ECLI:CZ:US:2014:3.US.1526.14.1
sp. zn. III. ÚS 1526/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Himla, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2014 č. j. 1 To 2/2014-35 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2014 č. j. 2 KZV 23/2013-568, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán (Policie ČR, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV Pardubice) usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j. KRPE-61240/TČ-2013-170080 zahájil trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 14. 11. 2013 č. j. 2 Nt 318/2013-9 stěžovatele podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu vzal do vazby a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 2. 12. 2013 č. j. 14 To 346/2013-35 stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení zamítl. Ústavní stížnost směřující proti oběma rozhodnutím byla Ústavním soudem usnesením sp. zn. III. ÚS 107/14 ze dne 26. 2. 2014 coby návrh zjevně neopodstatněný, resp. zčásti nepřípustný odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové poté s poukazem na §71 odst. 1 a §73b odst. 4 větu za středníkem tr. řádu rozhodl tak, že důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu již pominul, zatímco důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu nadále trvá. Krajský soud v Hradci Králové stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto rozhodnutí rovněž ústavní stížností napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá, že:
1. Obhájce dne 18. 11. 2013 založil do policejního spisu plnou moc udělenou stěžovatelem a zároveň požádal o umožnění nahlížení do předmětného spisu, a tato žádost byla zamítnuta s pouhým odvoláním na taktické důvody, stejně jako opětovná žádost ze dne 15. 4. 2014, zde s poukazem na možnosti "zpracovatele a administrativních pracovníků". Uvedený postup policejního orgán podle stěžovatele koliduje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, jakož i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle kterých v řízení o vzetí do vazby musí být obhajobě zpřístupněny důkazy, na nichž je založen návrh na vzetí do vazby a potažmo i následné rozhodnutí soudu.
2. Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení poukázal pouze na typovou hrozbu vysokého trestu, zatímco konkrétní důvody do odůvodnění nezahrnul, což odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03.
3. Státní zástupce při posuzování důvodnosti dalšího trvání vazby nevzal v potaz plynutí času, ačkoli se stěžovatel nachází ve vazbě již ode dne 14. 11. 2013. Relevance důvodů, na základě kterých byla vazba nařízena (zejména závažnost hrozícího trestu), již nepostačuje k jejímu dalšímu trvání a postup státního zástupce odporuje nálezu sp. zn. III. ÚS 1242/13 a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
4. Stěžovatel byl na osobní svobodě ze strany policejního orgánu omezen již od 5. 11. 2013 do 6. 11. 2013, následně došlo k jeho propuštění a opětovnému zadržení dne 13. 11. 2013; v tomto mezidobí se nepokusil utéci, neskrýval se a na takové jednání ani nepomyslel.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle §71 odst. 1 a §73b odst. 4 věta za středníkem tr. řádu o změně důvodů vazby, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytují soudu (resp. státnímu zastupitelství) relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány činné v trestním řízení právní názory vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech tyto státní orgány použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označeného ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Ve vztahu k prvnímu okruhu námitek se patří zaznamenat, že stěžovatel se v této části ústavní stížnosti soustřeďuje ke kritice postupů policejního orgánu, čemuž ovšem neodpovídá petit ústavní stížnosti, kterou - oproti odůvodnění svého návrhu - obrací pozornost k rozhodnutím státního zastupitelství, resp. obecného soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1024/12 ze dne 26. 4. 2012). Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá relevantně, že odpovídající oponenturu adresoval též Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové, resp. Krajskému soudu v Hradci Králové, a tyto orgány na konkretizované výhrady nereagovaly. Žádost o nahlížení do spisu ze dne 15. 4. 2014 z vnitřní logiky věci nemohla mít vliv na ústavní stížností napadená - časově předcházející - rozhodnutí. Není přitom vyloučeno předmětné námitky odmítnout coby nepřípustné [viz §43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] s poukazem na dozorové oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení zakotvené v §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu, jemuž primárně přísluší zabývat se těmito výtkami stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 722/13 ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2489/13 ze dne 9. 11. 2013 a sp. zn. III. ÚS 107/14 ze dne 26. 2. 2014).
Ohledně námitky pod bodem 2. lze konstatovat, že rozhodující orgány vycházely z podloženého podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost.
Stěžovateli se patří přisvědčit potud, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu lze "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby [§67 písm. a) tr. řádu] toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Nepostačuje též, aby rozhodující orgány v souvislosti s posuzováním důvodnosti "útěkové vazby" bez dalšího zaznamenaly, že stěžovatel je obviněn ze zločinu, ke kterému trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (a který tak spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů dle §14 odst. 3 tr. zákoníku).
Rozhodující orgány však obracely pozornost k horní hranici zákonné sazby s bližším odůvodněním (resp. individualizací) jejího vztahu k trestu, jenž stěžovateli podle jejich názoru konkrétně hrozí; podstatné je, že existence tohoto vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu byla ústavněprávně udržitelně uvedena do souvislosti k charakteru spáchané trestné činnosti, délce doby, po kterou k páchání trestné činnosti docházelo a zejména pak velmi vysoké škodě způsobené trestnou činností, která se řádově pohybuje v desítkách milionů korun, v důsledku čehož lze v případě uznání viny reálně předpokládat uložení velmi citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výše způsobené škody pak svědčí pro závěr, že si danou trestnou činností mohl stěžovatel opatřit značné finanční prostředky a tyto využít k tomu, aby uprchl či se skrýval.
Není přitom přesvědčivého argumentu ve prospěch úsudku, že rozhodující orgány byly povinny vyvodit stěžovatelovi příznivé důsledky ze skutečnosti, že se nepokusil skrývat, resp. uprchnout v období ode dne 6. 11. 2013 do dne 13. 11. 2013 (srov. námitky pod bodem 4.).
V tomto procesním kontextu je třeba posuzovat též další výhrady stěžovatele ohledně délky trvání vazby (srov. námitky pod bodem 3.). Jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že orgány činné v trestním řízení si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu