ECLI:CZ:US:2014:3.US.1014.14.1
sp. zn. III. ÚS 1014/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. N., právně zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 12. 6. 2013 č. j. 42 To 123/2013-216, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2013 č. j. 4 Tdo 1363/2013-20, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Třebíči, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě a Nejvyššího soudu České republiky, jimiž v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho ústavně garantovaných základních práv, a to zejména základního práva na spravedlivý proces, garantovaného v článcích 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení zásady presumpce neviny, vyjádřené v článku 40 Listiny.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále jen "nalézací soud") ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 2 T 140/2012 odsouzen za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Skutek trestného činu spočíval (stručně řečeno) v tom, že obviněný v letech 2009 až 2012 v obci R. opakovaně vyhrožoval prostřednictvím SMS zpráv a telefonickými hovory své bývalé manželce Janě K. (jedná se o pseudonym) a svým nezletilým synům Petrovi (jedná se o pseudonym) a Pavlovi (jedná se o pseudonym) ublížením na zdraví, podpálením domu, otrávením studny a zabitím, sdělil do telefonu synovi Pavlovi, že všem vystřelí mozek z hlavy a ustřelí jim hlavu, bez souhlasu a vědomí majitelů a oprávněných uživatelů domu opakovaně ve večerních a nočních hodinách vnikal na oplocenou zahradu domu, bouchal na okna, kopal do studny, lezl po stromech a svítil baterkou a laserem do oken a místností domu, čímž v nich vzbudil důvodnou obavu o jejich vlastní život, zdraví, majetek a o život, zdraví a majetek ostatních členů domácnosti, v důsledku čehož poškození nemohli spát, báli se večer sledovat televizi, používat vodu ze studny, chodit na zahradu a bývalá manželka se bála opouštět dům a chodit nakupovat.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 42 To 123/2013 tak, že odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 17. 12. 2013 č. j. 4 Tdo 1363/2013-20 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nyní projednávanou ústavní stížností je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí dovolacího soudu.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel nejprve opakuje, shodně s obhajobou uplatněnou v celém průběhu trestního stíhání, že je nevinen a že se žádného trestného jednání nedopustil. Tvrdí, že s jednáním, které je mu kladeno za vinu, "nemá naprosto nic společného, kromě určitého telefonického kontaktu s bývalou manželkou Janou K., jenž se však týkal výživného". Popírá, že by komukoli vyhrožoval ublížením na zdraví, zabitím, podpálením domu, vystřelením mozku či otrávením studny apod. Nedopustil se prý také žádného závadného chování u domu v R.; pokud nalézací soud z výpovědí svědků dovodil, že k takovému jednání docházelo, je prý zcela nedůvodný závěr soudu, že se tohoto počínání dopustil právě on. Stěžovatel přitom předkládá svou verzi, že se takového jednání mohla dopustit jiná osoba, která byla odsouzena za znásilnění jeho dcery Petry (jedná se o pseudonym), resp. společníci takové osoby.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že vadně zhodnotily důkazy, o něž opřely svá odsuzující rozhodnutí. Konkrétně poukazuje zejména na tyto údajné vady dokazování:
* soudy při hodnocení věrohodnosti svědků nevzaly v potaz, že někteří svědci (s výjimkou nezl. dcery Petry) zaujímají vůči stěžovateli nepřátelský postoj kvůli sporům o placení výživného;
* orgány činné v trestním řízení prý nebyly s to předložit žádné záznamy o výhrůžných SMS, žádné stopy z nočních "návštěv" u domu v R. (např. nedopalky cigaret, otisky bot apod.);
* pokud svědci označili stěžovatele jako pachatele, je prý taková identifikace nespolehlivá, protože popisované podmínky pro vizuální pozorování byly nepříznivé a jimi tvrzené rozpoznání stěžovatele podle způsobu kašlání nemůže být pokládáno za spolehlivou identifikaci;
* výpověď svědkyně Jany K. (jeho bývalé manželky) prý nelze považovat za věrohodnou, protože tato svědkyně již dříve (když byla slyšena v rámci úředního jednání před sociální pracovnicí) mluvila nepravdu ohledně bití dětí;
* výpovědi některých svědků jsou v rozporu s tím, co je uvedeno v jimi podaném trestním oznámení;
* stěžovatel je invalidním důchodcem a jeho zdravotní stav je prý tak špatný, že by nebyl schopen u domu poškozených jednat tak, jak je mu kladeno za vinu (utíkat, lézt po stromech, skákat apod.); o jeho zdravotních problémech prý svědčí i zdravotní zpráva, založená v trestním spisu.
Za pochybení proti principu spravedlivého procesu pokládá stěžovatel také to, že odůvodnění soudních rozhodnutí mají "povrchní a velmi stručný charakter". Obecné soudy prý nedostály povinnosti svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s obhajobou obviněného. Stěžovatel se přitom odvolává na nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 3441/11, IV. ÚS 1834/10 a další), které prý obecné soudy v jeho trestní věci nerespektovaly.
Další stěžovatelova námitka se týká tzv. opomenutých důkazů. Konkrétně namítá, že odvolací soud zamítnul jeho návrh na výslech stěžovatelovy matky "za účelem rozporování výpovědi" jeho synů Petra a Pavla a nevyhověl ani jeho návrhu na znalecké zkoumání stěžovatelova zdravotního stavu, aniž by náležitě zdůvodnil, proč tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká údajně nesprávné posouzení důvodů, jichž se stěžovatel dovolával. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že v dovolání uplatnil jen námitky skutkového charakteru; tvrdí, že vznesl též námitku právní, která se týkala nemožnosti jednočinného souběhu přečinu nebezpečného vyhrožování s přečinem nebezpečného pronásledování v souvislosti s popisem skutku, na niž prý dovolací soud vůbec nereagoval.
"Naprosto zásadní nesouhlas" vyslovuje stěžovatel se závěrem dovolacího soudu o tom, že nalézací a odvolací soud "postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně, přičemž jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své hodnotící úvahy a nedopustily se deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů".
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
V.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, ani pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.
Ústavní soud připouští, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je poněkud lapidární a že by jeho přesvědčivosti prospělo, kdyby se s námitkami, uplatněnými v odvolání, vypořádal zevrubněji. Nelze souhlasit s tvrzením, obsaženým v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 2), totiž, že "... hodnocení důkazů... je výsadním právem soudu prvního stupně". Takové tvrzení je nepřesné - žádné výsadní právo prvoinstančního soudu na hodnocení důkazů neexistuje, Princip vymezeného přezkoumání, zakotvený ohledně odvolání v ust. §254 odst. 1 tr. řádu, v žádném případě nelze vykládat tak, že by odvolací soud neměl provádět hodnocení důkazů. Zvláště v situaci, kdy obsahem podaného odvolání byly výtky směřující proti hodnocení důkazů prvoinstančním soudem, musí se odvolací soud těmito výtkami zabývat a přezkoumávat též správnost skutkového zjištění - to nelze učinit jinak, než hodnocením důkazů. Takto chápe kontrolní povinnost druhoinstančního soudu i trestněprocesní nauka (viz např. Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 802). Druhoinstanční soud se nemůže spokojit pouhým konstatováním, že "... má za to, že soud prvního stupně postupoval důsledně podle citovaného ustanovení trestního řádu, a proto se s tímto hodnocením ztotožnil."
Pokud by shora citovaná (nesprávná) teze, přiznávající exkluzivní oprávnění hodnotit důkazy toliko prvoinstančnímu soudu, byla ve věci skutečně aplikována, odporoval by takový postup základním principům dvouinstančního přezkumu v českém trestním procesu a taková vada by mohla být považována za porušení zásad spravedlivého procesu, resp. i pravidla dvouinstančního přezkumu rozhodnutí o vině a trestu, vyplývajícího z článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V posuzované věci však Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv odvolací soud takovou (nesprávnou) tezi ohledně hodnocení důkazů v druhé instanci vyslovil, ve skutečnosti se jí (naštěstí) neřídil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že odvolací soud se zabýval hodnocením důkazů provedených soudem prvé instance i po obsahové stránce, To je zřejmé např. z jeho konstatování, že důkazy provedené v trestním řízení jsou souladné se skutkovými závěry obsaženými v usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 3. 2012 č. j. 3 Nc 6001/2012-16, z porovnání s obsahem výpovědi svědkyně Petry N. (jedná se o pseudonym) nebo z odkazu na obžalovaným předloženou lékařskou zprávu o ambulantním vyšetření.
Vůči těmto důkazním zjištěním, k nimž dospěl odvolací soud, nemá Ústavní soud žádné ústavněprávní výhrady ve smyslu extrémně vadné interpretace důkazů.
Pokud odvolací soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že "soud prvního stupně v napadeném rozsudku své skutkové i právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil, proto se odvolací soud s jeho argumentací ztotožňuje", nelze v takovém odkazu na předchozí rozhodnutí spatřovat protiústavní pochybení. Takový způsob odkazování na argumentaci předchozího rozhodnutí sám o sobě nepředstavuje neoprávněný zásah do práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud další svou argumentací prokazuje, že věnoval kontrole skutkových zjištění, učiněných prvoinstančním soudem, náležitou pozornost, což se v daném případě stalo.
Pokud stěžovatel namítá tzv. opomenuté důkazy, připomíná Ústavní soud, že obecný soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům. V dřívější judikatuře Ústavní soud vyložil, že důvodem k neakceptování důkazního návrhu obviněného je to, že navrhovaný důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále skutečnost, že důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí) a konečně nadbytečnost důkazu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 a další tam citované judikáty). V posuzovaném případě byly tyto podmínky k nevyhovění stěžovatelovým důkazním návrhům splněny.
Ústavní soud nemůže akceptovat námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti, týkající se interpretace podústavního práva (hmotného a procesního trestního práva), jež je výlučnou záležitostí obecných soudů. To se týká např. právní kvalifikace inkriminovaného skutku nebo přípustnosti souběhu trestných činů. Ústavnímu soudu, v souladu s jeho Ústavou vymezenou rolí, nepřísluší tuto právní kvalifikaci, použitou obecnými soudy, autoritativně přehodnocovat, a to ani v případě, kdyby s ní sám nesouhlasil; nicméně shledává, že taková právní kvalifikace nevykazuje žádné znaky extrémního excesu, který by bylo možno posuzovat jako protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel namítá nesoulad rozhodování obecných soudů v jeho trestní věci s jím citovanou judikaturou Ústavního soudu, nelze jeho námitkám přitakat, protože tyto judikáty byly opřeny o odlišný skutkový základ.
Ústavní soud se zabýval také stěžovatelovou námitkou, že Nejvyšší soud, který odmítl jeho dovolání, vadně posoudil důvody, jichž se stěžovatel dovolával; Ústavní soud však neshledává na tomto závěru dovolacího soudu žádné pochybení, které by vyžadovalo kasační zásah.
Je skutečností, že Ústavní soud v dřívější judikatuře vyslovil názor, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 128/05). Ústavní soud citovanými nálezy odmítl dřívější restriktivní výklad dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Později Ústavní soud specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05).
V posuzované věci nebyl shledán žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; dovolacímu soudu, který dovolání odmítl, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu