ECLI:CZ:US:2014:3.US.1398.14.1
sp. zn. III. ÚS 1398/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Tetoura, zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 1669/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 5 Afs 12/2012-52 a ze dne 21. 12. 2007 č. j. 7 Afs 31/2007, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2011 č. j. 31 Af 48/2010-52, ze dne 11. 3. 2009 č. j. 31 Ca 31/2008-74 a ze dne 11. 12. 2006 č. j. 31 Ca 91/2005-40, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 4. 2010 č. j. 5309/10-1300-704326 a ze dne 31. 5. 2005 č. j. 395/05/FŘ 130, a rozhodnutí Finančního úřadu v Telči ze dne 6. 10. 2004 č. j. 19160/04/317970/1108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Telči rozhodnutím ze dne 6. 10. 2004 č. j. 19160/04/317970/1108 (platebním výměrem na daňové penále) sdělil stěžovateli předpis penále na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 1. 1995 do 31. 10. 1995 v celkové výši 1 398 748 Kč; odvolání stěžovatele podané proti tomuto platebnímu výměru Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 31. 5. 2005 č. j. 395/05/FŘ 130 zamítlo.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 5. 2005 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2006, č. j. 31 Ca 91/2005 - 40 tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2007 č. j. 7 Afs 31/2007 - 60 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soudu v Brně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 11. 3. 2009 č. j. 31 Ca 31/2008 - 74 znovu rozhodnutí žalovaného (ze dne 31. 5. 2005) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování Finanční ředitelství v Brně odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále rozhodnutím ze dne 19. 4. 2010 č. j. 5309/10-1300-704326 opětovně zamítlo.
Žalobu stěžovatele podanou proti tomuto rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2011 č. j. 31 Af 48/2010-52 zamítl. Na základě provedeného dokazování a jeho doplnění zejména o důkaz znaleckým posudkem soudního znalce z oboru písmoznalectví, výslechem svědků a listinami z trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 7/97 přisvědčil závěru žalovaného, že matka stěžovatele Milada Tetourová podala dne 29. 5. 1996 u správce daně dodatečné daňové přiznání na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 1995, a to na základě stěžovatelem udělené neomezené plné moci ze dne 28. 5. 1996 (v době jeho umístění ve vazbě) ve znění: "k zastupování při daňovém řízení. Zmocnění se vztahuje na všechny úkony.", jehož motivem bylo dosáhnout pro stěžovatele zproštění obžaloby z trestného činu krácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 trestního zákona, k čemuž po podání dodatečného daňového přiznání skutečně došlo. S podrobnou argumentací soud neshledal opodstatněným tvrzení stěžovatele o nezákonném způsobu provedení svědeckého výslechu jeho matky, ani nesouhlas se závěry znaleckého posudku (resp. jejich zpochybnění), k němuž se stěžovatel uchýlil, aniž pro své tvrzení v řízení před správním orgánem navrhl potřebné důkazy. Jako nedůvodné hodnotil soud rovněž další námitky (shrnuté pod čtvrtým žalobním bodem), jež uplatnil vůči "formalistickému" výkladu §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, nepřezkoumatelnosti platebního výměru na penále, nezákonnému podřazení penále pod legislativní zkratku "daň" ve smyslu §1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a z toho vyvozovanou možnost aplikace tohoto zákona i na řízení o daňovém penále, jakož i námitku o promlčení práva vymáhat jak zjištěný nedoplatek na dani z přidané hodnoty, tak i předepsané penále.
Kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2014 č. j. 5 Afs 12/2012-52 zamítl.
1/ K námitce stěžovatele ohledně nesprávného obsazení soudu a rozhodnutí věci bez nařízení jednání uvedl, že stěžovateli bylo přípisem z 23. 7. 2010 poskytnuto řádné poučení o složení senátu, včetně možnosti případných změn v rozvrhu práce, a byl vyzván, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, a přípisem z 15. 12. 2010 byl též obeznámen i se změnou ve složení senátu odpovídající rozvrhu práce; mohl se tak vyjádřit k soudcům, kterými byl senát nově obsazen, a odvolat i svůj dříve udělený souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, resp. se nařízení jednání dožadovat. Pokud tak stěžovatel v řízení před krajským soudem neučinil, není důvodů, pro které by bylo možno nyní namítané zmatečnosti řízení přisvědčit.
2/ Rozhodnutí soudu neshledal nepřezkoumatelným, neboť je z něj zřejmé, z jakých skutečností soud vycházel, jakými úvahami se řídil, proč uplatněným námitkám nevyhověl a přehledně se z něj podávají jak rozhodná skutková zjištění tak právní posouzení věci. Tvrzení stěžovatele, že neměl důvod podávat dodatečné daňové přiznání, není dle názoru Nejvyššího správního soudu pravdivé, neboť stěžovateli původně vzniklý nárok na odpočet DPH následně zanikl, jelikož "předmětné zboží nepoužil v rámci své ekonomické činnosti", a tato okolnost založila důvod (resp. povinnost) k podání dodatečného daňového přiznání; že si byl stěžovatel této skutečnosti vědom, potvrzuje "i jeho vysvětlení ze dne 31. 1. 1996 učiněné na Policii České republiky, Krajský úřad vyšetřování, Brno - pracoviště, Blansko (protokol ČVS: KVV-14/10-96, str. 11)".
3/ Ohledně nedostatku doručení plné moci správci daně a jejího obsahu přisvědčil Nejvyšší správní soud právnímu závěru krajského soudu, jakož i názoru žalovaného, který již v odvolacím řízení argumentaci stěžovatele přesvědčivě vyvrátil, když prokázal, že matka stěžovatele po celou dobu řízení stěžovatele v rozsahu udělené plné moci zastupovala.
4/ Též s podrobným zdůvodněním soud odmítl i námitky stěžovatele ohledně "úskočnosti" správce daně či zavádějící formulace otázek kladených svědkyni či procesních pochybení při provádění doplnění dokazování ve smyslu §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků; s odkazem svoji konstantní judikaturu (zde sp. zn. 5 Afs 67/2012 či sp. zn. 7 Afs 17/2009) neshledal důvodnou ani námitku, že "výběr daňového penále nespadá pod režim zákona o správě daní a poplatků".
5/ K namítané nesprávné interpretaci §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, upravujícího postup správce daně při úhradě daňových povinností, kasační soud uvedl, že z tohoto ustanovení vyplývá "jasný algoritmus", neponechávající žádný prostor pro jakékoliv uvážení správce daně, a pakliže měl žalovaný postupovat v souladu se zákonem, "nemohl jednat jinak, než v zákonem předvídaném pořadí započítat platby stěžovatele na evidované dluhy". K poukazu stěžovatele na právní závěry vyslovené Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 696/02 konstatoval, že je (na rozdíl od právních názorů vyslovených ve věci sp. zn. I. ÚS 2404/09) na věc užít nelze, neboť dopadají toliko na situace, kdy daň (zde daň z nemovitostí) byla hrazena daňovým ručitelem.
6/ Stěžovateli též Nejvyšší správní soud vysvětlil důvody, pro které nelze na platební výměr na daňové penále nahlížet jako na výměr nezákonný z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, přičemž mu objasnil, že v jeho věci bylo již ustanovení §63 zákona o správě daní a poplatků řádně aplikováno v novelizovaném znění (zde zákonem č. 323/1996 Sb.), jehož užití se v soudním řízení dovolával.
7/ K námitce promlčení práva ke sdělení předpisu penále soud po podrobném výkladu rozhodných ustanovení §63 a 70 zákona o správě daní a rozboru jednotlivých úkonů správce daně učiněných v daňovém řízení, včetně zajištění daňového nedoplatku zástavním právem (§72 ve spojení s §70 odst. 5 tohoto zákona), uzavřel, že správce daně "vydáním platebního výměru na daňové penále za zdaňovací období říjen 1995 dne 6. 10. 2004 a jeho doručením dne 9. 10. 2004 dostál požadavku stanovenému v ust. §63 zákona ..., neboť o předpisu penále vyrozuměl stěžovatele nejpozději ve lhůtě, v níž se promlčuje právo vybrání daně".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, čl. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 4 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V podrobnostech a ve shodě s již dříve uplatněnými s žalobními a kasačními námitkami stěžovatel opětovně 1/ rozporuje postup žalovaného v odvolacím řízení dle §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, kdy dokazování "pro odvolací orgán personálně zajišťovala tatáž osoba, která jednala v předchozím řízení za prvoinstanční orgán", a rovněž namítá, že doplnění dokazování měl provést sám odvolací orgán, bylo-li nezbytné jej dodatečně provést v takovém rozsahu, 2/ vymezuje se proti způsobu kladení dotazů při provádění výslechu svědků, konkrétně své matky svědkyně Tetourové, 3/ namítá, že "přítomnost plné moci (jakkoliv je její udělení sporné) není doložena ve správním spise k určitému datu", 4/ uvádí, že nebyla akceptována jeho námitka promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky, resp. že možnosti namítat promlčení "byl zbaven", 5/ s odkazem rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 696/02 oponuje správnosti užití postupu dle §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a to i ve vazbě na §63 odst. 3 tohoto zákona, 6/ namítá, že penále není podřaditelné pod legislativní zkratku daň dle §1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, a tudíž na správu penále nelze tento zákon aplikovat, a konečně 7/ stejně jako v kasační stížnosti namítá, že po změně obsazení soudu nebyl opětovně dotázán na souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Ohledně zjištěného skutkového stavu pak stěžovatel dodává, že dne, kdy měl podepsat plnou moc a dodatečné daňové přiznání, byl ve vazbě, plná moc je nevěrohodná pro svoji formu i obsah, nevěrohodné je i dodatečné daňové přiznání, a to pro způsob jeho vyplnění, a znovu opakuje, že k podání dodatečného daňového přiznání neměl důvod.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Odpovědi na tyto otázky ústavní stížnosti stěžovatele nesvědčí.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních orgánů a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí žalovaného a soudů běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Zde je na místě zdůraznit, že oba správní soudy se s opětovně v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami proti postupu finančního orgánu v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly, a jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout. Stěžovateli pak Nejvyšší správní soud (též) dostatečným způsobem objasnil, z jakého důvodu neshledal rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným a řízení před ním zmatečným, a i s tímto jeho názorem není důvodu se neztotožnit.
Stěžovateli se připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba.
To je důležité i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že zejména správní orgán a posléze i oba soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování.
Ohledně hodnocení správním orgánem a soudy provedených důkazů, je potřebné též připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správním orgánem a soudy zasahovat; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgán a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Jestliže správní orgány a posléze i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů, jež si zejména sami v řízení opatřily, v souladu se zákonnými zásadami pro dokazování, tyto důkazy (po doplnění dokazování, zejména o znalecký posudek z oboru písmoznalectví a svědecké výpovědi) hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, na základě kterých dospěly k závěru, že podpisy na plné moci a podaném dodatečném daňovém přiznání (jež se stalo rozhodným podkladem pro dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty a následně i pro předpis sporného penále), jsou podpisem stěžovatele, a nebylo ani důvodu pochybovat o jeho motivaci k tomuto jednání, není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatele - co do výsledku tento proces dokazování zpochybnit, a to - v obecné rovině - ani v případě, že by bylo přicházelo v úvahu i hodnocení důkazů jiné.
Správním orgánům, resp. soudům, nelze ani relevantně vytknout, že své závěry dostatečně a přiléhavě neodůvodnily; naopak je zjevné, že zejména napadená rozhodnutí soudů jsou založena na pečlivém rozboru zjištěného skutkového stavu a právní závěry, k nimž tyto orgány dospěly, jsou racionálně (adekvátně) a současně přesvědčivě odůvodněny.
V rovině právního posouzení věci (o což v dané věci též jde) je pro ústavněprávní přezkum určující, zda v postupu správních orgánů a soudů při interpretaci a aplikaci rozhodných ustanovení zákona, konkrétně §50 odst. 3 ve vazbě na §26 zákona o správě daní a poplatků, a zejména §63, §59 odst. 5 a §70 tohoto zákona, jakož §51 s. ř. s., nelze shledat flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi ve vztahu k nim respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
I zde je zjevné, že posuzovaná ústavní stížnost představuje v rovině interpretace rozhodných ustanovení zákona o správě daní a poplatků povýtce toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů soudů k vymezení pojmu daň, běhu lhůty pro předpis daňového penále a pro vymáhání daňových nedoplatků, postupu správce daně při úhradě daně, jakož i postupu odvolacího orgánu při doplnění dokazování, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) výše předznačený kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; tento výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení soudy uplatněná argumentace je obhajitelná, a lze na ní v úplnosti odkázat.
Pouze pro úplnost se připomíná, že interpretací rozhodného ustanovení §70 zákona o správě daní a poplatků nebyl stěžovatel ani "zbaven" svého práva uplatnit námitku promlčení; naopak je zjevné, že tak stěžovatel regulérně učinil a oba soudy se jeho námitkou výslovně zabývaly, avšak dospěly k závěru, že k ní nemohlo být přihlédnuto, přičemž důvody, pro které tomu tak bylo, oba soudy, zejména pak Nejvyšší správní soud, dostatečně podrobně stěžovateli objasnily.
Ústavní soud rovněž neshledal žádného relevantního důvodu oponovat v ústavněprávní rovině výkladu §51 s. ř. s., k němuž se uchýlil Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatele, že mu postupem krajského soudu byla znemožněna účast na jednání, jestliže je vskutku zjevné, že povinnost opakovaně (při změně složení senátu) vyžadovat souhlas stěžovatele k projednání věci bez nařízení jednání se z tohoto ustanovení nepodává. Nejvyššímu správnímu soudu též lze přisvědčit, že stěžovateli nic nebránilo, aby své právo účasti na jednání v řízení před krajským soudem s ohledem na změněné okolnosti dodatečně uplatnil, k čemuž měl - jak je zjevné z časového rozpětí mezi vyrozuměním o změně ve složení senátu a rozhodnutím ve věci samé - k dispozici dostatečný časový prostor, a pro řízení byl i právně zastoupen.
Na podkladě výše řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu