ECLI:CZ:US:2014:3.US.1828.13.1
sp. zn. III. ÚS 1828/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Kropáčka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. září 2012 č. j. 26 C 145/2011-85 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2013 č. j. 21 Co 576/2012-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 10. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel s úmyslem být zapsán jako komanditista přihlásil do komanditní společnosti Joint Invest Action a zaplatil vklad ve výši 25 000 Kč a emisní ážio ve výši 1 250 Kč. Dne 30. května 1996 se žalobce jako poškozený připojil se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení vedeném proti osobám podezřelým ze spáchání trestné činnosti týkající se komanditní společnosti Joint Invest Action. Dne 31. března 2008 byla dle ustanovení §159a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložena trestní věc pro podezření z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, jelikož trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu promlčení. Proti společnosti Joint Invest Action je vedeno konkursní řízení, v rámci kterého byla uznána stěžovatelova pohledávka ve výši deseti procent žalované částky. Stěžovatel po odložení trestního stíhání podal u Ministerstva spravedlnosti žádost na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Ministerstvo žádost stěžovatele zamítlo a ten proto podal žalobu, kterou se domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") náhrady škody proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, která mu měla být způsobena nezákonně vedeným trestním řízením jakožto nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 zákona o odpovědnosti státu.
3. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že ve stěžovatelově případě skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a rovněž připustil, že stěžovateli vznikla škoda. Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou však neshledal. V dané věci lze totiž nesprávný úřední postup považovat za podstatnou příčinu vyvolávající stav absence předpokládaného běhu věcí pouze tehdy, pokud nesprávný úřední postup skutečně znemožnil stěžovateli postupovat dle v žalobě tvrzeného záměru, a jestliže připojení se s nárokem na náhradu škody v adhezním řízení bylo pro žalobce jedinou možností, jak se náhrady škody domoci, a při současném prokázání, že by šlo o dobytnou pohledávku. Soud dospěl k závěru, že žalobcem popsaný postup nebyl jedinou možností, jak se tvrzené pohledávky na náhradu škody proti škůdcům domáhat a žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přezkoumal na základě stěžovatelem podaného odvolání rozhodnutí obvodního soudu a shledal jej zákonným. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že škoda, která stěžovateli vznikla, nebyla následkem nesprávného úředního postupu, a zároveň nebylo ani prokázáno, že stěžovatel nemá možnost domoci se škody proti údajným původním škůdcům.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ve vydání napadených rozhodnutí stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož došlo k porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 4 Ústavy České republiky. Stěžovatel obecným soudům vytýká především vady důkazního řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a odmítnutí stěžovatelem vznesených důkazních návrhů. Dále stěžovatel rozporuje názor obvodního soudu, dle nějž měl podat žalobu proti údajným škůdcům i za situace, kdy právo na náhradu škody bylo zjevně promlčeno. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se závěry obecných soudů stran naplnění podmínky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou, kterou měl tento postup způsobit. Stěžovatel je toho názoru, že v důsledku probíhajícího trestního řízení nemohl uplatnit svůj nárok v občanskoprávním řízení pro překážku litispendence a po odložení trestní věci pak z důvodu promlčení soukromoprávního nároku. Je nepochybné, že kdyby trestní řízení řádně probíhalo, poškození by v případě odsuzujícího rozsudku dosáhli přiznání nároku na náhradu škody v požadované výši. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozhodnutí městského soudu v totožných věcech jiných žalobců, kdy tentýž soud odvolání jiných komanditistů vyhověl a věc vrátil soudu nalézacímu k novému rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele se v naprosté většině bodů shoduje s argumentací dalších komanditistů společnosti Joint Invest Action, zastoupených stejným právním zástupcem, o jejichž ústavních stížnostech týkajících se totožné problematiky Ústavní soud již v minulosti opakovaně rozhodoval (viz např. usnesení ze dne 27. března 2013 sp. zn. III. ÚS 376/13, ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2695/12, ze dne 21. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1950/12, ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12, ze dne 28. února 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12 a ze dne 6. srpna 2013 sp. zn. III. ÚS 1772/13; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přesto však projednávaná ústavní stížnost tyto dříve vyjádřené závěry Ústavního soudu nijak nereflektuje. Ústavní soud proto na odůvodnění těchto rozhodnutí plně odkazuje. Pro úplnost se dodává, že rozdílnost rozhodovací činnosti jednotlivých senátů městského soudu nepředstavuje dle Ústavního soudu ve stěžovatelově případě faktický zásah do jeho ústavně zaručených procesních práv. Přestože lze přisvědčit obecné povinnosti městského soudu se s uvedenou námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádat, je možné takový zásah do stěžovatelových procesních práv dle názoru Ústavního soudu označit za toliko formální pochybení, neboť názor městského soudu vyjádřený v napadeném rozsudku plně odpovídá potvrzené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013 sp. zn. 30 Cdo 955/2013).
8. Dle závěru Ústavního soudu nelze tedy takové pochybení označit za zásah do procesních práv v materiálním smyslu, jak byl judikaturou Ústavního soudu vymezen [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)]. Zásah Ústavního soudu, jako orgánu efektivní ochrany ústavnosti, by tak postrádal jakýkoliv racionální smysl, když sjednocování judikatury obecných soudů v otázkách výkladu obyčejného (podústavního) práva je v kompetenci Nejvyššího soudu, který tak v mezidobí učinil meritorním rozhodnutím. To platí zejména v případě, kdy se Nejvyšší soud vypořádává i s námitkami, které
stěžovatel - bez ohledu na již dříve zaujaté stanovisko Ústavního soudu - ve své ústavní stížnosti uplatnil. Dožadovat se proto stejného zacházení v případě vadné interpretace právního předpisu proto nelze, a nelze to odůvodňovat ani principem rovnosti (v literatuře se jedná o známý problém tzv. Gleichbehandlung im Unrecht). I v takovém případě podle Ústavního soudu musí platit, že účastníku řízení nevzniká nárok na to, aby se obecný soud vadné interpretace přidržel i v jeho případě.
9. Ústavní soud tedy ani v projednávaném případě nespatřuje důvod se od vyjádřených názorů jakkoliv odchýlit, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu