ECLI:CZ:US:2014:3.US.2500.13.1
sp. zn. III. ÚS 2500/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti S. T., zastoupeného Mgr. Alešem Kocourem, advokátem se sídlem v Praze 1, Gogolova 228/8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013 č. j. 26 Co 235/2013-123, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2013 č. j. 7 P 17/2009-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o výživném, jehož byl účastníkem.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Příbrami rozhodl ve věci výživného pro nezletilou K. T. a nezletilou L. T., naposledy stanoveného rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 12. 2008 č. j. 15 Nc 325/2008-45, o návrhu matky D. T. na zvýšení výživného a o návrhu otce (stěžovatele) naopak na jeho snížení tak, že stěžovatel je od 1. 9. 2012 povinen přispívat na výživu nezletilé K. částkou 4 000 Kč a nezletilé L. částkou 2 800 Kč; návrh stěžovatele na snížení výživného soud zamítl a rozhodl o dlužném výživném. V odůvodnění uvedl, že od poslední úpravy výživného došlo ke změně poměrů, jelikož se podstatně zvýšily odůvodněné potřeby nezletilých v souvislosti s jejich studiem a provozovanými mimoškolními aktivitami. Ohledně stěžovatele soud zjistil, že žije ve společné domácnosti s přítelkyní, která se podílí na nákladech spojených s bydlením, a při hodnocení jeho příjmových poměrů vyšel z částky 25 000 Kč s "ohledem na věk, pohlaví a vzdělání otce, který již mnoho let podniká ve stejném oboru, má tedy značné zkušenosti, nepečuje o žádné dítě, tudíž je schopen vykonávat podnikatelskou činnost v rámci Středočeského kraje či na územní hl. m. Prahy". K pracovní neschopnosti stěžovatele (dva měsíce v roce) soud nepřihlédl, neboť šlo o skutečnost, která zde byla i v době posledního rozhodování o výživném, a celkovou jeho situaci shrnul tak, že je "v silách otce" platit nejen stávající výživné, ale i výživné vyšší.
Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o dalším dlužném výživném za dobu od 1. 2. 2013 do 31. 5. 2013. K námitce stěžovatele ohledně "metod stanovení výživného" uvedl, že pro stanovení výživného jsou rozhodná kritéria zakotvená v §85 odst. 2, 3 a v §96 odst. 1 zákona o rodině, zatímco tabulky Ministerstva spravedlnosti, jichž se dovolával, závazné nejsou. V řízení vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a vzal v potaz skutečnost, že stěžovatel přerušil svoji živnost a je od 5. 4. 2013 veden na úřadu práce. Soudu prvního stupně přisvědčil, že u obou nezletilých došlo k podstatné změně jejich poměrů spočívající ve zvýšení jejich potřeb, zatímco příjmové poměry matky zůstaly přibližně stejné. K majetkovým poměrům stěžovatele uznal za podstatné, že jeho "pracovní činnost je stejná jako v době poslední úpravy", tedy - v tomto směru - u něj k žádné změně nedošlo a "lze logicky předpokládat, že ani jeho výdělek by neměl být dramaticky odlišný", neboť "dosahoval-li v roce 2009 příjmu přes 30 000 Kč", lze "v situaci, kdy soud prvního stupně neměl k dispozici žádné konkrétní poznatky, ... přijmout jeho úvahu o možném výdělku otce okolo 25 000 Kč hrubého za odpovídající a vcelku správnou". "Neustálé" tvrzení otce o poklesu jeho příjmů přitom není (nebylo) ničím "reálně doloženo"; skutečnost, že je nyní "dokonce evidován jako nezaměstnaný, je nutno za daných okolností hodnotit jako účelový pokus dosáhnout co nejnižšího výživného".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo garantované čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jestliže jimi vydaná rozhodnutí vykazují znaky libovůle, postrádají atribut předvídatelnosti, legitimního očekávání, jakož i přesvědčivosti a řádného odůvodnění. Pochybení spatřuje zejména v tom, že v řízení ani podpůrně neaplikovaly (zde zejména soud okresní) tabulky průměrné výše výživného vydané Ministerstvem spravedlnosti, popř. nepřihlédly k tzv. dílkové metodě pro určení výživného, a že též "nedostatečně aplikovaly" ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, stanovily-li výživné ve výši, jež není schopen vůbec plnit. Postup, k němuž se soudy uchýlily při určení jeho "teoretického příjmu 25 000 Kč" jako základu pro stanovení výživného, stěžovatel považuje za zcela nepřezkoumatelný, svévolný, neakceptující nejen aktuální situaci na trhu práce, ale i fakt, že se v důsledku hospodářské krize v oboru stavebnictví poměry výrazně zhoršily. Též připomíná, že jeho věc je skutkově "téměř shodná" s věcí vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 979/13, na jehož závěry (obdobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 1846/09 a sp. zn. I. ÚS 299/06) odkazuje. Oběma soudům dále vytýká, že se řádně nevypořádaly ani s novou majetkovou situací matky nezletilých (nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitosti, jejímž využíváním "dosahuje výrazné úspory").
Okresní soud v Příbrami ve vyjádření uvedl, že v řízení postupoval v souladu s právními předpisy a před vyhlášením rozhodnutí, sdělil účastníkům své názory a závěry. Ústavní soud je stěžovateli k replice nezasílal, neboť neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti ani právní názory. Krajský soud v Praze se k obsahu stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech stěžovatele vycházejí ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§96 odst. 1 zákona o rodině) a jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) oponuje, resp. rozporuje váhu, kterou jim soudy - zejména ve vztahu k jeho příjmové potencionalitě (reálně dosažitelnému příjmu) - přičítaly.
Právě rozhodné ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor (determinující i obsah a rozsah odůvodnění přijatých závěrů), omezený v kontextu ústavněprávního přezkumu až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně.
Ani tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Jak konstatoval již odvolací soud, stěžovatel ke svým tvrzením o reálném snížení svých příjmů z podnikatelské činnosti v důsledku krize ve stavebnictví žádné relevantní důkazy (mimo opis vybraných údajů z daňového přiznání za rok 2011 na č. l. 67) nepředložil; okolnost, že soud prvního stupně měl k dispozici "přehled příjmů" stěžovatele za rok 2012, jak uvedl stěžovatel v podaném odvolání, se přitom z vyžádaného procesního spisu nepodává.
Skutková a procesní situace ve stěžovatelem odkazovaném rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 979/13 byla odlišná potud, že tamní stěžovatel konkrétní změnu poměrů v jeho osobě (spočívající ve snížení příjmů coby důsledek ekonomické krize a jejího dopadu do stavebnictví) nezpochybnitelným způsobem - na rozdíl od nyní projednávané věci - v řízení prokázal.
Argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti tak směřuje toliko k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkový a právní závěr soudů o jeho schopnosti a možnosti platit výživné (§96 odst. 1 zákona o rodině), a na tomto základě dospěl k jinému, pro něj příznivějšímu závěru o výši jeho vyživovací povinnosti. Jak bylo již řečeno, Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům; právě k tomu jej ale stěžovatel uplatněnou argumentací vyzývá.
Rozhodné tedy je, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle" či trpí nedostatkem rozumného odůvodnění.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu