ECLI:CZ:US:2014:2.US.929.13.1
sp. zn. II. ÚS 929/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Ing. Štefana Suchara, zastoupeného JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Nad Nuslemi 11, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 558/2012-67 ze dne 21. prosince 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 255/2010-35 ze dne 26. března 2012 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 41 C 255/2010-59 ze dne 10. září 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením obvodní soud rozhodl o pokračování řízení přerušeného jeho usnesením ze dne 29. 9. 2010, č. j. 41 C 255/2010-7, (výrok I), řízení zastavil (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 38 568 Kč k rukám jeho právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (výrok III). K odvolání stěžovatele směřujícího toliko proti nákladovému výroku rozhodl městský soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že rozhodnutí nalézacího soudu v odvoláním dotčeném výroku dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že v dané právní věci byl vedlejší účastník, Česká obchodní inspekce, jako státní orgán zastoupen advokátem, přestože disponuje vlastním právním oddělením, personálně vybaveným pro řešení právních sporů. Stěžovatel je přesvědčen, že z toho důvodu měly být náklady vedlejšího účastníka na externí právní zastoupení obecnými soudy shledány neúčelnými ve světle celé judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil a aby mu přiznal náhradu nákladů v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní stížnost představuje pouhé opakování argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy (zejména pak v odvolacím řízení) a s nimiž se jmenované soudy, především pak Městský soud v Praze, dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Ústavní soud nejprve pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud již řešil takřka identickou situaci v usnesení sp. zn. III. ÚS 3592/11 ze dne 17. 5. 2012 (dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz), kterým jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost stěžovatelky domáhající se, stejně jako nyní stěžovatel, náhrady platu z neplatného rozvázání pracovního poměru na České republice (Česká obchodní inspekce měla v předmětném soudním řízení postavení vedlejšího účastníka). Ústavní soud v tomto rozhodnutí připomněl, že na straně žalované vystupovala Česká obchodní inspekce, tj. orgán státní správy podřízený Ministerstvu průmyslu a obchodu, věnující se vysoce specializovaným činnostem spadajícím mimo pracovní právo, s tím, že uvedený spor netvořil jeho relativně běžnou agendu, "což výslovně obecné soudy ve své rozhodovací činnosti zohlednily, když uvedly, že je třeba vzít v úvahu, že v daném případě šlo o posouzení poměrně specifických právních otázek, pokud jde o náhradu mzdy z titulu tvrzeného neplatného skončení pracovního poměru výpovědí, které vyžaduje často podrobnou znalost nejen zákonné úpravy, ale i judikatury."
V nyní posuzované věci se není důvod od závěrů vyslovených v právě citovaném usnesení Ústavního soudu odchylovat, když zde žádných relevantních rozdílů není (ač je stěžovatel subjektivně přesvědčen o opaku). I v nyní posuzované věci totiž obecné soudy, především pak soud odvolací, námitku neúčelnosti takto vynaložených nákladů na externí právní zastoupení neuznaly a náležitě zdůvodnily, proč Česká obchodní inspekce využila služby externího advokáta, a nikoli interního zaměstnance právního oddělení, které je úzce zaměřeno na problematiku ochrany spotřebitele, když účelnost nákladů na externí právní zastoupení v případě státních orgánů není ve světle závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2855/10 ze dne 21. 2. 2011 (N 18/60 SbNU 191) vyloučena (viz zejm. str. 6 napadeného usnesení městského soudu). Nelze přitom přehlédnout, že zdaleka nešlo o jediný pracovněprávní spor, který Česká obchodní inspekce (resp. Česká republika) stran nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru vedla. Z ústavněprávního hlediska tedy obecným soudům není v tomto jejich závěru co vytknout.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze rozhodnout, že náklady na zastoupení stěžovatelky hradí zcela nebo zčásti stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu