ECLI:CZ:US:2014:3.US.107.14.1
sp. zn. III. ÚS 107/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Himla, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 2 Nt 318/2013, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 14 To 346/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2014, směřuje proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 2 Nt 318/2013, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 14 To 346/2013.
Usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 11. 2013, č.j. 2 Nt 318/2013-9, byl stěžovatel vzat podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) trestního řádu do vazby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud druhého stupně projednal tuto stížnost v neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2013 a dle 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu ji zamítl. Stěžovatel tedy tímto vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon na ochranu práv poskytuje a splnil tím podmínku přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel podává ústavní stížnost ve lhůtě.
Stěžovatel v rozhodnutích obecných soudů spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv a svobod, zejména čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily naplnění vazebních důvodů a že žádost jeho obhájce o umožnění nahlížení do spisu byla policejním orgánem zamítnuta s pouhým odkazem na taktické důvody. Na podporu svých tvrzení uvádí množství judikatury Evropského soudu pro lidská práva a vybranou judikaturu Ústavního soudu.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04, nebo nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je jí v judikatuře Ústavního soudu vždy věnována náležitá pozornost.
Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení §67 trestního řádu.
Je tedy především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda vazba je v daném případě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
IV.
Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je zapotřebí uvést, že dle názoru stěžovatele v jeho případě není dána důvodná obava vyžadovaná v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel především zdůrazňuje své rodinné poměry a skutečnost, že přesto, že další obvinění byli vzati do vazby zhruba již týden před stěžovatelem, stěžovatel se nepokusil uprchnout a ani se neskrýval. Dále obviněný zdůrazňuje svou bezúhonnost a vyjadřuje pochybnosti a proporcionalitě mezi omezením jeho osobní svobody a obavou z případného působení na svědky.
Stěžovatel je usnesením policejního orgánu PČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odborem hospodářské kriminality Pardubice, stíhán pro pomoc k zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku.
Okresní soud ve Svitavách zdůvodnil své rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby tím, že dosud zjištěné skutečnosti, které podrobně rozebírá v odůvodnění usnesení, nasvědčují tomu, že skutky, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny zákonné znaky skutkové podstaty shora citovaného zločinu a existuje důvodné podezření, že je spáchal právě stěžovatel. Tyto skutečnosti vyplývají zejména z výstupů operativně pátrací činnosti a spisových materiálů celních orgánů, z odborných vyjádření celních orgánů a znalců, výsledků provedených domovních prohlídek a prohlídek nebytových prostor, z výpovědí svědků a z podaných vysvětlení.
Důvod vazby dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu shledává Okresní soud ve Svitavách v tom, že jednání stěžovatele je kvalifikováno jako účastenství na zvlášť závažném zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kde by mu byl ukládán trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od pěti do deseti let. S ohledem na celkovou výši způsobené škody přitom lze dle názoru okresního soudu důvodně očekávat, že stěžovateli bude, pokud bude uznán vinným, ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody blíže horní hranici zákonné trestní sazby. Důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu pak shledává okresní soud v tom, že výpovědi zaměstnanců dotčených společností byly provedeny s ohledem na časové limity zadržení a je zřejmé, že je bude třeba vyslechnout znovu v procesním postavení svědka v konfrontaci se zjištěnými skutečnostmi, jakož i s přihlédnutím k výsledkům prohlídek nebytových prostor. Dále je dle okresního soudu nutno vzít v úvahu také to, že někteří pracovníci společnosti jsou v blízkém příbuzenském vztahu ke stěžovateli a možnost jejich ovlivnění je tak výrazná.
Krajský soud v Hradci Králové z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a řízení mu předcházející a po seznámení se se spisovým materiálem stížnost obviněného zamítl, jelikož ji neshledal důvodnou. Nad rámec argumentů použitých Okresním soudem ve Svitavách, se kterými se zcela ztotožnil, Krajský soud v Hradci Králové doplnil, že vzhledem k charakteru spáchané trestné činnosti, délce doby, po kterou k páchání trestné činnosti docházelo a zejména pak s přihlédnutím k velmi vysoké škodě způsobené trestnou činností, která se řádově pohybuje v desítkách milionů korun, lze v případě uznání viny reálně předpokládat uložení velmi citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výše způsobené škody pak svědčí pro závěr, že si danou trestnou činností mohl stěžovatel opatřit poměrně značné finanční prostředky a tyto využít k tomu, aby uprchl či se skrýval. Lze také předpokládat nutnost doplnění podání vysvětlení či podání přímo svědeckých výpovědí, a to i s ohledem na další zajištěné důkazy opatřené v rámci realizace domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Některé svědky se pak ještě vyslechnout nepodařilo a vzhledem k tomu, že řada z nich je ve vztahu ke stěžovateli v příbuzenském poměru, reálně existuje obava, že by na ně stěžovatel mohl působit.
Z ústavněprávního hlediska zde považuje Ústavní soud za podstatné především to, zda a jak se obecné soudy vypořádaly s důvody vazby. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že Okresní soud ve Svitavách i Krajský soud v Hradci Králové vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro zajištění osoby stěžovatele. V projednávané věci lze odkázat na odůvodnění obecných soudů, ve kterém uvádějí konkrétní okolnosti případu, které je vedly k jejich závěru o důvodnosti vazby a naplňují zákonné standardy řádného odůvodnění. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí.
V.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že jeho obhájci nebylo policejním orgánem s odkazem na taktické důvody umožněno nahlížet do spisu, Ústavní soud zde musí s ohledem na princip subsidiarity přezkumu uzavřít, že v této části je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci a které prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995).
V návaznosti na uvedené nutno poukázat na procesní prostředek, který stěžovateli k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, totiž na dozorové oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení zakotvené v §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, jemuž primárně přísluší zabývat se těmito námitkami stěžovatele. Z ústavní stížnosti však nijak nevyplývá, že by stěžovatel tohoto procesního prostředku využil a vyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon o ochraně jeho práva poskytuje.
Nad rámec uvedeného závěru pak Ústavní soud odkazuje např. na usnesení sp. zn. III. ÚS 722/13 ze dne 4. 7. 2013 nebo na usnesení sp. zn. I. ÚS 2489/13 ze dne 9. 11. 2013 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz), která se kromě jiného zabývají právě problematikou možnosti odepření práva nahlédnout do spisu v souvislosti s vazebním řízením.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole. V předmětné věci nebylo shledáno, že by v řízení, respektive v napadených rozhodnutích, došlo k porušení práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti namítl.
Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Jan Filip, v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu