ECLI:CZ:US:2014:3.US.2348.14.1
sp. zn. III. ÚS 2348/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdeňka Pučelíka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 776/2014-176, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013 č. j. 29 Co 376/2010-147, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 č. j. 21 Cdo 2596/2011-127 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2010 č. j. 13 C 151/2009-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušeny měly být také čl. 1 odst. 1, čl. 82, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, v řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že okamžitá zrušení pracovního poměru se stěžovatelem (jakožto zaměstnancem) učiněná ve dnech 27. 4. 2009 a 30. 4. 2009 jsou neplatná. K okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupila žalovaná (zaměstnavatelka) poté, co zjistila, že stěžovatel dne 10. 4. 2009 předstíral výkon práce tím, že ráno v docházkovém systému zaznamenal příchod na pracoviště, které krátce nato bez patřičného záznamu opustil, přičemž záznam o odchodu ze zaměstnání učinil až poté, co se na pracoviště před koncem pracovní doby vrátil.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 4. 2009 bylo neplatné, ve zbytku však žalobu zamítl. Soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 12. 2010 prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhověl i ve vztahu k okamžitému zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2009. Jak konstatoval, stěžovatelovo pochybení nepředstavovalo porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2012 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a konstatoval, že stěžovatelovo chování bylo útokem na majetek zaměstnavatelky, což představuje tak významnou okolnost, která zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 11. 4. 2013 rozhodl v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2014 odmítl.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní předně namítá, že nalézací soud nebral v potaz jednotlivá stěžovatelova tvrzení, nezkoumal řádné plnění povinností ze strany žalované a do úvahy nevzal ani rozpor jejích tvrzení s provedenými svědeckými výpověďmi. Odvolacímu soudu je pak vyčítáno, že ve svém druhém rozhodnutí ve věci žalobu zamítl, aniž by se držel pokynu dovolacího soudu a posoudil podmínky útoku na majetek zaměstnavatele. Městský soud navíc o věci již vůbec nejednal a řádně nevysvětlil, proč radikálním způsobem změnil názor, který ve věci dříve zastával. Tím mělo být stěžovateli znemožněno rozporovat názor, který ve věci zaujal Nejvyšší soud.
Stěžovatel dále poukazuje na nedostatky v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, jelikož v něm zůstala nezodpovězena řada otázek, které v dovolání vznesl. Není navíc údajně pravda, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť podobný případ soudy ještě neřešily, což dokládá značná medializace stěžovatelovy kauzy.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud v ní spatří porušení ústavně garantovaných práv účastníků. V nyní posuzované věci tomu tak však není.
K výhradám stěžovatele stran zjištění skutkového stavu Ústavní soud podotýká, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, provedly řadu důkazů a závěry, ke kterým na základě těchto důkazů došly, přesvědčivě odůvodnily. S ohledem na provedené dokazování soudy shodně konstatovaly, že zaměstnanci měli povinnost evidovat svoji přítomnost na pracovišti a odchod z něj v docházkovém systému, přičemž stěžovatel o této povinnosti věděl. Stěžovatel podle soudů neprokázal, že by byl uvedené povinnosti zproštěn, případně že by v inkriminovaný den pro žalovanou vykonával práci v Dolních Březanech (jak tvrdil). V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na výpověď svědka Adamce či na nesrovnalosti ve výpovědi žalované, čímž po Ústavním soudu ve skutečnosti požaduje, aby provedené důkazy přehodnotil. Jak už ovšem bylo řečeno, taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud je v tomto směru oprávněn posoudit pouze to, zda mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem neexistuje extrémní rozpor. Tento rozpor nicméně Ústavní soud neshledal, citované závěry obecných soudů lze naopak považovat za logické a přiléhavé.
Stěžovatel dále tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho tvrzeními, ve kterých poukazoval na nedostatky v docházkovém systému. Ústavní soud se s tímto argumentem neztotožňuje. Obecné soudy se docházkovým systémem zabývaly zcela dostatečně, včetně jeho vlastností a povinností zaměstnanců (a konkrétně stěžovatele) jej využívat. Samotná tvrzená chybovost systému pak nebyla podstatná, neboť nijak nezpochybňovala stěžovatelovu povinnost docházku (případně odjezd na pracovní cestu) do systému zadávat, a nemohla tedy ani zpochybnit v řízení učiněné závěry. Stěžovatel ostatně netvrdí, že vykázal odchod na pracovní cestu, kterou systém nezaznamenal. Naopak přiznává, že služební cestu úmyslně nevyznačil. Tento postup však neodpovídá předchozí praxi stěžovatele, který jak sám uvádí, každý měsíc musel s asistentkou jednatele opravovat výkaz docházky, neboť služební cesty mu byly systémem chybně vykazovány jako absence. Sám tedy připouští, že přes chybovost systému do něj odchod na pracovní cestu běžně zadával. Tentokrát tak ovšem bez relevantního vysvětlení neučinil. Stěžovatelův poukaz na chybovost systému byl tudíž zjevně nepřípadný a konstatování soudů, že stěžovatel nijak neprokázal, že by byl zproštěn povinnosti zadávat odchod na pracovní cestu, se v tomto směru jeví jako zcela dostatečné.
I s ohledem na právě uvedené pak nelze souhlasit ani s argumentem, že obecné soudy preferovaly povinnosti zaměstnanců a nezabývaly se povinnostmi žalované vytvářet podmínky pro řádný výkon práce. V řízení bylo zjištěno, že zaměstnanci měli k dispozici docházkový systém, který podle technika obchodního oddělení i dalších svědků rozlišoval důvod odchodu. Tento systém měli zaměstnanci povinnost využívat a pokud vykazoval určitou chybovost, ta neměla na stěžovatelovo chování žádný vliv (viz výše). Zjištění soudů stran povinností žalované tak byla dostatečná.
Stěžovatel namítá, že soudy k učiněným závěrům došly pouze na základě výslechu osob ekonomicky závislých na žalované. K tomu je potřeba uvést, že svou nepřítomnost na pracovišti v inkriminovaný den stěžovatel vůbec nezpochybňoval, stejně jako nezpochybňoval způsob, jakým tehdy svou docházku zaznamenal do systému. Za této situace ovšem bylo na něm, aby prokázal své tvrzení o pracovní cestě. Nalézací soud za tímto účelem provedl výslech řady osob, a to i pracovníků jiných firem, avšak stěžovatelova tvrzení se neprokázala. Pokud jde o funkčnost systému a povinnosti zaměstnanců, je z logiky věci zřejmé, že právě výpovědi zaměstnanců mohou nejlépe tyto otázky objasnit, a nelze tak soudům vyčítat, že právě na těchto důkazech své závěry postavily. Zjištění, ke kterým obecné soudy na základě těchto důkazů došly (tedy že docházkový systém umožňoval zadat odchod na pracovní cestu a že zaměstnanci měli povinnost jej využívat), navíc stěžovatel žádným relevantním způsobem nezpochybnil.
Stěžovatel dále vznesl řadu námitek proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013. Ústavní soud předně nesouhlasí s tím, že by se odvolací soud neřídil pokynem dovolacího soudu. Oproti tvrzení stěžovatele Nejvyšší soud nedal odvolacímu soudu pokyn, "aby posoudil podmínky útoku na majetek zaměstnavatele". Nejvyšší soud naopak jednoznačně určil, že stěžovatel se tohoto útoku dopustil, což obvykle samo o sobě představuje naplnění hypotézy §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Je sice pravda, že podle Nejvyššího soudu útok na majetek zaměstnavatele nemusí představovat porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem vždy (nýbrž "zpravidla"), nelze nicméně přehlédnout, že Nejvyšší soud také jasně určil, že vzhledem k okolnostem projednávaného případu právě útok na majetek žalované převažuje nad ostatními hledisky, ke kterým se při posuzování intenzity porušení pracovní kázně taktéž přihlíží. Jinými slovy, z rozsudku Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že za skutkového stavu, tak jak byl zjištěn, se stěžovatel dopustil porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem a žalovaná měla právo pracovní poměr s ním okamžitě ukončit. Odvolací soud tedy již v tomto směru neměl žádný prostor k vlastním úvahám a za nezměněného skutkového stavu musel rozhodnout v souladu s tímto názorem a prvostupňový rozsudek potvrdit, což také učinil.
Absurdní se pak jeví stěžovatelův argument, že odvolací soud nevysvětlil, proč radikálním způsobem změnil názor. Změna právního názoru totiž byla dána závazným rozhodnutím Nejvyššího soudu, které tuto otázku dostatečně vysvětlilo a na něž odvolací soud ve svém rozsudku odkázal.
Stěžovatel také namítá, že se k názoru Nejvyššího soudu nemohl před odvolacím soudem vyjádřit, pročež pro něj bylo jeho rozhodnutí překvapivé. Ústavní soud prvně konstatuje, že k otázce řešené Nejvyšším soudem stěžovatel mohl uplatnit své argumenty již v samotné žalobě, následně v odvolání a také ve vyjádření k dovolání žalované. Právní názor Nejvyššího soudu koneckonců v zásadě odpovídá názoru, který ve věci zaujal i soud prvního stupně, pro stěžovatele tudíž rozhodně nemohl být překvapivý (to pak platí tím spíš pro skutková zjištění, v nichž mezi soudy od počátku panovala shoda a Nejvyšším soudem a posléze ani soudem odvolacím již nebyla tato otázka vůbec řešena). S ohledem na ustanovení §226 odst. 1 občanského soudního řádu (ve spojení s §243g odst. 1) pak nemohlo být překvapivé ani nové rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud se týče možnosti se k rozsudku Nejvyššího soudu vyjádřit, stěžovateli nic nebránilo (respektive nic v tomto smyslu netvrdí), aby své vyjádření k rozsudku Nejvyššího soudu odvolacímu soudu zaslal. Především však stěžovateli byla zachována možnost podat proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013 dovolání a v něm případně zpochybnit i Nejvyšším soudem zastávaný právní názor, což stěžovatel učinil. Ostatně s ohledem na citovaná ustanovení občanského soudního řádu to byla v danou chvíli prakticky jediná možnost, jak tento názor změnit a zajistit si úspěch ve věci. Jak navíc Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu, dle protokolu o ústním jednání před odvolacím soudem ze dne 11. 4. 2013 (vůči jehož obsahu stěžovatel žádné námitky nevznesl) neměli právní zástupci účastníků ke svým již dříve vysloveným procesním stanoviskům žádná doplnění.
Neopodstatněné jsou i stěžovatelovy námitky mířící proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014. Je potřeba zejména zohlednit, že se Nejvyšší soud k věci podrobně vyjádřil již ve svém předešlém rozhodnutí ze dne 17. 10. 2012. V usnesení ze dne 24. 4. 2014 pak odkázal na právní názor formulovaný v předešlém rozhodnutí ve věci, a jelikož tento názor považoval za souladný i s další citovanou judikaturou, neshledal důvod, aby rozhodnou právní otázku posoudil jinak. Takové odůvodnění považuje Ústavní soud vzhledem k nastíněným okolnostem za dostatečné. K jedné ze stěžovatelových námitek lze v této souvislosti dodat, že Nejvyšším soudem citovaná judikatura skutečně nepředstavuje zcela shodné případy. Jde však o rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud nastínil východiska pro posuzování porušení pracovních povinností zaměstnancem, přičemž podle jeho názoru byla tato východiska odvolacím soudem v jeho novém rozhodnutí respektována. Medializace stěžovatelova případu je tak ve vztahu k relevanci dovolacím soudem citované judikatury zcela bezpředmětná.
Stěžovatel uvádí řadu otázek, které formuloval v dovolání a které údajně zůstaly Nejvyšším soudem nezodpovězeny. K tomu Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu vysvětlil, proč se těmito otázkami nezabýval. Lze navíc uvést, že formulované otázky buďto zodpovězeny byly, případně neměly pro stěžovatelovu věc v zásadě žádný význam. Otázka ad 1) nemá k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vůbec žádný vztah; stěžovatelův pracovní poměr nebyl zrušen opakovaně, jelikož okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 5. 2009 bylo neplatné. Druhá otázka byla Nejvyšším soudem zodpovězena v rozsudku ze dne 17. 10. 2012, na který v novém rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal. Útok na majetek zaměstnavatele je podle něj zpravidla zvlášť hrubým porušením povinnosti zaměstnance a v projednávané věci tato skutečnost podle Nejvyššího soudu převažovala nad ostatními okolnostmi. Otázka třetí (zda se soudy musí vždy vypořádat se všemi námitkami účastníků) byla v obecné rovině opakovaně zodpovězena Ústavním soudem (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1838/13 ze dne 13. 5. 2014 a mnoho dalších), v daném případě pak je podstatné, že soudy se se všemi relevantními argumenty stěžovatele vypořádaly dostatečně (viz výše), ani zodpovězení této otázky tak nemohlo na stěžovatelově věci nic změnit. Pokud se týče otázky ad 4), stěžovatel se v ní táže, zda je soud nižšího stupně vždy vázán závazným právním názorem "vyššího soudu". Judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1681/2004 ze dne 2. 12. 2004 a mnoho dalších) sice byly stanoveny určité podmínky, za nichž se soud nižší instance závazným právním názorem řídit nemusí, stěžovatel nicméně nevysvětluje, proč by tomu tak mělo být i v tomto případě, a tedy jaký význam má položená otázka pro jeho věc. Z ustanovení §226 odst. 1 občanského soudního řádu je koneckonců zcela zřejmé, že pouze odlišným názorem soudu nižšího stupně či dokonce jednoho z účastníků řízení nerespektování závazného právního názoru odůvodnit nelze. Jiný důvod, proč by se odvolací soud neměl řídit právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, přitom z ústavní stížnosti nevyplývá. K poslední otázce (možnost vyjádření před odvolacím soudem) se pak Ústavní soud již výše vyjádřil.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu