ECLI:CZ:US:2014:3.US.2386.12.1
sp. zn. III. ÚS 2386/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti zastupitelstva Jihomoravského kraje, zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem, Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Mezníkova 273/13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2012 č. j. 9 Ao 7/2011-559, za účasti účastníka řízení Nejvyššího správního soudu a vedlejšího účastníka řízení obce Tetčice, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem, Advokátní kancelář Šikola a partneři, s. r. o., se sídlem Dvořákova 13, Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí Tzv. komunální ústavní stížností [§72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] ze dne 21. června 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "soud"), přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na samosprávu podle z čl. 8, 100 a 101 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dále pak že došlo k prolomení dělby moci ve státě, vymezené čl. 2 odst. 1 Ústavy, a k nerespektování rozdělení působnosti a organizace soudů ve smyslu čl. 91 odst. 2 Ústavy, jakož i k nerespektování zásady vázanosti soudce při jeho rozhodování zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Napadeným rozsudkem bylo k návrhu obce Tetčice rozhodnuto, že opatření obecné povahy (dále jen "OOP") - Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje vydané usnesením zastupitelstva č. 1552/11/Z25 na 25. zasedání zastupitelstva dne 22. 9. 2011 (dále jen "ZÚR JMK") se v části koridoru TE 42 "horkovod z elektrárny Dukovany, hranice kraje - Brno" zrušují dnem vyhlášení tohoto rozsudku (výrok I), že se zamítá návrh na zrušení OOP - ZÚR JMK v části koridoru D 47 "konvenční železnice trať č. 240 Brno - Rapotice - hranice kraje" (výrok II) a že stěžovatel jako odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení (výrok III).
Dále je třeba dodat, že se v téže věci rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval otázkou nabytí účinnosti ZÚR JMK, přičemž v usnesení ze dne 6. 3. 2012 č. j. 9 Ao 7/2011-489 rozhodl, že v souladu s §173 odst. 1 ve spojení s §25 odst. 3 správního řádu z roku 2004 tyto nabývají účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky, kterou se oznamuje vydání OOP na úřední desce správního orgánu, který je vydal.
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že závěr rozšířeného senátu je nezákonný, resp. natolik překvapivý, že je i zásahem do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Otázka nabytí účinnosti ZÚR JMK je fakticky rozhodující pro to, který soud bude věcně a místně příslušný k projednání návrhu na zrušení ZÚR JMK, tedy pro zjištění zákonného soudce. Soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), podle něhož se věcná a místní příslušnost soudů ve správním soudnictví řídí, doznal významné novelizace zákonem č. 303/2011 Sb. Předmětná novela mimo jiné zrušila ustanovení §101c s. ř. s., čímž odebrala věcnou příslušnost v rozhodování o návrhu na zrušení OOP nebo jeho části v prvním (a fakticky jediném) stupni Nejvyššímu správnímu soudu a přesunula ji na soudy krajské. Řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy tak s ohledem na svou významnost, a to z hlediska zásahů do práv osob, které tyto akty vydávají, doznalo konečně spravedlivějších možností soudního přezkumu, a to přidáním možnosti neúplné apelace. Dalším významným prvkem demokratizace soudního přezkumu OOP bylo prodloužení lhůty pro rozhodnutí o návrhu na zrušení OOP z 30 na 90 dnů. Zákonodárce předmětnou novelou s. ř. s. prý zcela záměrně vytvořil skutečný prostor pro opravdu pečlivé zvážení (ne)zbytnosti soudního zásahu do vydaného OOP. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že ZÚR JMK nabyly účinnosti dne 17. 2. 2012 (tj. po účinnosti zmíněné novely), a na případný soudní přezkum dopadla až právní úprava s. ř. s. účinná od 1. 1. 2012.
Stěžovatel namítá, že soud o věci rozhodl po ústním jednání, které se uskutečnilo dne 24. 4. 2012. V jeho rámci došlo k "absurdnímu excesu", neboť soud odmítl provést jím navržené důkazy s tím, že není soudem nalézacím, ale soudem přezkumným, a to z důvodu, že si "spletl" dané řízení se svou kasační činností ve vztahu k rozhodnutím krajských soudů.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že soud uzavřel, že koridor TE 42 ("horkovod z elektrárny Dukovany") je v rozporu s hmotným právem vymezen ukončením na hranici města Brna a že mu také vytknul, že se nezabýval relevantním variantním vedením trasy koridoru. Jde-li o první bod, stěžovatel s poukazem na body 166 a 167 ZÚR JMK uvádí, že koridor je vymezen od hranice kraje do města Brna, že jako území dotčené tímto záměrem je rovněž území města Brna, přičemž obsahem odůvodnění ZÚR JMK je, že na území města Brna je koridor veden až po místo, kde dochází k jeho větvení, a to v plánované přečerpávací stanici v městské části Brno - Bosonohy, jak je zakresleno v grafické části. Požadavek soudu na vyznačení třetí části záměru, kterým je dotvoření rozvodní sítě ve městě Brně a který je pouze lokálního významu, stěžovatel považuje za absurdní a upozorňuje, že soud nerozlišuje, že na území města Brno od přečerpávací stanice, která je součástí třetí části celku, se již nejedná o koridor teplovodního napáječe, ale o místní horkovodní síť s jinými technickými parametry, přičemž jde o řešení, které je nezávislé na zrealizování ostatních dvou částí záměru a které je v gesci jiného subjektu (Teplárny Brno a. s.). Podle stěžovatele tedy není důvod, proč by tento záměr měl být součástí ZÚR JMK. Současně stěžovatel upozorňuje na nesourodé a "chatrné" odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že soud v části, kde posuzoval soulad ZÚR JMK s Politikou územního rozvoje, zdůraznil zásadu subsidiarity, podle níž mají být opatření přijímána co nejblíže k občanům, na straně druhé však požaduje (v nezjistitelném rozsahu) vyznačení části záměru horkovodu na hierarchicky vyšší úrovni územního plánování, než je nezbytné a možné.
Jde-li o druhý bod, stěžovatel uvádí, že soud vyvodil potřebu prověření záměru horkovodu TE 42 v ZÚR JMK a zanesení tohoto prověření do ZÚR JMK jednak ze zmínky obce Tetčice v námitkách proti 2. návrhu ZÚR JMK ze dne 18. 4. 2011, že bylo hrubou chybou nezpracovat variantní řešení, jednak z bodu č. 9 části I. Podmínek závěru zjišťovacího řízení pro fázi přípravy ze Závěru zjišťovacího řízení podle §7 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí záměru "Dodávky tepla z Jaderné elektrárny Dukovany do Brna" vydaného Ministerstvem životního prostředí (dále jen "MŽP") dne 15. 10. 2010 pod č. j. 79431/ENV/10, který zní: "Prověřit vedení trasy 1 100 m dlouhým tunelem pod kopcem Bučín v k. ú. Tetčice a zvážit možnost vedení teplovodu přes k. ú. Rosice u Brna podél stávajících liniových koridorů." Podle stěžovatele však obec Tetčice není v řízení o pořízení zásad územního rozvoje dotčeným orgánem státní správy, s jehož závazným stanoviskem by se musel vypořádat, ale má v něm stejné postavení jako jiné osoby podat námitky a jí podané námitky byly vypořádány v souladu se zákonem. V případě druhé výhrady soud podle stěžovatele zcela "popletl" proces posuzování vlivů jednotlivých záměrů na životní prostředí (EIA) a posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí (SEA), které upravuje zákon o posuzování vlivů na životní prostředí, navíc ani nerespektoval jejich výsledek. Vysvětluje, že žádný dotčený orgán státní správy v rámci řízení o pořízení ZÚR JMK posouzení variant koridoru horkovodu nepožadoval a tento požadavek nelze vyvodit z řízení o posouzení konkrétního záměru v procesu EIA, protože v něm není posuzován koridor záměru, jak byl zanesen v ZÚR JMK, nýbrž konkrétní trasa tohoto záměru ve větší podrobnosti. Řízení o posouzení vlivů tohoto záměru je navíc zcela v dispozici žadatele o vydání tohoto stanoviska. U samotného posouzení záměru dodávky tepla z jaderné elektrárny Dukovany do Brna je zřejmé, že se v části výše zmíněného bodu č. 9 nejedná o závazný požadavek MŽP na dopracování variant, jinak by totiž ministerstvo postupovalo v souladu s §7 odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, a v takovém případě nelze bez dalšího ukončit zjišťovací řízení, což se však u daného záměru stalo, když MŽP došlo k závěru, že záměr nemá významný vliv na životní prostředí.
Absurdní má být požadavek soudu, aby stěžovatel jako pořizovatel ZÚR JMK vytvořil varianty koridoru horkovodu v měřítku zásad územního rozvoje, obecně je posoudil v rámci koncepce prostřednictvím SEA a následně provedl výběr varianty, neboť ZÚR JMK byly vydané jako invariantní. Pokud měl stěžovatel možnost zohlednit výsledek posouzení vlivu na životní prostředí, dostupný ze zjišťovacího řízení provedeného MŽP na návrh stavebníka, jehož záměr byl zapracován do ZÚR JMK, k takovému postupu došlo. Záměr ve sledované trase přitom významný vliv neměl, a proto žádný z dotčených orgánů státní správy nevolal po promítnutí této trasy v podrobnosti a velikosti měřítka zásad územního rozvoje v šíři zvoleného koridoru a provedení variantního posouzení koridoru.
K tomu stěžovatel dodal, že neexistuje žádné omezení v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí, které by bránilo v případě posuzování vlivu konkrétního záměru obsaženého v zásadách územního rozvoje na životní prostředí, aby byl ve fázi územního řízení posouzen i v jiných trasách než v té, která je součástí zásad územního rozvoje, potažmo územního plánu. Posouzení vlivů záměru je podkladem nezávazným, a pokud by v případě posouzení alternativ vedení trasy záměru došel posuzovatel (odborná osoba) a posléze vydavatel (správní orgán) ke zjištění, že mimo koridor zanesený v územním plánu existuje vhodnější vedení pro trasu posuzovaného záměru, může se takové stanovisko stát podkladem pro změnu územně plánovací dokumentace. Požadavek na posouzení variant koridoru horkovodu v ZÚR JMK nelze vyvodit z žádného ustanovení stavebního zákona. Příloha stavebního zákona v bodech 5, 6 a 8 neukládá povinnost varianty navrhnout, nýbrž u navrhovaných variant zhodnotit stávající a předpokládané vlivy. Současně poukázal na to, že ZÚR JMK se v části vymezení koridoru horkovodu opírají i o podklady, které byly Teplárnami Brno a. s. dopisem ze dne 20. 1. 2010 č. j. T6/10/TŘ předány k aktualizaci koridoru napáječe, takže ve vydaných ZÚR JMK je navržen aktuální koridor, a pokyn zadání byl naplněn.
Podle stěžovatele soud založil povinnost posuzování variant u každého jednotlivého záměru obsaženého v zásadách územního rozvoje, a to nejen ve vztahu k "nulové" variantě (tj. k neprovedení zamýšleného záměru), ale též jako povinnost vždy hledat k záměru alternativní provedení. To je v rozporu s výše uvedenými předpisy a dosažitelnou realitou. Dovozování potřeby "variantnosti" u každého záměru by ad absurdum vedlo k nezbytnosti prověření nejen koridorů, ale i ploch "nadmístního" významu, což je nepředstavitelné. Výklad stavebního zákona ze strany soudu tak dle stěžovatele nese rysy formalizmu, přičemž se dovolává důvodové zprávy k novele stavebního zákona (sněmovní tisk č. 573, k bodům 49 a 50).
Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že postupoval v souladu se zákonem a dostál potřebě komplexnosti vymezení záměru koridoru, a dodává, že jednak není v kompetenci soudu přezkoumávat komplexnost jednotlivých záměrů v ZÚR JMK, jednak na základě takového objektivního posouzení nelze dospět k závěru, k jakému dospěl uvedený soud. Argumentuje, že právo na samosprávu ve smyslu čl. 101 odst. 2 Ústavy nelze vnímat pouze při vydávání OOP (v samostatné působnosti), ale jeho součástí jí možnost postavit se za vlastní rozhodnutí v případném soudním řízení o návrhu na jeho zrušení, a dále, že řízení o komunální ústavní stížnosti nemůže být ovládáno zásadou zdrženlivosti (a rozměr subsidiarity ústavního soudnictví je potlačen), přičemž s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy vyvozuje, že ústavnost vztahu státu a orgánu samosprávy je v tomto případě naplňována úplnou zákonností. Nejvyšší správní soud měl prolomit v čl. 2 odst. 1 Ústavy zakotvenou dělbu moci ve státě, neboť svým vadným výkladem §20 odst. 1 stavebního zákona ingeroval do moci zákonodárné. Porušen měl být i čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť soudci, kteří přijali rozhodnutí č. j. 9 Ao 7/2011-489, se neřídili zákonem, jak má plynout z odlišného stanoviska třech soudců k tomuto rozhodnutí. Soud tím, že dle své libosti přestal aplikovat citované ustanovení stavebního zákona, na sebe atrahoval kompetence negativního zákonodárce a nutil vyšší územní samosprávné celky k činění toho, co jim zákon neukládá, a zkrátil tím jednotlivce, který podal námitku proti návrhu zásad územního rozvoje, o možnost aktivně se bránit proti rozhodnutí o této námitce žalobou ve správním soudnictvím, neboť součástí zásad územního rozvoje (jakožto OOP sui generis) jsou i rozhodnutí o námitkách, proti nimž lze podat samostatnou žalobu, přičemž jeho právní názor kontrastuje s jeho možnostmi dozvědět se včas o účinnosti těchto zásad a nepromarnit lhůtu k podání žaloby.
III.
Vyjádření účastníka řízení
Nejvyšší správní soud zpochybnil stěžovatelovu aktivní legitimaci, neboť nebyl účastníkem daného soudního řízení, nadto komunální ústavní stížnost směřuje proti výsledku řízení o zrušení části OOP vydané v rámci stěžovatelovy pravomoci z pozice vrchnostenské, kdy toto opatření je způsobilé určovat a zasahovat práva a povinnosti fyzických a právnických osob, přičemž za situace, kdy jim Nejvyšší správní soud poskytl ochranu, podání komunální ústavní stížnosti v úvahu nepřipadá, jak mutatis mutandis plyne z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3108/09.
K otázce (data) účinnosti ZÚR JMK Nejvyšší správní soud uvedl, že i kdyby nebyly účinné v době, kdy byl podán návrh na jejich zrušení, šlo by pouze o (odstranitelný) nedostatek procesní podmínky řízení, který byl zhojen a který nijak nebránil v rozhodnutí, přičemž příslušnost Nejvyššího správního soudu zjevně plyne z čl. II bodu 9 zákona č. 303/2011 Sb. Jde-li o stěžovatelem navrhované neprovedení výslechu svědků, toto bylo zamítnuto jako nadbytečné s ohledem na zjištěný skutkový stav věci i charakter soudního řízení, v němž se vychází ze skutkového právního stavu, který tu byl v době vydání přezkoumávaného OOP, a rámec soudního přezkumu je určován samotným jeho obsahem, který nelze dodatečně doplňovat. Podstatný není počet instancí, jak stěžovatel tvrdí, ale celkový charakter řízení, z něhož plyne, že není soudem nalézacím, ale soudem přezkumným.
Ve vztahu k námitkám týkajícím se koridoru horkovodu TE 42 soud uvedl, že daný záměr byl v zadání ZÚR JMK obsažen pouze zprostředkovaně přes předchozí územně plánovací dokumentaci a podklady. Předpokladem pro převzetí záměru koridoru horkovodu do ZÚR JMK bylo prověření tohoto koridoru, jehož parametry bylo nutno konfrontovat s aktuální situací v území tak, aby bylo možné obhájit jeho potřebnost i konkrétní trasu. Prověření koridoru se zaměřením na varianty vedení jeho trasy bylo odůvodněno též závěrem tzv. zjišťovacího řízení, v němž jednou z jeho podmínek bylo i zvážení možnosti vedení trasy přes k. ú. Rosice u Brna podle stávajících liniových koridorů. Rozhodně napadeným rozsudkem nebyla založena povinnost posuzování variant u každého jednotlivého záměru, jak stěžovatel vyvozuje, jeho interpretace je nesprávná, resp. zavádějící, jde o nepřípadné zobecnění, které neodpovídá odůvodnění rozsudku ani okolnostem případu. V něm bylo klíčové, že se jednalo o převzetí záměru koridoru z předchozí územně plánovací dokumentace a podkladů, což pak v souvislosti s výsledkem zjišťovacího řízení založilo potřebu variantního posouzení, přičemž z ZÚR JMK a jejich odůvodnění není zřejmé, že by se Jihomoravský kraj relevantním variantním vedením trasy koridoru horkovodu jakkoliv zabýval. Z tohoto důvodu konstatoval, že chybí prověření aktuálnosti daného záměru, aby bylo možné obhájit jeho potřebnost a komplexnost přijatého řešení. Územní plánování je přitom soustavnou a komplexní činností, která tkví především v celkovém pojetí přijatého řešení, čemuž tak nebylo, pokud koridor horkovodu, který má fungovat jako zdroj tepla pro město Brno, byl ukončen u přečerpávací stanice Bosonohy. Koridor horkovodu je nezbytné posuzovat jako jeden funkční celek, který má mít oporu v nadmístní dokumentaci, a není proto možné rezignovat na jeho vymezení ve finální části a odkazovat na to, že se v této části jedná o záměr místního významu, jehož vymezení je úkolem územního plánu města Brna. Zásady územního rozvoje jsou koncepčně novým nástrojem územního plánování s významnými funkcemi jak směrem k celostátní úrovni, tak k jednotlivým obcím, pro něž jsou závazné, přičemž obec nemůže ve svém územním plánu vymezit záměr nadmístního významu, pokud v zásadách územního plánování není.
Ke stěžovatelově námitce, že na území města Brna od stanice Brno - Bosonohy jako třetí části celku se již nejedná o koridor teplovodního napáječe s jeho technickými parametry, pak podstatné je, že dvě předchozí části nemohou samy o sobě obstát, protože má-li horkovod TE 42 fungovat jako zdroj tepla, musí být nutně zajištěna a v ZÚR JMK obsažena také jeho reálná distribuce. Proto byl daný koridor posuzován jako jeden funkční celek, jehož vymezení ve všech jeho částech v ZÚR JMK nebylo možné pominout, přičemž je na stěžovateli, jakým způsobem zajistí vymezení finální části. Jeho závěr tak spočívá v tom, že je třeba, aby byl koridor horkovodu v části, která má vést územím města Brna, obsažen v grafické a textové části ZÚR JMK, a to v podrobnosti, kterou ve vztahu k zásadám územního rozvoje stanoví příslušné právním předpisy, protože jedině tak může být u předmětného koridoru zajištěna závaznost, jakož i komplexnost a funkčnost celého přijatého řešení.
S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že svou rozhodovací činnost uplatnil v mezích a způsobem stanoveným zákonem, odmítl, že by zasáhl do stěžovatelova práva na samosprávu, a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, případně jako návrh zjevně neopodstatněný, nebo aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
IV.
Vyjádření vedlejšího účastníka řízení
Obec Tetčice pokládá stěžovatele za osobu, která není oprávněna k podání daného návrhu, přičemž se dovolává nálezu (pozn.: správně "stanoviska pléna") Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 a usnesení ze dne 28. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 737/06 a ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3108/09, z nichž má plynout, že samosprávné celky a jejich orgány se nemohou domáhat ochrany, pokud k údajnému zásahu do jejich ústavně zaručených práv mělo dojít rozhodnutím správního soudu, který na základě správní žaloby fyzické či právnické osoby zrušil správní akt vydaný samosprávným celkem (jeho orgánem) vystupujícím v pozici nositele veřejné moci.
Pokud by Ústavní soud dospěl k jinému závěru, tedy že je možné ústavní stížnost považovat za "projednatelnou", pak by tomu mělo být jen v tom rozsahu, v jakém by skutečně (obsahově) směrovala proti tvrzenému zásahu státu do práva na samosprávu, stěžovatel se však ve skutečnosti domáhá přezkumu údajných vad napadeného rozsudku, které mají spočívat v porušení zcela jiných norem, než které zaručují právo na samosprávu. Jeho podstatou je rozhodování územně samosprávních celků o záležitostech územního společenství občanů na daném území a jejich samostatné působnosti, přičemž ochrany jednotlivých aspektů tohoto práva, jako je ustanovování orgánů územního samosprávného celku, hospodaření a péče o rozvoj svého území, se lze domáhat cestou komunální ústavní stížnosti. Do jejího "přípustného" rozsahu nespadá polemika s rozhodnutími správního soudu ve věcech, v nichž samosprávný celek vystupuje jako odpůrce v řízení o správní žalobě napadající jím vydaný správní akt. Nelze připustit, aby se územně samosprávný celek mohl takto domáhat ještě rozsáhlejšího (tedy nejen ústavněprávního) přezkumu než jiné subjekty oprávněné podat "běžnou" ústavní stížnost. Zcela mimo rámec teoretické možnosti zásahu do práva na samosprávu jsou námitky, jimiž je napadáno právní hodnocení důvodnosti návrhu vedlejšího účastníka soudem, což platí i pro porušení procesních práv v tomto řízení, a to s výjimkou principů spravedlivého procesu.
Do přípustného rozsahu tak mohou spadat pouze tvrzení o porušení práva stěžovatele na zákonného soudce, neboť by mohlo jít o zásah dotýkající se práva na samosprávu. Tuto námitku však vedlejší účastník považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť je zcela irelevantní, kdy předmětné opatření obecné povahy nabylo účinnosti, podstatné je, kdy byl jeho návrh k soudu podán. Sporná otázka, o které rozhodoval rozšířený senát, neměla vliv ani na to, zda ke dni vydání napadeného rozsudku byly splněny podmínky řízení, neboť šlo o odstranitelný nedostatek, po jehož odpadnutí bylo možné v řízení pokračovat, na čemž se shodli všichni členové rozšířeného senátu. Zajištění splnění této podmínky, resp. zajištění účinnosti ZÚR JMK bylo přitom úkolem stěžovatele. Vedlejší účastník odmítá, že by si soud atrahoval kompetence "negativního zákonodárce", ale pouze v rámci své pravomoci provedl výklad sporného ustanovení.
Namítal-li stěžovatel neprovedení navržených důkazů výslechem svědků, tito měli být vyslechnuti částečně ke skutečnosti, k jejímuž řádnému zjištění postačovaly informace obsažené ve správním spise, ve zbývající části šlo o skutečnosti, které byly z hlediska rozhodování v mezích daných §101d odst. 1 s. ř. s. v rozhodném znění irelevantní. Vedlejší účastník současně poukazuje na charakter daného řízení jako řízení jako přezkumného, kde standardně postačuje k prokázání stavu věci obsah správního spisu, případně doplněný o listinné důkazy.
Argumentace stěžovatele zpochybňující správnost závěrů soudu o nesouladu vymezení předmětného koridoru s cíli a úkoly územního plánování, zejména s požadavkem komplexního řešení účelného využití a prostorového uspořádání území i účelného a hospodárného uspořádání území celého kraje, navíc obsahuje dílem námitky (zejména v bodě 13 ústavní stížnosti), která stěžovatel v soudním řízení neuvedl, a tudíž tyto jsou "neprojednatelné". Vedlejší účastník považuje závěry Nejvyššího správního soudu za přesvědčivé, argumenty týkající se technických charakteristik horkovodu za irelevantní s tím, že podstatné bylo, že daný záměr včetně té jeho části, která je umístěna na území města Brna, tvoří ve svém celku záměr nadmístního významu. Nezbytné bylo i posouzení jeho varianty, jak požadovalo MŽP v závěru zjišťovacího řízení ze dne 15. 10. 2010 č. j. 79431/ENV/10. Dodává, že logice vztahu mezi procesy "SEA" a "EIA" by odpovídalo, kdyby strategické hodnocení vlivů koridorů v rámci pořizování zásad územního rozvoje předcházelo hodnocení vlivů konkrétních záměrů, pro něž jsou tyto koridory vymezovány, pokud však platná právní úprava umožňuje, aby tento logický postup nebyl dodržován, a pokud v praxi dochází k tomu, že hodnocení vlivů konkrétního záměru předchází strategickému vyhodnocení jeho koridoru (jako v případě daného horkovodu), bylo by projevem nepřípustného formalismu, popírajícího smysl a účel právní úpravy, právě to, kdyby k výsledkům posouzení vlivů záměru nemusel pořizovatel zásad územního rozvoje, resp. zpracovatel vyhodnocení jeho vlivů na trvale udržitelný rozvoj, nijak přihlížet. Konečně vedlejší účastník upozorňuje, že stěžovatel zkreslil závěry soudu, který považoval ve smyslu §19 odst. 2 stavebního zákona za nezbytné, aby před vymezením koridoru horkovodu v ZÚR JMK došlo k posouzení varianty tohoto záměru podle závěru zjišťovacího řízení, o "popletení" procesů SEA a EIA se nejedná a k založení povinnosti posuzovat varianty u každého jednotlivého záměru obsaženého v zásadách územního rozvoje nedošlo, neboť potřeba vyhodnocení alternativní varianty vyplynula z konkrétních skutkových okolností.
S ohledem na výše uvedené vedlejší účastník navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu podaného osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, eventuálně zčásti (nebo zcela) jako návrhu zjevně neopodstatněného podle §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, a nebude-li ústavní stížnost odmítnuta, navrhl, aby ji Ústavní soud zcela zamítl.
V.
Replika stěžovatele
K otázce aktivní věcné legitimace stěžovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud v rozporu s §101a odst. 4 s. ř. s. nejednal s ním, ale s Jihomoravským krajem, takže "poruchu" této legitimace sám způsobil. Právní názor obsažený v usnesení sp. zn. III. ÚS 3108/09 byl překonán např. usnesením sp. zn. III. ÚS 1795/12, přičemž záruky práva na samosprávu před zásahy státní moci se použijí právě pro případy výkonu samosprávných oprávnění, jako jsou ZÚR JMK vydané v samostatné působnosti. Pokud soud účelově argumentuje, že jejich neúčinnost představovalo odstranitelnou podmínku řízení, v minulosti takto nepostupoval, což činí jeho rozhodování je nepředvídatelným. Soud se prý ani netají tím, že stavební zákon, zejména jeho ustanovení §20 a další včetně jejich provázání se správním řádem, vyložil účelově.
V souvislosti se svou argumentací týkající se postavení Nejvyššího správního soudu jako soudu nalézacího uvádí, že ze samotné podstaty soudního přezkumu v prvním stupni je nesporné, že soud musí provést nezbytné dokazování v rozsahu odpovídajícím dostatečnému zjištění věci, a poukazuje znovu na nutnost odůvodnění zamítnutí důkazů, nicméně spor o rozsah dokazování vyřešilo zavedení dvojinstančního přezkumu, v němž je tento soud skutečně soudem "přezkumným". Kasační výrok napadeného rozsudku nadále považuje za nezákonný, což zdůvodňuje tím, že soud nezohlednil, že zásady územního rozvoje neslouží k vytvoření podmínek pro realizaci celého záměru dodávky tepla, ale jen jeho části, která má nadmístní význam, resp. že v omylu volně zaměnil dokumentaci tohoto závěru s dokumentací pro realizaci koridoru. Ten je na území města Brna vymezen až do jeho ukončení v přečerpávací stanici, další jeho vymezení není možné, žádná jeho finální část neexistuje, a pokud soud požadoval vymezení lokálních změn v místních horkovodních sítích, kde jsou kontinuálně prováděny k uzpůsobení těchto sítí pro nový zdroj tepla, v zásadách územního rozvoje, takové oprávnění soudu nepřísluší, resp. jedná ultra vires. Jestliže má soud za to, že je nutno parametry koridoru horkovodu konfrontovat s aktuální situací v území, aby bylo možné obhájit jeho potřebnost i konkrétní trasu, tyto skutečnosti zvážil z územně analytických podkladů a podkladů předložených investorem, přičemž prověření koridoru horkovodu v jiné trase, jak uvádí rozhodnutí zjišťovacího řízení zahájeného na návrh společnosti ČEZ, a. s., tato povinnost byla splněna uvedeným subjektem. Soud nesprávně spojuje dvě vzájemně nesouvisející správní řízení, přičemž mu přisuzuje vykonat povinnost ze závěrů zjišťovacího řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, které bylo vedeno o návrhu jiného subjektu, on (tj. stěžovatel) se ho neúčastnil, a nemohla mu být uložena žádná povinnost, resp. nemohl pro něj být jeho výsledek závazný, a to ani, pokud jde o zmíněný bod č. 9, jak soud uvádí.
K tomu stěžovatel doplnil, že pokud by soud provedl výslech jednoho z navržených svědků, projektanta koridoru Ing. Drbošala, zjistil by, že trasování teplovodu přes k. ú. Rosice u Brna nebylo proveditelné z důvodu stávajícího zastavění. Protože MŽP neuložilo povinnost zvážení trasy v rámci řízení o pořízení zásad územního rozvoje, kde tak učinit mohlo, nemohlo se toto zvážení objevit ve spisové dokumentaci. Na straně druhé nebýt daného "popletení" soudu, nebylo by nutné provést výslech uvedeného svědka. Ten by však vysvětlil, jakým způsobem byly zohledněny nároky vedlejšího účastníka při projektování koridoru, který se stal na návrh investora součástí zásad územního rozvoje. Soud by prý ale pochopil, že tvrzení vedlejšího účastníka se neshodují s realitou. Upozorňuje rovněž, že nutnost dodatečné interpretace napadeného rozsudku ze strany soudu svědčí nejen o nedostatcích v odůvodnění, ale i o nedostatečném promyšlení přijatých závěrů. Tvrzení soudu, že napadený rozsudek nezakládá obecnou povinnost posuzování variant, neodpovídá skutečnosti, a jeho tvrzení, že zrušení zásad nemůže být zásahem do práva na samosprávu, podle stěžovatele nedává smysl, resp. představuje snahu o popření práv nejen krajské samosprávy na vliv na spravované území a vytváření předpokladů jeho udržitelného rozvoje.
K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel uvádí, že právě územní plánování a jeho cíle a úkoly vyjádřené ve stavebním zákoně (§18 a 19) směřují k péči o rozvoj území, přičemž zásady územního rozvoje jsou vydávány v samostatné působnosti a jsou výrazem výkonu územní samosprávy, byť návrh zásad územního rozvoje pořizuje krajský úřad v přenesené působnosti. Za rozumný nelze považovat výklad zákona o Ústavním soudu, kterým by mu nebylo přiznáno hájit svá rozhodnutí, jsou-li předmětem soudního či jiného přezkumu, u Ústavního soudu. V této souvislosti poukazuje (opět) na výjimečnost komunální stížnosti, kdy v řízení o ní není potlačen princip zdrženlivosti. Dále konstatuje, že si není vědom, že by v ústavní stížnosti uváděl nějaká nová tvrzení.
Vedlejší účastník, jak dle stěžovatele vyplynulo ze soudního řízení, nechce respektovat vymezení záměru koridoru a dovolává se jeho vymezení v jiném rozsahu. V ZÚR JMK nebylo možné pracovat s jiným vymezením záměru "Dodávky tepla z Jaderné elektrárny Dukovany do Brna", které bylo provedeno za jiným účelem než za účelem ochrany části území Jihomoravského kraje před užitím k jiným stavebním účelům, resp. jako ochrana koridoru trasy horkovodu. Pokud MŽP v závěru zjišťovacího řízení dospělo k výsledku, že navrhovaný horkovod v navržené trase, převzaté do zásad územního rozvoje v podobě rozšířeného koridoru v nezměněném směřování, významně nezasáhne do ochrany životního prostředí a nebude mít významný negativní vliv na životní prostředí, nemělo smysl prověřovat variantní vedení trasy horkovodu z tohoto hlediska, a ani MŽP či jiný orgán takové prověření nepožadovaly. Tvrdí-li sám vedlejší účastník, že je potřeba přihlédnout k výsledkům zjišťovacího řízení (na rozdíl od soudu nemluví o závaznosti), zapomíná na jeho výsledek, kdy MŽP mohlo vznést požadavek na posouzení variantní trasy vedení horkovodu. Souhlasí s tím, že strategické posouzení jednotlivých záměrů by mělo předcházet jejich posouzení konkrétnímu, stávající legislativa je v tomto směru flexibilnější. Otázkou je rozsah údajů, které mají být ve strategickém posouzení brány v úvahu, a hlavně jak přesně má být ve strategickém posouzení vymezen samotný závěr.
VI.
Doplnění ústavní stížnosti
V podání ze dne 7. 8. 2013 stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 s tím, že se v něm jednak řešila otázka aktivní procesní i věcné právní legitimace, jednak v něm bylo stanoveno, že Nejvyšší správní soud musí zvažovat, zda jeho zásah není nepřiměřený a zda odpovídá cíli, pro který byl zvolen. Podle stěžovatele i v jeho případě je zásah provedený soudem nepřiměřený a jeho zvažování ve srovnání s právem na samosprávu zcela absentuje. Současně poukazuje na zdrženlivý přístup jiného senátu Nejvyššího správního soudu, který plyne z rozsudku ze dne 31. 1. 2013 č. j. 4 Aos 1/2012-105 a kde tento soud odmítá hodnotit odbornou stránku věci.
VII.
Formální předpoklady projednání návrhu
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že souzená komunální ústavní stížnost ve smyslu §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, tedy zastupitelstvem vyššího samosprávného celku, jež tvrdilo, že napadeným rozsudkem jakožto nezákonným zásahem státu bylo porušeno jeho zaručené právo na samosprávu; otázkou stěžovatelovy aktivní legitimace se již první senát Ústavního soudu zabýval v usnesení ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3619/12, které se rovněž týkalo ZÚR JMK, nadto možno poukázat na podrobné úvahy Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11, byť se tyto týkají procesní aktivní legitimace zastupitelstva obce k podání "komunální" ústavní stížnosti proti rozsudku soudu, jímž bylo zrušeno OOP - územní plán obce; dlužno podotknout, že právo na samosprávu svědčí územnímu samosprávnému celku jako takovému, nikoliv jeho orgánům (viz Bahýľová, L., Filip, J., Molek, P., Podhrázký, M., Suchánek, R., Šimíček, V., Vyhnánek, L.: Ústava České republiky, Komentář, Linde Praha, a. s., 2010, str. 1106). Skutečnost, že Jihomoravský kraj vystupoval ve vrchnostenské pozici (tedy) na překážku věcnému projednání ústavní stížnosti není.
Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatel je právně zastoupen (a tak není třeba řešit otázku nezbytnosti naplnění požadavků ve smyslu §29 až 31 zákona o Ústavním soudu), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici nemá.
VIII.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá vadné posouzení otázky nabytí účinnosti ZÚR JMK rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu. Touto námitkou se již zabýval Ústavní soud v již zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3619/12 a stěžovateli nepřisvědčil, přičemž na příslušné závěry lze plně odkázat.
Jde-li o další námitky, Ústavní soud - v souvislosti s požadavkem stěžovatele, aby přezkoumal zákonnost napadeného rozsudku, jež zdůvodňuje zněním čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy - uvádí, že je třeba mít stále na paměti, že Ústavní soud je (primárně) orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Úvodem možno uvést, že citované ustanovení hovoří jen o nezákonném zásahu, aniž by vymezovalo, do jakých práv by takový zásah měl směřovat. Z povahy věci však plyne, že takovýto zásah státu musí mít za následek porušení práva územního samosprávného celku na samosprávu, jež zakotveno v čl. 8 a v hlavě sedmé Ústavy a v "prováděcích" zákonech, které jsou pro realizaci tohoto ústavně garantovaného práva nezbytné, neboť stanovují jeho samotný obsah a další podmínky (podrobnosti). Ustanovení §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu také již výslovně zakládá oprávnění orgánu územního samosprávného celku podat komunální ústavní stížnost právě (jen) proti zásahu, který vede k porušení práva na samosprávu; tím současně (výslovně) vymezuje referenční hledisko přezkumu tvrzeného zásahu ze strany Ústavního soudu.
Otázkou přitom může být, zda dalším kritériem, jež by měl Ústavní soud zvažovat, není také, zda eventuálně zjištěná nezákonnost posuzovaného zásahu státní moci s sebou nenese i porušení ústavnosti (posuzováno z hlediska smyslu a účelu daného ústavně zakotveného práva, jež je - alespoň do jisté míry - na "prováděcí" zákonné úpravě autonomní), kterou je Ústavní soud s ohledem na čl. 83 Ústavy oprávněn a povinen chránit. Lze sice předpokládat, že zpravidla porušení práva na samosprávu, jež plyne ze zákonné úpravy, bude mít za následek porušení i ústavnosti, což je dáno právě tím, že obsah a další podmínky na samosprávu stanoví až zákon, nicméně může být sporné, zda tomu tak bude vždy. Tato otázka však nemá zásadní význam pro rozhodnutí v nyní posuzované věci, a tak ji Ústavní soud nepokládal za potřebné v obecné rovině (znovu) otevírat [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. IV. ÚS 331/02 (N 113/27 SbNU 245) včetně odlišného stanoviska].
Dále je nutno mít stále na zřeteli, jaké je (ústavně vymezené) postavení Ústavního soudu v ústavním systému a jaký je v tomto rámci jeho vztah k obecné justici. Jak již bylo uvedeno, samotný obsah práva na samosprávu, jakož i další podrobnosti stanovuje zákon. Je-li pak samosprávnému územnímu orgánu svěřen výkon veřejné moci, tedy závazně rozhodovat o právech a povinnostech musí respektovat - stejně jako jiný (např. státní) orgán - zákonem stanovené "mantinely", přičemž tato jeho činnost podléhá soudní kontrole; jde-li konkrétně o vydávání OOP orgánem územní samosprávy, přezkumem daného správního aktu z tohoto hlediska (resp. z hledisek uvedených v §101d odst. 2 s. ř. s.), a to k návrhu fyzické či právnické osoby, jejíž práva měla být zkrácena, byl v rozhodné době pověřen Nejvyšší správní soud, tedy - což nutno zdůraznit - nezávislý a nestranný soud, jenž je povolán poskytovat ochranu právům (čl. 90 věta první Ústavy), v tomto případě veřejným subjektivním právům uvedených osob. Úkolem Nejvyššího správního soudu tedy bylo rozhodnout daný spor a v tom rámci posoudit zákonnost daného správního aktu, resp. zda samosprávný územní celek postupoval na základě zákona a v jeho mezích. Úloha Ústavního soudu následně pak spočívá v posouzení nikoliv zákonnosti samotného opatření obecné povahy, ale toho, zda ze strany Nejvyššího správního soudu byl příslušný přezkum (také) proveden na základě zákona a v jeho mezích, což je samozřejmé, otázkou však je rozsah tohoto přezkumu, pokud se jedná o samotné závěry Nejvyššího správního soudu stran (ne)zákonnosti opatření obecné povahy.
V tomto ohledu nutno vycházet z principu dělby moci, resp. z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a ani jim není nadřízen, takže nemůže vystupovat v pozici další, v daném případě odvolací instance v systému obecné justice. V situaci, kdy je řešena otázka zákonnosti daného správního aktu samosprávného územního celku (a postupu, jenž jeho vydání předcházel) ze strany k tomu povolaného a na danou problematiku specializovaného obecného soudu (čl. 90 věty první a čl. 95 odst. 1 Ústavy), jenž je povinen v daném řízení chránit i právo samosprávného územního celku na samosprávu (sice "jen" tím, že návrhu na zrušení opatření obecné povahy eventuálně nevyhoví), není - s ohledem na opakovaně deklarovaný princip zdrženlivosti - důvodu, aby Ústavní soud vykonával tutéž činnost, tj. interpretaci a aplikaci norem tzv. podústavního práva, zvláště pak za situace, kdy dochází k vzájemnému, byť nepřímému střetu kompetencí obou orgánů soudní moci.
Nadto, vyjde-li Ústavní soud z širšího výkladu čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, podle něhož postačí ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu porušení zákona (viz výše), je třeba vzít v úvahu, že pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat zákonnost je svou povahou zcela mimořádná, což nabádá spíše k opatrnému přístupu. Ústavní soud se z výše uvedených důvodů přiklonil k tomu, že jde-li o ústavní stížností napadené závěry Nejvyššího správního soudu stran samotného posouzení zákonnosti předmětného OOP, resp. jde-li o jejich věcnou správnost, lze (přiměřeně) vycházet z judikatury Ústavního soudu týkající se ústavních stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ostatně obdobně postupoval (byť bez bližšího vysvětlení) Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatel také poukazoval; v něm totiž bylo shledáno pochybení v podobě přepjatého formalizmu jakožto tzv. kvalifikované (tj. ústavnost porušující) vady v oblasti interpretace a aplikace "podústavního" práva. Přitom nutno mít na zřeteli, že právo územních samosprávních celků na samosprávu je sice garantováno v ústavní rovině, současně výkon tohoto práva může být výkonem veřejné moci, který může zasáhnout do práv a povinností fyzických a právnických osob; jde tedy o dvě strany jedné mince, přičemž ochrana výkonu práva na samosprávu nemůže být pojímána na úkor (kvality) výkonu veřejné moci místní samosprávou, resp. k újmě v oblasti ochrany veřejných subjektivních práv jednotlivců.
Je-li tedy ústavní stížnost postavena na polemice s věcnou správností závěrů Nejvyššího správního soudu stran výkladu a použití příslušných ustanovení stavebního zákona ve spojení se zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí coby "podústavního" práva, Ústavní soud se ve své přezkumné činnosti zaměřil na to, zda tyto závěry nenesou prvky svévole v soudním rozhodování, přičemž takovéto pochybení nezjistil. K tomu však musí poznamenat, že i kdyby posuzoval zákonnost závěrů Nejvyššího správního soudu týkajících se zákonnosti předmětného OOP, nemohl by dospět k závěru o překročení zákonných mezí ze strany uvedeného soudu.
Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud vyvodil na základě výsledků tzv. zjišťovacího řízení (§7 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí) povinnost posouzení variantního vedení koridoru horkovodu, přičemž tvrdí, že takovouto povinnost mu stavební zákon neukládá. Soud odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že i když výsledek zmíněného zjišťovacího řízení byl takový, že záměr nemá významný vliv na životní prostředí, a proto nebude posuzován podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí, nezaniká povinnost Jihomoravského kraje k posouzení vlivů na životní prostředí, jež pro něho plyne z ustanovení §19 odst. 2 stavebního zákona. V daném případě přitom potřeba takového posouzení, zde v podobě variantního vedení koridoru horkovodu (viz "Prověřit vedení trasy 1 100 m dlouhým tunelem pod kopcem Bučín v k. ú. Tetčice a zvážit možnost vedení trasy teplovodu přes k. ú. Rosice u Brna podél stávajících liniových koridorů"), vyplynula z "podmínek závěru zjišťovacího řízení", minimálně tedy z konkrétních okolností, jež jsou dány výsledky zmiňovaného zjišťovacího řízení. Stěžovatel sice předestřel obsáhlou argumentaci v tom smyslu, že výsledek zjišťovacího řízení nebyl (pro něj) závazný, ovšem ani Nejvyšší správní soud z jeho (právní) závaznosti nevycházel. Poukazoval-li stěžovatel dále na možné, údajně absurdní dopady daného právního názoru ("dovozování potřeby variantnosti u každého závěru obsaženého v zásadách územního rozvoje"), tuto obavu však Ústavní soud nesdílí, neboť z napadeného rozsudku plyne pouze to, že je třeba vyhodnotit jednu či snad i více variant, jejich okruh je však omezen právě na konkrétní místa, tj. tunel pod kopcem Bučín a již existující (a v úvahu připadající) "liniové koridory" v k. ú Rosice u Brna. Aniž by se Ústavní soud tímto mínil nějak vyjadřovat ke správnosti daného právního názoru, je překvapující, že je vytýkán Nejvyššímu správnímu soudu právní formalizmus, když je očividné, že požadavek, který vznesl, může vést k nalezení vhodnější, pro životní prostředí šetrnější trasy horkovodu, resp. ke zkvalitnění procesu tvorby zásad územního rozvoje.
Druhá skupina námitek stěžovatele směřuje proti závěru Nejvyššího správního soudu, že ZÚR JMK nedopovídají smyslu a účelu zásad územního rozvoje, jakož i požadavku komplexnosti řešení (§18 odst. 2 a §36 odst. 5 stavebního zákona), neboť trasa předmětného koridoru byla ukončena na hranici města Brna (u přečerpávací stanice Brno - Bosonohy). Stěžovatel zde opakuje, že třetí část celého záměru, kterou je dotvoření či "zkapacitnění" rozvodné sítě na území města Brna, má jen lokální význam, navíc že již nepůjde o koridor teplovodního napáječe, ale (jen) o horkovodní síť. Ústavnímu soudu se sice stěžovatelova argumentace nejeví jako nepřiléhavá, na straně druhé je na Nejvyšším správním soudu, aby posoudil, resp. rozhodl, zda třetí část záměru má jen lokální význam, či nikoliv, a pokud jeho závěrům nelze upřít racionální jádro, bez něhož by bylo možné tyto označit jeho závěry za "libovolné", resp. z mezí zákona vykračující, nespatřuje Ústavní soud důvod k zásahu do jeho rozhodování. Jak lze přitom vyvodit i ze samotné ústavní stížnosti, na území města Brna bude nutné dobudovat rozvody tepla, takže lze předpokládat potřebu vymezení dalšího nebo dalších koridorů, na čemž nic nemění, že "jen" pro místní teplovodní síť provozovanou Teplárnami Brno a. s. (a nikoliv již pro horkovodní přivaděč v gesci ČEZ a. s.). Je evidentní, že bez této (třetí) části by realizace celého záměru nebyla možná, s čímž souvisí i nutnost zajistit soulad územního plánu města Brna s ZÚR JMK jako nadřazenou územně plánovací dokumentací, jak Nejvyšší správní soud upozorňoval s poukazem na rozsudek ze dne 27. 10. 2010 č. j. 9 Ao 1/2010-84. Stěžovatel sice tvrdí, že budování místní horkovodní sítě "není zcela závislé na zrealizování ostatních dvou částí záměru", avšak již nevysvětluje, jaký by mělo "zkapacitnění" této sítě bez zdroje tepla z elektrárny Dukovany smysl, což platí i obráceně. Skutečnost, že by řešení třetí části daného záměru bylo pravděpodobně možné pouze na místní úrovni, významná není.
Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší správní soud se nesprávně označil za soud přezkumný, ačkoliv šlo o soud nalézací, a z tohoto důvodu odmítl provést jím navržené důkazy, toto tvrzení není přesné. Z napadeného rozsudku především plyne, že soud považoval zjištění skutkového stavu věci za dostatečné, a proto - z důvodu nadbytečnosti dalšího dokazování - stěžovatelovy důkazní návrhy zamítl. Jestliže přitom poukázal na to, že jde o přezkumné řízení, zjevně nemínil, že by nemělo nebo nemohlo být prováděno dokazování vůbec, ale jen, že okruh dokazovaných skutečností je poměrně úzký, což plyne z toho, že předmětem "nalézání práva" v daném řízení je zejména samotný správní akt a řízení jeho vydání předcházející, případně další související okolnosti, přičemž skutkový stav zpravidla plyne z příslušného spisu. Řešení otázky použitých pojmů, tedy zda Nejvyšší správní soud vystupuje (i) jako soud nalézací, tak žádný význam nemá. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které obecný soud není povinen tomu kterému důkaznímu návrhu vyhovět, ale zdůvodnit, proč mu nevyhověl (a to v rámci některého z ústavně akceptovatelných "typových" důvodů). Měl-li Nejvyšší soud za to, že dalšího dokazování není třeba, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně, zejména právě s ohledem na spisový materiál, resp. na to, že důkazní návrh směřoval k prokázání skutečnosti, jež měla být obsahem přezkoumávaného rozhodnutí, které takto (ex post) nelze doplňovat, pak mu nelze z hlediska spravedlivého procesu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že požadavky Nejvyššího správního soudu, jež z napadeného rozsudku plynou, se nejeví jako zjevně nerozumné či "formalistické", jež by na Jihomoravský kraj zcela bezúčelně zatěžovaly, jak to bylo shledáno ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1669/11, nebo že dokonce byly "šikanózní", vedené se záměrem výkon místní samosprávy ochromit. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že vyšší územní celek kraj disponuje dostatečným odborným zázemím a význam předmětného OOP ve zrušené části není zanedbatelný, a tudíž vyšší stupeň tolerance k případným pochybením v zásadách územního rozvoje ze strany Nejvyššího správního soudu není namístě. Nelze ani pominout, že stěžovatel sice ve svém návrhu obsáhle polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu, avšak jaké byly (skutečné) dopady tvrzeného zásahu právě do sféry výkonu samosprávy, z něho patrny nejsou.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu