ECLI:CZ:US:2014:3.US.178.13.1
sp. zn. III. ÚS 178/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 30. ledna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Neuhauserové, zastoupené JUDr. Veronikou Filipovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2012 č. j. 22 Cdo 1479/2012-317 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011 č. j. 16 Co 435/2010-264, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 14. 1. 2013 se Eva Neuhauserová (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila důvodnou obavou, že "nemovitosti mohou být v rámci dědického řízení převedeny na jinou osobu" a tvrzením, že odložení vykonatelnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout vedlejší účastnici či třetím osobám.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Předmětem civilního řízení byly nemovitosti konfiskované v roce 1945 jako zemědělský majetek osob německé národnosti a v roce 1947 přidělené právnímu předchůdci žalované, tj. jejímu otci Janu Neuhauserovi. Od roku 1949 předmětné zemědělské nemovitosti užívali žalobkyně Věra Klimešová s manželem, jimž byly přiděleny v roce 1961; bylo tudíž nutno rozhodnout, kdo je vlastníkem těchto nemovitostí.
Dne 30. 6. 2010 Okresní soud Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") poté, co jeho předchozí rozsudek spolu s rozsudkem odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2009 zrušil, žalobu Věry Klimešové na určení, že specifikované nemovitosti v k. ú. Vojkovice u Židlochovic byly ke dni 4. 12. 1995 v tehdejším bezpodílovém spoluvlastnictví manželů Klimešových, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 2. 11. 2011 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 6. 2010 změnil a určil, že ve výroku specifikované nemovitosti v k. ú. Vojkovice u Židlochovic byly ke dni 4. 12. 1995 v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů Klimešových (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů v částce 124 559,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II). Dospěl k závěru, že v řízení šlo o konfiskovaný majetek původně přidělený právnímu předchůdci žalované, který se přídělu následně vzdal, čímž došlo k obnovení vlastnického práva státu; následně v roce 1961 byl majetek řádně přidělen žalobkyni a jejímu manželovi; za tohoto právního stavu nebylo nutné se zabývat otázkou možnosti vydržení nemovitostí.
Dne 25. 9. 2012 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 11. 2011 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva, zejména vlastnické právo k nemovitostem, chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v části II. a III. ústavní stížnosti zrekapitulovala skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy, v části IV. pak vyjádřila svůj právní názor na věc, přičemž polemizovala s právními závěry obsaženými v napadených rozsudcích soudů odvolacího a dovolacího. Mimo jiné tvrdila, že závěry těchto soudů neměly oporu v dokazování, přídělová listina ze dne 21. 5. 1961 byla nevěrohodná a z jejího obsahu a formy nešlo s jistotou dovodit, že se skutečně týkala předmětných nemovitostí.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že nesprávným hodnocením v řízení učiněných důkazů a v důsledku toho vadným právním posouzením její věci, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, zaručené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy a základní právo na ochranu resp. pokojné užívání majetku, zaručené v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené ve výše uvedených článcích Listiny a Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Navíc ani případná nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud je toho názoru, že požadavky spravedlivého procesu v řízení vedoucím k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí soudy odvolací i dovolací zcela naplnily. Odvolací soud svůj právní závěr, že předmětného majetku se původní přídělce (právní předchůdce stěžovatelky) vzdal a že následně byl tento majetek v roce 1961 řádně přidělen žalobkyni a jejímu manželovi, ve svém rozhodnutí dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodnil, stejně jako dovolací soud svůj závěr o nedůvodnosti stěžovatelčina dovolání.
K tvrzenému porušení základního práva na ochranu vlastnictví resp. pokojné užívání majetku
Článek 11 odst. 1 Listiny, obdobně jako článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zaručují každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat.
Primárním předpokladem opodstatněnosti tvrzení o porušení uvedeného základního práva je především zjištění, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdce) majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnila či z relevantního důvodu užívala. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), dostupný, stejně jako níže uvedené usnesení Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz].
V usnesení ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 112/06 Ústavní soud vyjádřil názor, že za majetek nelze považovat očekávání účastníků, že v řízení o určení vlastnického práva (v citované věci šlo o odstranění duplicitního zápisu vlastníků v katastru nemovitostí), bude žalobnímu návrhu vyhověno, resp. nevyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není. V samotné skutečnosti, že stěžovatelka ve sporu o určení vlastnictví neuspěla, tudíž nelze spatřovat porušení Listiny resp. Úmluvy.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu