ECLI:CZ:US:2014:3.US.2016.13.1
sp. zn. III. ÚS 2016/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s., IČ 48173398, se sídlem v Jablonném nad Orlicí, Slezská 350, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti výroku III usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2013 č. j. 19 Co 689/2012-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož mělo být zasaženo i do jejího základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") zjistil, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 2. 2013 č. j. 19 Co 689/2012-268 bylo změněno usnesení okresního soudu ze dne 11. 10. 2012 č. j. 0 Nc 15871/2008-137 tak, že se exekuce nařízená na stěžovatelčin majetek zastavuje (výrok I), oprávněné
FOCUS - METAL, s. r. o., bylo uloženo zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok II), oprávněné byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce (jako povinné) náklady řízení před okresním i krajským soudem ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok III), dále jím pak krajský soud vyzval stěžovatelku a soudního exekutora k vyčíslení nákladů exekučního řízení (výrok IV).
Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo výše citované usnesení opraveno, a to jednak v záhlaví, jednak v odůvodnění, jakož i v údaji o datu vydání (výrok I), dále pak bylo rozhodnuto, že oprávněná je povinna nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II), že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce (výrok III), že oprávněná je povinna nahradit stěžovatelce náklady řízení o zastavení exekuce ve výši 16 429 Kč (výrok IV) a že se zamítá stěžovatelčin návrh na zrušení výroku II usnesení okresního soudu ze dne 16. 9. 2009 č. j. 0 Nc 15871/2008-48 a výroku II usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2009 č. j. 19 Co 448/2009-58 (výrok V). V poučení tohoto usnesení pak krajský soud uvedl, že dovolání proti němu, s výjimkou jeho výroku II, není přípustné.
Jak dále Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, stěžovatelka přes zmíněné poučení toto usnesení krajského soudu napadla ve výroku III dovoláním ze dne 28. 6. 2013, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 1. 7. 2013 (viz č. l. 312, 313), přičemž tvrdila, že je nutno její dovolání pokládat za přípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení, konkrétně jde-li o aplikaci §150 o. s. ř. Toto dovolání bylo předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí (viz č. l. 319), Nejvyšší soud však o něm dosud nerozhodl, byť společně s dovoláním stěžovatelky mu bylo předloženo dovolání oprávněné (viz č. l. 279, 306 a 318), směřující proti výše zmíněnému usnesení krajského soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. 19 Co 689/2012-268, o němž Nejvyšší soud již rozhodl, a to usnesením ze dne 26. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 2473/2013-331 tak, že je jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud vychází z toho, že dovolání podle §236 a násl. o. s. ř. představuje v souzené věci mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nutno vyžadovat (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz); vychází přitom i ze současné judikatury Nejvyššího soudu, dle níž lze dovoláním (samostatně) napadnout rozhodnutí odvolacího soudu v nákladovém výroku (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1226/2013, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013), a také z toho, že zde není naplněn žádný z důvodů nepřípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 o. s. ř. Stejného názoru je zjevně stěžovatelka, jestliže tento mimořádný opravný prostředek (vedle ústavní stížnosti) uplatnila, a to i přesto, že byla krajským soudem (patrně) nesprávně poučena o jeho nepřípustnosti.
Pokud pak Nejvyšší soud o něm dosud nerozhodl, nelze mít za to, že by tento procesní prostředek ochrany práva byl "vyčerpán", jak je stanoveno v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" totiž není splněn jen tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno, ale zahrnuje logicky rovněž povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud kasační rozhodnutí (a věc vrátil nižší soudní instanci). Z principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Dlužno však dodat, že o přípustnosti dovolání rozhoduje pouze Nejvyšší soud (viz §239 o. s. ř.), a tudíž nelze a priori vyloučit, že posoudí otázku (ne)přípustnosti dovolání jinak než stěžovatelka, resp. Ústavní soud. V této souvislosti je třeba poukázat zvláště na otázku nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013), přičemž stanovení této (hypotetické) výše náhrady nákladů řízení Nejvyšším soudem nemůže Ústavní soud předjímat. Ukáže-li se však posléze, že stěžovatelčino dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní (tj. této) ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatelka by tak učinila procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodala vůbec.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti nezjistil ani naplnění předpokladů pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti, které jsou stanoveny v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu