ECLI:CZ:US:2014:3.US.1928.13.1
sp. zn. III. ÚS 1928/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Leveka, zastoupeného Mgr. Terezou Dolanskou, advokátkou se sídlem Chodovecké nám. 353/6, Praha 4, proti výroku III usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. dubna 2013 č. j. 73 EXE 220/2011-41 a příkazu k úhradě dosavadních nákladů exekuce JUDr. Kataríny Maisnerové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 8, ze dne 4. března 2013 sp. zn. 048 EX 120/11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 20. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených rozhodnutí, a to z důvodu, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným příkazem k úhradě dosavadních nákladů exekuce (dále jen "příkaz") soudní exekutorky JUDr. Kataríny Maisnerové (dále jen "exekutorka") bylo uloženo stěžovateli jako povinnému zaplatit jednak exekutorce dosavadní náklady exekuce ve výši 447 596 Kč (výrok I), jednak oprávněnému Jaroslavu Křížovi na nákladech exekuce částku 104 050 Kč (výrok II).
3. Napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") bylo k návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce a o jeho námitkách proti příkazu rozhodnuto, že se exekuce co do částky 800 000 Kč a co do příslušenství zastavuje (výrok I), že se zastavuje řízení o návrhu stěžovatele na další částečné zastavení co do jistiny vymáhané částky 2 400 000 Kč (výrok II) a že se příkaz k úhradě dosavadních nákladů exekuce ve výroku II mění tak, že stěžovatel je povinen oprávněnému zaplatit na nákladech exekuce částku 38 757 Kč, ve výroku I pak tento příkaz zůstává beze změny (výrok III).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že exekutorka vydala svůj příkaz v době, kdy k tomu neměla zákonnou oporu, a nepřihlédla k předchozím nálezům Ústavního soudu, zejména ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 52/08 a ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle nichž je třeba při stanovení výše odměny soudního exekutora zohlednit, že povinný splnil svůj závazek "dobrovolně", tj. ještě před vynuceným provedením exekuce. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že ani on nepřihlédl ke zmíněnému vodítku a k tomu, jak složitá, odpovědná a namáhavá byla exekuční činnost předcházející vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Nezohlednil ani tu skutečnost, že zaplatil v průběhu exekuce nikoliv na účet exekutorky, ale na účet oprávněného částku 2 400 000 Kč. V této souvislosti se stěžovatel dovolává výše uvedených nálezů a s ohledem na závěry v nich vyslovené namítá, že pokud soud přiznal exekutorce odměnu v plné výši podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v platném znění, dopustil se porušení ústavnosti.
5. Kromě toho je stěžovatel názoru, že exekutorka nebyla oprávněna vůbec příkaz vydat, aniž by bylo rozhodnuto o jeho návrhu na zastavení exekuce nebo aniž by exekuce byla ukončena nějakým jiným způsobem, a to nejen co do již zaplacené částky, ale jako celek. Exekuce byla nařízena pro vymožení jistiny 3,3 mil. Kč, v době vydání napadeného příkazu zaplatil 2,4 mil. Kč a namítl zaplacení částky 800 000 Kč na úrocích v době před vydáním usnesení o nařízení exekuce. Teprve až při vymožení celé pohledávky je podle stěžovatele možné rozhodnout, z jakého základu se odměna exekutorky bude vypočítávat, jaké plnění se bude považovat za vymožené, kdo případně zavinil, že řízení muselo být zcela nebo zčásti zastaveno, apod. Např. oprávněný by mohl kdykoliv podat návrh na zastavení exekuce, mohla by se také změnit osoba oprávněného, jenž by pak nemusel mít zájem na pokračování exekuce, přesto však by povinný měl za povinnost platit již dříve "nějakým způsobem a z nějakého důvodu vyňaté" (tj. dosavadní) náklady exekuce. Takový postup má odporovat zákonu, resp. nemá v něm mít oporu, neboť se ještě mohou změnit okolnosti řízení a může dojít k úkonům a událostem, které mohou ovlivnit základ pro výpočet odměny exekutora i rozhodnutí o povinnosti platit náklady exekuce vůbec. O dosud vzniklých nákladech exekuce je možné rozhodnout jen v případě předpokládaném v §29 odst. 11 a §44b exekučního řádu. Současně stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, kterou v tomto ohledu vznesl.
6. Podle stěžovatele navíc okresní soud odměnu exekutorky vypočetl z částky 2,4 mil. Kč, o kterou žádal zastavit exekuci, a naopak oprávněnému přiznal odměnu jeho advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů z celé částky 3,3 mil. Kč, odpovídající vymáhané jistině, která však zatím vymožena nebyla, navíc k ní ještě připočítal odměnu za zastupování oprávněného v řízení o zastavení exekuce, ačkoliv jde stále o jedno a totéž řízení. Na tom prý nic nemění, že soud při stanovení výše odměny advokáta oprávněného zohlednil částku 800 000 Kč, která byla zaplacena před podáním návrhu na nařízení exekuce, a exekuce tak byla nařízena v této částce neoprávněně, a že se jednalo o platbu na úrok, takže soud zásadu úspěchu ve věci co do této částky zohlednit nemusel. K tomu stěžovatel pro úplnost dodal, že tato částka měla být započtena na jistinu, neboť svou platbu označil "na směnku", čímž myslel jistinu; tímto se však v návrhu na částečné zastavení exekuce nezaobíral a cestou nejsnazší žádal o zastavení exekuce co do úroku.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud v prvé řadě zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že odměna exekutorky byla stanovena v "plné výši", přičemž s tvrzením, že plnil dobrovolně, to navíc na účet oprávněného, se dovolává výše označených rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých se řešila otázka ústavnosti (zejména) ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a problematika ústavně konformního výkladu citované vyhlášky, jde-li o odměnu soudního exekutora. Podle názoru Ústavního soudu však k přesvědčivému závěru, že by okresní soud nerespektoval ústavněprávní rámec daného rozhodování, vytýčený příslušnou judikaturou, dospět nelze. Úvodem pokládá Ústavní soud za potřebné připomenout svou judikaturu s tím, že tato postihuje dvě (základní) situace. V prvé řadě jde o případy, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, a to ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tak, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Zde Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [viz nálezy ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409)]. Druhá pak představuje případy, kdy povinný plnil až po nařízení exekuce, avšak před jejím "nuceným provedením", a kdy toto plnění vykazuje určité znaky "dobrovolnosti" (nejnovější např. nález sp. zn. I. ÚS 2469/12 z 10. 12. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V tomto bodě Ústavní soud vyvodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, a to na základě ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění, interpretovaného ústavně konformním způsobem [viz nález ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495)], k čemuž možno dodat, že se tento právní názor odrazil v novelizaci citovaného ustanovení (podle současné úpravy existuje možnost snížení odměny soudního exekutora v případě, že povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti splní vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného); snížení odměny Ústavní soud nevyloučil ani v případech "dobrovolného" plnění po této lhůtě [viz nálezy ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 52/08 (N 18/52 SbNU 179), ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849) a ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2134/09 (N 236/59 SbNU 399)].
10. Nutno však dodat, že nikoliv ve všech případech, kdy byla vymáhaná částka povinným uhrazena soudnímu exekutorovi (příp. oprávněnému), musí být odměna snížena. V těchto případech je na obecném soudu (a ostatně i soudním exekutorovi), aby s ohledem na kritéria, jež plynou ze stěžovatelem zmiňovaného nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), uvážil, zda odměnu lze (je třeba) třeba snížit, či nikoliv.
11. Jak přitom plyne z napadeného rozhodnutí, okresní soud daným způsobem postupoval, když se na základě námitek stěžovatele zabýval otázkou (míry) "dobrovolnosti" jím uskutečněných plnění, resp. z ní plynoucí složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti v dané věci. V této souvislosti poukázal na to, že usnesení o nařízení exekuce spolu s výzvou k úhradě pohledávky s poučením o benefitu ve formě snížení odměny exekutorky ve výši 50 % tarifní hodnoty bylo doručeno stěžovateli již dne 26. 7. 2011, stěžovatel první plnění, navíc na účet oprávněného, učinil až dne 24. 5. 2012, další pak dne 25. 5. 2012 a 18. 12. 2012, přičemž v mezidobí exekuce "normálně" probíhala, neboť exekutorka k vymožení pohledávky oprávněného učinila (postupně) řadu úkonů, které jsou pak v napadeném usnesení okresního soudu blíže specifikovány.
12. Z výše uvedeného plyne, že okresní soud zohlednil náročnost a složitost dané věci, jakož i otázku "dobrovolnosti" plnění, když vzal v úvahu, jaké úkony exekutorka učinila, jakož i to, že stěžovatel plnil pod tlakem již téměř rok probíhající exekuce. Za této situace se Ústavní soud necítí oprávněn do uvážení obecného soudu, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu nutno přistoupit k určitému snížení, zasahovat. Poukazuje-li stěžovatel na to, že plnil přímo na účet oprávněného, okresní soud se touto otázkou zabýval a náležitě vysvětlil, z jakého důvodu je tato skutečnost - ve vztahu k určení náhrady odměny exekutora - bez významu.
13. Namítá-li stěžovatel, že exekutorka nebyla oprávněna vůbec příkaz vydat, protože exekuce (jako celek) dosud nebyla ukončena, a odůvodňuje-li to tím, že se ještě mohou změnit rozhodné okolnosti, Ústavní soud stěžovatele odkazuje na odbornou literaturu, podle níž je tento postup možný, resp. nezbytný (viz Kasíková, M. a kol.: Exekuční řád, Komentář, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 502-4, 774); argumentuje-li stěžovatel možnou změnou okolností, na tuto může soudní exekutor adekvátně reagovat, a to vydáním nového příkazu k náhradě nákladů exekuce (viz tamtéž).
14. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že odměna exekutora byla vypočtena z jiné částky než odměna advokáta v rámci náhrady nákladů exekuce oprávněného, tento rozdíl je dán tím, že zatímco vyhláška č. 330/2001 Sb. za základ pro stanovení odměny soudního exekutora považuje vymožené plnění (§5 odst. 1), vyhláška č. 484/2000 Sb. za základ odměny považovala peněžní částku, jež byla předmětem daného řízení [§2 odst. 1, §3 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a)]. Údajně vadné stanovení odměny v řízení o zastavení exekuce nepostihuje stěžovatele, a to s ohledem na bagatelní výši této odměny, takovou měrou, aby s ním mohlo být v daném případě spojeno porušení ústavnosti, a proto Ústavní soud nepovažoval za nutné tuto otázku z věcného hlediska řešit.
15. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu