle bez dalšího navrhovat odvolání členů věřitelského výboru zvolených z jiné věřitelské skupiny. Stát by se tak mohlo přitom ihned po zvolení takového člena. Rovněž upozorňuje, že nastíněný výklad je v rozporu i s úmyslem zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě k insolvenčnímu zákonu, kdy důvodová zpráva uvádí, že každá skupina obsazuje část věřitelského výboru a nikoliv že je pouze volí. Důsledkem absurdního právního výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona má být vlastnickému právu stěžovatele přiznána nižší právní ochrana než jiným věřitelům, což je v rozporu s demokratickými hodnotami, na nichž je založen stát.
K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít zjevně nesprávnou interpretací, kterou provedly obecné soudy, kdy jazykový výklad měl v dané věci zjevně ustoupit výkladu teleologickému. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel k uvedenému dodává, že kdyby ve skutečnosti došlo k odvolání příslušných členů věřitelského výboru, stanul by na jejich místě právě stěžovatel a nebyl by tak pouze náhradníkem. Dále uvádí, že po podání ústavní stížnosti se k právnímu výkladu stěžovatele přiklonil i zákonodárce, když do §57 odst. 2 IZ vložil slova "a odvolávají". Navíc v důvodové zprávě k této novele byl výklad odvolacího soudu shledán jako nesprávný.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [např. nález ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 472/2000 (N 15/21 SbNU 107), usnesení ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2926/13, či usnesení ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 4008/13]. Z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [viz např. stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb.)].
I když Ústavní soud z tohoto pravidla činí výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, kumulativně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 885/12).
Ústavní soud neshledal ve věci naplnění první ze dvou zmiňovaných podmínek. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s výkladem příslušných ustanovení insolvenčního zákona provedeného obecnými soudy, kterými mělo být zasaženo do jeho práv. Ústavní soud však takový závěr nesdílí.
Ústavní soud v rámci doktríny minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů ponechává výklad podústavního práva na obecných soudech a zasahuje pouze v případech, kdy učiněný výklad může dosáhnout ústavněprávní roviny. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu může spor o výklad dosáhnout ústavněprávní roviny jen tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, představuje zjevné porušení kogentní právní normy nebo je výrazem neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v nauce a soudní praxi respektován, nebo kterému chybí smysluplné odůvodnění a nese tím znaky nepředvídatelné interpretační libovůle [například nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73), nález ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235), nebo z novější doby například usnesení ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 4008/13, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2816/13].
V posuzovaném případě obecné soudy ve věci aplikovaly jeden z možných výkladů, který obecný soud odůvodnil jednak chybějící právní úpravou pro odvolání člena věřitelského výboru, jednak požadavkem, aby věřitelský výbor byl v rámci insolvenčního řízení pokud možno konstantní. Obecné soudy zároveň uvedly, že členové věřitelského výboru mají zastupovat všechny věřitele a hájit zájmy všech věřitelů a nikoliv jen zájmy své, a proto je legitimní, aby členy věřitelského výboru odvolávali všichni členové. Ústavní soud v dané věci neposuzuje, zdali se mu více líbí ten či onen výklad, nýbrž posuzuje toliko, zdali provedený výklad je souladný s ústavně zaručenými právy a principy. V posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že výklad provedený obecnými soudy lze připustit, resp. že jej nelze považovat za absurdní či svévolný. V případě takového výkladu je však nutno po obecných soudech požadovat, aby dostatečným způsobem zajistily, že činností věřitelského výboru nebude některá ze skupin věřitelů zjevně znevýhodňována vůči jiné, která má většinu, případně zdali skupina, která má většinu, ji nezneužije ve svůj prospěch. Jinými slovy obecné soudy musí zabránit tomu, aby jimi aplikovaným výkladem došlo k excesům, zejména k těm, které nastínil stěžovatel v ústavní stížnosti (například odvolání všech členů věřitelského výboru, kteří byli zvoleni jinou věřitelskou skupinou). Takový exces však stěžovatelem tvrzen nebyl.
Jelikož v posuzovaném případě byl výklad nastíněný obecnými soudy shledán jako ústavně přípustný, bylo nutno se zabývat otázkou, zdali aplikací tohoto výkladu nedošlo k bezprostřednímu a citelnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel v obecné rovině především namítal, že je jeho vlastnické právo chráněno méně než právo jiných věřitelů, a v konkrétní rovině potom namítal, že pokud by byl pan Jiří Bumba odvolán jako člen věřitelského výboru, tak by na jeho místě stanul právě stěžovatel.
Námitka stěžovatele brojící proti snížení ochrany vlastnického práva je vedena toliko v teoretické a hypotetické rovině, neprokazuje bezprostřední, citelný zásah do vlastnického práva, a proto mu není možno vyhovět (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 4008/13). Taktéž není možno vyhovět námitce, že stěžovatel byl zkrácen na svém právu být členem věřitelského výboru. Podle Ústavního soudu je i tato námitka vedena v hypotetické rovině a není bez dalšího možno uvažovat, že by skutečně právě stěžovatel a ne někdo jiný z nezajištěných věřitelů byl novým členem věřitelského výboru. Uvedený závěr nelze bez dalšího dovozovat ani ze skutečnosti, že stěžovatel je nyní v postavení náhradníka člena věřitelského výboru, jehož odvolání nebylo schváleno. Stěžovatel rovněž není napadenými usneseními zbaven svých práv daných insolvenčním zákonem, tedy ani ztrátou možnosti ovlivňovat další průběh insolvenčního řízení. Na základě uvedeného Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními došlo k bezprostřednímu a k citelnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
V případě druhé podmínky Ústavní soud uvádí, že je možno přisvědčit stěžovateli v tom, že v dané konkrétní situaci vyčerpal veškeré efektivní způsoby ochrany svých procesních práv. Je sice pravdou, že lze navrhnout a hlasovat o odvolání člena věřitelského výboru opakovaně, neboť zde nevzniká překážka rei iudicatae, nicméně v případě aplikace výkladu obecných soudů by takový proces byl zjevně neefektivní. Jelikož však pro vyhovění ústavní stížnosti je nutno kumulativně naplnit obě výše vymezené podmínky, není tudíž možno dospět k závěru, že by ústavní stížnost byla opodstatněná.
Obiter dictum Ústavní soud připomíná, že jak uvedl sám stěžovatel, po podání ústavní stížnosti, přesněji k 1. 1. 2014, došlo k novelizaci §57 odst. 2 IZ a nově o odvolání člena věřitelského výboru rozhoduje jen ta skupina věřitelů, která člena věřitelského výboru jmenovala. Pokud tedy stěžovatel na svých námitkách vůči osobě člena věřitelského výboru nadále trvá, může podat nový návrh na odvolání člena věřitelského výboru, přičemž bude aplikován výklad, který stěžovatel přednesl v ústavní stížnosti.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu