ECLI:CZ:US:2014:3.US.1177.14.1
sp. zn. III. ÚS 1177/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Aleny Valešové, zastoupené Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem Na Příkopě 814, 755 01 Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. ledna 2014 č. j. 21 Cdo 3738/2012-232, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2012 č. j. 16 Co 412/2011-189 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. března 2011 č. j. 9 C 107/2010-94, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2014, domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 17 odst. 4, čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, vydaným v jejím pracovněprávním sporu, v němž se domáhala vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že skutečným (stěžejním) důvodem jejího dřívějšího zaměstnavatele - Města Vsetín, který vedl nejprve k jejímu odvolání z funkce a později k ukončení pracovního poměru se stěžovatelkou, byla žaloba stěžovatelky, kterou se po svém zaměstnavateli domáhala nevyplacené náhrady škody za pracovní úraz ze dne 4. 5. 2007. Od této doby prý její dřívější zaměstnavatel podnikl řadu kroků směřujících k ukončení jejího pracovního poměru, počínaje smyšleným nařčením ze zpronevěry svěřeného majetku, údajně způsobené škody a neoprávněného zadržování výplaty mzdy, včetně psychického nátlaku ze strany nadřízených (tzv. mobbing).
Stěžovatelka se prý za účelem ochrany svých práv obracela nejprve na orgány zaměstnavatele, a poté co její snaha byla bezvýsledná, obrátila se se svými pracovněprávními problémy na tisk, konkrétně na regionální týdeník Jalovec. Z tohoto důvodu s ní její zaměstnavatel ukončil pracovní poměr.
Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že "nesprávně posoudily hranici mezi svobodou projevu a povinnostmi zaměstnance územně správního celku".
S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08 a judikaturu ESLP stěžovatelka tvrdí, že její výroky uveřejněné ve výše jmenovaném periodiku nepřesahují meze přípustné kritiky a některé z nich odpovídají jejím vyjádřením, která zazněla v průběhu řízení ve věci vedené OS ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 156/2008, tedy před jejich publikací v tisku. K jejím výrokům v tisku prý stěžovatelku vedl rovněž veřejný zájem na osvětlení pochybení starostky Města Vsetín v oblasti krizové legislativy, které by prý mohlo v konečném důsledku způsobit obecné ohrožení, např. v krizových situacích, jako jsou povodně.
Svou kritikou starostky Města Vsetín stěžovatelka údajně nemířila proti veškeré činnosti svého zaměstnavatele jako celku; jestliže se starostka cítila být těmito výroky dotčena, měla v takovém případě, podle názoru stěžovatelky, využít zákonné procesní prostředky, jako je např. žaloba na ochranu osobnosti, což se však nestalo, ale naopak starostka prý "zneužila" svého postavení u zaměstnavatele k tomu, aby ten se stěžovatelkou ukončil pracovní poměr.
Obecné soudy podle názoru stěžovatelky ignorovaly ústavněprávní charakter sporu a tomu odpovídající limity judikatury Ústavního soudu i ESLP. Závěry těchto soudů jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí údajně proto velmi nepřesvědčivé a kusé. Soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce hodnocení důkazů, interpretaci předpisů veřejného práva a práva pracovního, což prý zpochybňuje objektivitu těchto soudů a dodržení zásady rovnosti stran při jejich rozhodování.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud ve Vsetíně zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému Městu Vsetín na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 12. 2009, podané podle §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. Vytýkaným jednáním byl obsah publikovaného článku žalobkyně v regionálním týdeníku Jalovec č. 46 ze dne 10. 1. 2009 a č. 49 ze dne 1. 12. 2009; konkrétně jde o porušení povinnosti stanovené v §16 odst. 2 písm. c) a §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 312/2002 Sb.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 6. 2012 č. j. 16 Co 412/2011-189 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud v průběhu řízení poučil žalobkyni podle §118 odst. 1, odst. 3 o. s. ř., přičemž v tomto směru doplnil dokazování a dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně, že výroky žalobkyně publikované v článcích týdeníku Jalovec z výše uvedených čísel překračují meze svobody projevu, je správný.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 3738/2012-232 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky z pohledu tvrzeného porušení ústavnosti, jichž se měly dopustit obecné soudy v napadených rozhodnutích a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jako stěžejní námitku vznáší stěžovatelka porušení čl. 17 Listiny, kterého se měly dopustit obecné soudy tím, že v průběhu řízení ignorovaly ústavněprávní charakter projednávané věci a s tím spojené limity platné judikatury Ústavního soudu i ESPL, čímž současně porušily i právo stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), neboť nesprávně hodnotily všechny stěžovatelkou předkládané důkazy. Jak je zřejmé z obsahu jednotlivých námitek, stěžovatelka rovněž nesouhlasí s právním posouzením předmětné věci, kterou sama posuzuje jinak, neboť hodnotí provedené důkazy odlišně od obou obecných soudů a v souvislosti s tím dospívá i k jiným, pro ni příznivějším závěrům.
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3066/11 (dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz) uvedl, "že ve své rozhodovací praxi Ústavní soud vždy trvá na zásadě, že při hodnocení konkrétního výroku je nutné odlišit, jestli se jedná o skutkové tvrzení nebo o hodnotící soud především z toho důvodu, že podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší (srov. sp. zn. I. ÚS 156/99, IV. ÚS 146/04, II. ÚS 180/06, sp. zn. I. ÚS 367/03, sp. zn. I. ÚS 255/07 či sp. zn. III. ÚS 1158/07; obdobně rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens v. Rakousko, stížnost č. 9815/82, odst. 46). Presumpcí dovolené kritiky (presumpcí ústavní konformity) je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 346/06, sp. zn. I. ÚS 453/03, sp. zn. IV. ÚS 23/05, sp. zn. II. ÚS 180/06 a další; dále též rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard v. Dánsko, stížnost č. 49017/99, odst. 76; rozhodnutí Sněmovny lordů ze dne 28. 10. 1999 ve věci Reynolds v. Times Newspapers Limited nebo rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 3. 6. 1980 1BvR 797/78 v případu Böll). I ve vztahu k hodnotícímu soudu (aby nevybočil z mezí ústavnosti) je však regulérním požadavkem, aby "měl určitý základ" (viz nález sp. zn. I. ÚS 367/03), neboť "bez jakéhokoliv faktického podkladu může být hodnotový soud přehnaný" (srov. rozhodnutí ESLP ve věcech De Haes a Gijsels proti Belgii a Oberschlick proti Rakousku či rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 453/03).
Hodnotily-li obecné soudy stěžovatelčiny výroky jako skutková tvrzení, a kladly na ně vyšší nároky z pohledu možné kolize svobody projevu a práva na kritiku s povinnostmi zaměstnance a dovodily-li i nedostatek jeho "legitimity" (ve výše uvedeném významu), pak jejich závěrům z pohledu vyložených právních názorů stěží lze něco podstatného (z pozic ústavněprávního přezkumu) vytknout.
Je zřejmé, že i z tohoto hlediska obecné soudy věc posuzovaly, a že skutečnost, že "přípustnou míru" stěžovatelčiny výroky přesáhly, rovněž tyto soudy dovodily a podrobně a logicky odůvodnily. Podstatné pro ústavněprávní přezkum (v hranicích shora vymezených) je, že stěžovatelka ve své argumentaci jen opakuje námitky se kterými se soudy zabývaly a řádně se s nimi v odůvodnění napadených rozhodnutí i vypořádaly.
Je proto možné shrnout, že oba obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní tzv. podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolávala, včetně "celkového kontextu věci" a specifických okolností (resp. "společenské atmosféry"), za nichž stěžovatelka své tvrzení pronesla, a tyto skutečnosti nehodnotily pouze jednostranně na straně stěžovatelky, ale vzaly v úvahu i poměry, v nichž se v rozhodné době nacházelo žalované město. Okolnost, že je podle názoru stěžovatelky do právního posouzení nepromítly "správně", resp. dostatečně, nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu nepřísluší, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. Soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly otázkou legitimity omezení svobody projevu ve vztahu k posouzení důsledků vyplývajících z obsahu předmětných článků, tedy zjištěním, jestli v projednávané věci šlo o kritiku přípustnou, anebo jestli se jedná o výroky, které svým obsahem porušují povinnosti stěžovatelky stanovené zákonem č. 312/2002 Sb., a tedy meze přípustné kritiky překračují do té míry, že jako jediný adekvátní prostředek nápravy byla výpověď takto postupujícího zaměstnance a oba shodně dospěly ke kladnému závěru.
V případě námitky stěžovatelky, že obecné soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat není nezbytné.
Závěrem zbývá jen doplnit, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Taková situace však zde nenastala, resp. není dostatečně přesvědčivého argumentu k opačnému úsudku, jestliže učiněná zjištění, jež vyústila v kritizovaný skutkový závěr, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, přičemž úvahy, jimiž se soudy při jejich hodnocení řídily, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů.
Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu