ECLI:CZ:US:2014:2.US.940.13.1
sp. zn. II. ÚS 940/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 940/13 ve věci ústavní stížnosti Jaromíra Hajského, zastoupeného Mgr. Šárkou Vojtovou, advokátkou, se sídlem Karolíny Světlé 301/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3365/2012-77 ze dne 12. 12. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 311/2011-56 ze dne 19. 6. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 223/2010-31 ze dne 15. 9. 2011, které byly vydány v řízení o ochraně osobnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.
I. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3365/2012-77 ze dne 12. 12. 2012 se ruší.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 311/2011-56 ze dne 19. 6. 2012 se ruší.
III. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 223/2010-31 ze dne 15. 9. 2011 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména ve skutečnosti, že výše uvedenými rozhodnutími soudů nalézacího, odvolacího i dovolacího bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, byly porušeny principy materiálního právního státu, bylo upřeno právo na zachování jeho osobní cti a dobré pověsti, jakož i právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu. Podle názoru stěžovatele dospěly soudy všech instancí k nesprávnému závěru ohledně excesu orgánů činných v trestním řízení. Závěry soudů vycházely z informací, které dle stěžovatele nepostačovaly ke správnému hodnocení stavu, přičemž soudy odmítly provést takové důkazy, které jednoznačně svědčily ve prospěch stěžovatele. Nalézací soud se navíc podle názoru stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí s odmítnutím navrhovaných důkazů dostatečně nevypořádal.
3. Závěry soudů všech stupňů se prý opíraly o úvahu o zákonné licenci, přičemž připouštěly právo na odškodnění pouze při výskytu excesu na straně orgánů činných v trestním řízení, což podle odůvodnění obecných soudů stěžovatel neprokázal. Stěžovatel nemůže souhlasit se závěrem, že bez prokázání existence excesu státního orgánu, v tomto případě orgánů činných v trestním řízení, není možné dovozovat odpovědnost státu za zahájení trestního stíhání. Takovýto závěr lze s ohledem na relevantní judikaturu Ústavního soudu označit za nesprávný. Stěžovatel rovněž nemůže souhlasit se závěry nalézacího soudu, že jako žalobce neprokázal existenci excesu orgánů činných v trestním řízení, když k prokázání tohoto tvrzení navrhoval několik důkazů, které však soud odmítl provést. Stěžovatel je tak přesvědčen, že pokud by soudy provedly stěžovatelem navrhované důkazy a bezdůvodně je neodmítly, jimi požadovaný exces by musely dovodit, i když to k dovození odpovědnosti státu nezbytně nutné není. Za zásadní však lze dle názoru stěžovatele označit nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011 (N 208/63 SbNU 419), ve kterém Ústavní soud dle něj dovodil, že trestní řízení je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jednotlivce i bez excesu úředních osob, neboť rozhodné není jejich chování, ale výsledek trestního řízení ve vztahu k odpovědnosti za jeho zahájení.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy mechanicky přejímaly teorii o nutnosti existence excesu a že provedly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu nesprávné právní posouzení věci. Právní závěry vyvozené obecnými soudy tak dle názoru stěžovatele vycházely z nesprávných úvah při hodnocení důkazů. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak stěžovatel přesvědčen, že v jeho právní věci šlo o otázku zásadního právního významu a nemělo dojít k odmítnutí dovolání. Pro doplnění si stěžovatel dovoluje uvést, že celé řízení bylo stiženo též vadou týkající se důkazů a spisového materiálu. Nejen, že obecný soud odmítl provést stěžovatelem navrhované důkazy, ale vrchní soud neměl k dispozici některé z provedených důkazů. Tyto důkazy byly ze soudního spisu ztraceny, a stěžovateli tak není zřejmé, jak mohl odvolací soud zaujmout v dané věci odpovídající stanovisko. Ztrátu části spisového materiálu potvrdil též místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Roman Fiala v dopise ze dne 6. 2. 2012 adresovaném stěžovateli. Důkazní řízení tak dle přesvědčení stěžovatele trpí zásadními vadami.
5. Ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 9. 2013 stěžovatel obrátil pozornost na to, že mu bylo doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 č. j. 30 Cdo 2530/2012-285, jež bylo vydáno v obdobném řízení, jako je řízení nyní napadané ústavní stížností (16 C 223/2010). V téměř shodné kauze Nejvyšší soud dovodil, že soudy v daném řízení aplikovaly jiný právní předpis, než který měl být aplikován, jakož i že rozhodovaly věcně a místně nepříslušné soudy. Toto rozhodnutí dle stěžovatele velmi podrobně vysvětluje odůvodněnost takového postupu a definuje povahu nesprávného postupu soudu v předmětném řízení, přičemž mj. též odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu.
II.
6. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 16 C 223/2010, z něhož, jakož i obsahu napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.
7. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 7. 2010 č. j. 16 C 1/2008-61 vyloučil k samostatnému řízení předmětný spor v části, v níž se stěžovatel domáhá vůči vedlejšímu účastníkovi omluvy a zaplacení 25 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v trestním řízení. Krajský soud poté usnesením ze dne 2. 8. 2010 č. j. 16 C 223/2010-11 výrokem pod bodem I řízení zastavil a výrokem II rozhodl o postoupení věci Ministerstvu spravedlnosti. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal k posouzení předmětných nároků podle rozhodných žalobních tvrzení (tj. podle žaloby na ochranu osobnosti).
8. Poté Krajský soud v Hradci Králové, již v řízení o ochraně osobnosti, shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost uveřejnit v Nových novinách omluvu ve znění uvedeném ve výroku a zaplatit stěžovateli peněžitou částku ve výši 25 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též "obč. zák."), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
9. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze výše citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že sdělení obvinění, zahájení trestního stíhání a podání obžaloby sice je třeba považovat za závažný zásah do osobnostních práv každé dotčené osoby, ale v daném případě nešlo o zásah neoprávněný, nýbrž o výkon práva, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu. K tomu soud doplnil, že neoprávněnost trestního stíhání nezakládá ani skutečnost, že dotčená osoba je následně v řízení před soudem zproštěna obžaloby. U vedlejšího účastníka pak dle názoru soudu nebylo prokázáno žádné excesivní jednání.
10. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud otázku výkladu ustanovení §11 a 13 obč. zák. posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
III.
11. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Hradci Králové jako účastníky a Ministerstvo vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 24. 7. 2013 toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, na čemž setrval i v reakci ze dne 14. 10. 2013 na druhou žádost o vyjádření, zaslanou v souvislosti s dalším doplněním ústavní stížnosti.
13. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. 7. 2013 odkázal na obsah napadeného rozsudku a poznamenal, že bez procesního spisu, vráceného Krajskému soudu v Hradci Králové, se blíže vyjádřit nelze. Vrchní soud současně vyjádřil přesvědčení, že celé řízení proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a právo účastníků, tedy ani stěžovatele, na spravedlivý proces ničím porušeno nebylo. Pokud je ve stížnosti namítáno neprovedení navrhovaných důkazů, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozsudku soudu odvolacího vyplývají důvody jejich neprovedení. Bez procesního spisu se pak dle vrchního soudu nelze vyjádřit k tomu, zda měl odvolací soud k dispozici důkazy, které měly být dle tvrzení ve stížnosti ztraceny. Vrchní soud rovněž zdůraznil, že "ve výše označené věci šlo o ochranu osobnosti, a nikoliv o náhradu škody způsobené nesprávným, resp. nezákonným rozhodnutím státu, ke kterému by ani nebyl věcně příslušný krajský soud, což by se muselo projevit v rozhodnutí odvolacího soudu". Závěrem doplnil, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou.
14. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 17. 7. 2013 uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje výhrady, které uváděl již v rámci řízení před obecnými soudy. S jeho námitkami se krajský soud dle svých slov vypořádal již v rámci svého rozsudku ze dne 15. září 2011, na jehož závěry rovněž odkázal. Krajský soud se domnívá, že svým rozhodnutím nezasáhl do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele; je naopak přesvědčen, že o věci rozhodl "v souladu se zákonem při šetření všech procesních práv stěžovatele". Závěrem doplnil, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ani jím nebylo zasaženo do osobnostních práv stěžovatele ve smyslu čl. 10 Listiny, pročež pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou. Ve svém doplňujícím vyjádření ze dne 8. 10. 2013 pak uvedl, že se s doplněním ústavní stížnosti seznámil, nepovažuje však za potřebné vyjadřovat se k jeho obsahu. Zároveň potvrdil správnost údajů týkajících se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 2530/2012-285.
15. Ministerstvo vnitra ve svém podání ze dne 22. 7. 2013 uvedlo, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává, pročež s ním Ústavní soud dále nejednal (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
16. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj již neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud současně nezasílal vyjádření účastníků řízení k replice stěžovateli, jelikož ti buď odkázali na své rozhodnutí, anebo v nich argumentačně setrvali na svých pozicích, jak je vyjádřili v napadených rozhodnutích, tudíž případná replika stěžovatele by nemohla vést k obohacení o další poznatky, a ve svém důsledku by se tak jednalo o zbytečné prodlužování řízení. Nadto nejde o případ, kdy by Ústavní soud na základě těchto vyjádření přistoupil k odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti, byť i zčásti [srov. např. bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4754/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 193/71 SbNU 301) či bod 13 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013 (N 174/71 SbNU 57)].
IV.
17. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníků řízení, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
19. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349, bod 36; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.
20. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud posoudil po skutkové a právní stránce stejnou věc téhož účastníka řízení (stěžovatele) ve dvou samostatných a navzájem úzce souvisejících řízeních diametrálně odlišným způsobem, a to při nezměněném obsazení senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu, čímž dovolací soud zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítnutí dovolání stěžovatele odůvodnil tak, že otázku výkladu ustanovení §11 a 13 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž příkladmo odkázal na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 2004 sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, rozsudek ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. 30 Cdo 2900/2004 a usnesení ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2072/2007. Co do zbývající části dovolacích námitek Nejvyšší soud, posuzuje dovolání podle ustanovení občanského soudního řádu účinných do 31. 12. 2012, v napadeném rozhodnutí konstatoval, že pokud z dovolání vyplývá případné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jestliže z obsahu dovolání lze dovodit dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., lze poukázat na skutečnost, že k okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody se nepřihlíží (srovnej §237 odst. 3 o. s. ř.). Na závěr Nejvyšší soud konstatoval, že směřuje-li dovolání do části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 25 000 Kč, je zde nutno připomenout, že podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč.
22. Naproti tomu ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 1/2008, v níž šlo rovněž o žalobu na ochranu osobnosti s identickým skutkovým základem (též opět s nárokem na úhradu peněžité částky ve výši 25 000 Kč), tentokráte ovšem směřující nejen proti Ministerstvu vnitra, ale též proti policejnímu vyšetřovateli jednajícímu ve vzpomínaném trestním řízení, Nejvyšší soud v rámci stěžovatelem podaného dovolání dospěl ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2530/2012 ze dne 24. 4. 2013 ke zcela opačnému závěru než v nyní rozporovaném usnesení, vydaném jen čtyři měsíce před tímto rozsudkem za stejného složení téhož senátu, a sice že "dovolání v označené věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř, neboť soudy zde nesprávně aplikovaly jiný právní předpis, kdy je nepochybné, že bylo vydáno rozhodnutí v rámci občanského soudního řádu a podle občanského zákoníku, ačkoli mělo být postupováno podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen ,OdpŠk'). Současně soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodovaly ve věci věcně a místně nepříslušné soudy" (srov. str. 3-4 citovaného rozsudku Nejvyššího soudu).
23. V rozvedení svých tezí Nejvyšší soud podotkl, že "[z]e spisového materiálu je nepochybné, že dovolatel dne 2. ledna 2008 podal žalobu na ochranu osobnosti a za zásah do jeho osobnostních práv označil mimo jiné dvě trestní stíhání, která proti němu byla vedena, přičemž trestní stíhání pro skutek ze dne 3. 1. 2002 skončilo odložením věci na základě usnesení Policie České republiky v Jičíně ze dne 20. 9. 2002 a trestní stíhání pro skutek ze dne 20. 8. 2001 bylo zastaveno usnesením Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 29. 6. 2005. Žalobce se dožadoval náhrady nemajetkové újmy, která mu v souvislosti s těmito řízeními vznikla. Ačkoli žalobce označuje svoji žalobu jako žalobu na ochranu osobnosti, měl se soud prvního stupně nejprve zabývat, v souladu s principem iura novit curia, zda nebylo namístě celou věc posoudit a rozhodnout podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který do tohoto zákona přinesl novelu v podobě náhrady vzniklé nemajetkové újmy, jíž se lze domáhat jako součásti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08). Přitom žalobce uplatnil svou žalobu u soudu 2. ledna 2008, tedy až po účinnosti této novely" (str. 4). Nejvyšší soud připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79) a na závěr uvedl, že "ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud, kdy soudy aplikovaly nesprávný právní předpis, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08, a proto nelze toto rozhodnutí považovat za správné" (str. 5).
24. Z právě citovaných pasáží plasticky vystupuje vytýkaná distinkce rozhodování Nejvyššího soudu do popředí. Nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud se skutkovou i právní stránkou věci zabýval k dovolání stěžovatele neporovnatelně důkladněji, přihlédl přitom z úřední povinnosti také k vadám řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Mezi kauzami řešenými u Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 16 C 223/2010 a u téhož soudu i senátu ve věci sp. zn. 16 C 1/2008 totiž není jiného rozdílu než toho, že v posledně uvedeném řízení na straně žalované vystupoval též zmíněný policejní vyšetřovatel. Argumentace stěžovatele je přitom stále tatáž, stejně jako stejná zůstávají i odůvodnění soudů prvního a druhého stupně (zejména tvrzení o zákonem aprobovanému zásahu a s tím spojená absence excesivního jednání) v obou řízeních. Přitom Nejvyšší soud ani v jednom ze svých shora uváděných vyjádření žádné rozdíly neakcentoval, resp. neozřejmil, proč by se stěžovateli na pozadí jím předestřené argumentace mělo dostat jiného zacházení v nyní posuzované věci oproti věci sp. zn. 16 C 1/2008.
25. Není tedy rozumného důvodu, který by ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč Nejvyšší soud v nyní souzené věci dovolání odmítl pro absenci otázky zásadně právně významné, resp. pro její vyřešení odvolacím soudem v souladu s hmotným právem (a judikaturou dovolacího soudu), aby posléze v takřka identickém případě konstatoval nesoulad týchž závěrů s hmotným právem. Stěžovatel sice nemohl nabýt legitimního očekávání stran odlišného hodnocení jeho výhrad ze strany dovolacího soudu, neboť k němu Nejvyšší soud přistoupil až poté, co stěžovatelovo dovolání v jedné z věcí odmítl, nicméně i tak jde o porušení práva na spravedlivý proces způsobené zcela nekonzistentním rozhodováním. Ústavní soud situace rozdílného rozhodování ve skutkově a právně stejných či obdobných případech, které postrádá patřičné zdůvodnění takového rozdílu, opakovaně kritizuje [z poslední doby srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289)].
26. Ústavní soud se již nezabýval ani námitkami stěžovatele týkajícími se tzv. opomenutých důkazů, ani výtkami směřujícími proti právnímu názoru soudů o nutnosti existence a prokázání excesu ze strany orgánů činných v trestním řízení a jeho rozporu s judikaturou Ústavního soudu, poněvadž ve světle závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2530/2012 ze dne 24. 4. 2013, jimiž jsou obecné soudy i prostřednictvím tohoto nálezu rovněž zavázány, bude třeba o věci stěžovatele rozhodnout v jiném právním rámci, a to jinými věcně a místně příslušnými soudy, a proto by za této okolnosti projednání uvedených stížnostních námitek ztratilo svůj smysl pro další řízení v dané věci.
27. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyslovil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a přistoupil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke kasaci ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.