ECLI:CZ:US:2014:3.US.2712.13.1
sp. zn. III. ÚS 2712/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kudery a Ing. Emilie Kuderové, zastoupených JUDr. Květoslavem Baslem, advokátem, AK se sídlem Na Slovance 567, 473 01 Nový Bor, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 7. 2013 č. j. 30 C 213/2012-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označeného rozsudku vydaného v řízení o zaplacení 4 970 Kč.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 30 C 213/2012 Ústavní soud zjistil, že Stavební bytové družstvo SCHZ v Litoměřicích se žalobou domáhalo po žalovaných stěžovatelích zaplacení žalované částky, která představovala souhrn nedoplatků za cenu služeb spojených s užíváním bytu v L. za období roku 2008, 2009 a 2010. Okresní soud po provedeném dokazování žalobě vyhověl a zavázal stěžovatele povinností společně a nerozdílně zaplatit žalobci 4 970 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 8 169 Kč (výrok II.). Okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatelé jako vlastníci bytové jednotky dluží žalobci (správci budovy) za služby spojené s užíváním jejich bytové jednotky, neboť za poskytnuté služby hradili méně, než skutečně spotřebovali.
V ústavní stížnosti stěžovatelé popsali dva způsoby, jakými lze provést vyúčtování poskytnutých služeb, a kritizovali způsob zvolený žalobcem. Tvrdili, že jim žádný nedoplatek nevznikl, neboť skutečnou spotřebu nákladů vždy vyrovnali. Stěžovatelé zpochybnili skutková zjištění okresního soudu, oponovali jim a upozornili na rozdíl mezi pojmy dluh a nedoplatek z vyúčtování. Poučení soudu podle §119a odst. 1 o. s. ř. v závěru jednání stěžovatelé označili za nesprávné a nesouhlasili ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení žalobci. Jejich výši označili za nepřiměřenou, nedostatečně odůvodněnou a vyslovili pochybnost, zda náklady žalobce lze vůbec považovat za účelně vynaložené.
Dříve než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci ověřil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V projednávané věci bylo napadeno rozhodnutí vydané v tzv. bagatelní věci. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud opakovaně najevo, že v případech věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního a ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto zpravidla odmítá z důvodu jejich zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 236/08 ze dne 30. 7. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2325/13 ze dne 5. 11. 2013 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti založené na tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces však Ústavní soud zcela nevyloučil. Opodstatněnost takového tvrzení však shledal zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, U 43/34 SbNU 421 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95, nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003, N 128/31 SbNU 149, nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009, N 59/52 SbNU 583, nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009, N 1/52 SbNU 3, nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010, N 184/58 SbNU 613). Za takové extrémní rozhodnutí však napadený rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích považovat nelze.
V projednávané věci stěžovatelé oponovali skutkovým zjištěním a z nich vyplývajícím právním závěrům okresního soudu prakticky totožnou argumentací, kterou již v řízení před ním uplatnili. Jejich skutková polemika však nebyla způsobilá sama o sobě založit dotčení práva na spravedlivý proces, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecným soudem, vyvozovat z nich odlišné skutkové závěry, přisuzovat jinou váhu tomu či onomu provedenému důkazu či hodnotit důkazní situaci v jejím celku [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46), nález sp. zn. I. ÚS 478/97 ze dne 17. 6. 1999, N 94/14 SbNU 275 a další]. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že i Okresní soud v Litoměřicích spatřoval ve vyúčtování žalobce jisté deficity, jeho skutkové zjištění bylo založeno na jiných, jím označených, důkazech. Přestože některým námitkám stěžovatelů, zvláště co se týče kvality odůvodnění soudního rozhodnutí, nelze upřít jistou míru přesvědčivosti, Ústavní soud s ohledem na okolnosti případu považoval výsledek řízení za udržitelný. Připomíná, že právo na spravedlivý proces není právem samoúčelným, a i při jeho uplatnění ve vztahu k základnímu právu hmotnému (v daném případě majetkovému) je případný zásah do tohoto hmotného práva tak nízké intenzity, že mu nebývá (až na výjimky shora uvedené) poskytována ústavněprávní ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 867/13 ze dne 16. 4. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 4784/12 ze dne 12. 2. 2013 a další).
Po prostudování obsahu vyžádaného spisu nalézacího soudu Ústavní soud neshledal porušení práv zaručených v čl. 36 Listiny, která s právem na spravedlivý proces úzce souvisí. Zjistil, že stěžovatel využil svých procesních práv a vyjádřil se k žalobním námitkám (č. l. 138 a násl.), osobně se účastnil ústního jednání dne 11. 7. 2013, ve kterém uplatnil svá tvrzení ve věci samé, reagoval na vyjádření protistrany, po řádném poučení soudu před skončením jednání měl možnost vyjádřit se k rozsahu dokazování a vznést závěrečný návrh (č. l. 160-161). Pokud jde o stěžovatelku, k žalobě se nevyjádřila, ač nepochybně mohla, neboť jí byla řádně doručena dne 19. 6. 2012, ústního jednání se osobně neúčastnila, byla však zastoupena na základě plné moci stěžovatelem.
Do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, Ústavní soud ingeruje jen ve výjimečných případech, zpravidla tehdy, je-li pochybení soudu v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ústavně právně relevantní a odůvodňuje zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Pochybení takového charakteru, tj. i ve vztahu k odmítnutí soudu provést důkaz navržený stěžovatelem, v projednávané věci neshledal.
V ústavně právním přezkumu obstál i náhradově nákladový výrok okresního soudu, který rozhodl standardně podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). K námitce stěžovatele, že náklady žalobce ve sporu o bagatelní částce by zpravidla neměly přesáhnout jednonásobek žalované částky, Ústavní soud uvádí, že takto judikoval v případě tzv. formulářových žalob, ve kterých šlo o návrhy natolik zvláštní a vymykající se běžnému návrhu na zahájení řízení, že byly způsobilé ovlivnit přístup soudu v rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení již v jeho počátku a nebylo potřeba zkoumat konkrétní okolnosti souzeného případu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, N 68/64 SbNU 767). O takový případ v projednávané věci evidentně nešlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Jan Filip, v. r.
předseda senátu