ECLI:CZ:US:2014:3.US.2906.13.2
sp. zn. III. ÚS 2906/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MONSTERA INTERNATIONAL a. s., se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Londýnská 57/376, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. 7 To 67/2013 a usnesení Policie České republiky Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru korupce ze dne 2. 4. 2013 č. j. OKFK-210-1999/TČ-2011-251002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená usnesení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující.
Policejní orgán shora uvedeným usnesením rozhodl s poukazem na ustanovení §79d odst. 1 tr. řádu tak, že specifikované nemovitosti (stavby) ve vlastnictví stěžovatelky se po předchozím souhlasu státního zástupce zajišťují, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka označuje závěry policejního orgánu za "nijak nerozvedené, nepodložené či nevysvětlené"; z jeho usnesení nevyplývá "konkrétně", které "skutečnosti" představují oporu pro úsudek, že "právě předmětné zajištěné nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti". Nepřesně se zde uvádí, že se na stíhané trestné činnosti podíleli "statutární představitelé", ačkoli obviněn byl pouze "jeden z minulých členů představenstva", a za nesrozumitelné považuje stěžovatelka i stanovení škody ve výši přesahující 98 000 000 Kč; vrchní soud, dovozuje dále stěžovatelka, pak "v podstatě kopíruje nedostatečné odůvodnění" rozhodnutí policejního orgánu. Postup orgánů činných v trestním řízení pokládá za vyvlastnění v situaci, kdy nejsou splněny podmínky, formulované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (jmenovitě rozsudky "Papamichalopoulos a další proti Řecku, Sporrong a Lönnroth proti Švédsku a Forminster Enterprises Limited proti ČR").
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Smyslem a účelem institutu zajištění nemovitosti, jak předepisuje ustanovení §79d odst. 1 tr. řádu, je omezení dispozičního práva jejího vlastníka z důvodů zde taxativně uvedených, tj. pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že nemovitost je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, anebo je výnosem z trestné činnosti (tím je specifickým druhem zajištění věci v trestním řízení).
Vyložená ustanovení trestního řádu představují ústavně konformní výjimku z ochrany vlastnictví, která je při zachování stanovených podmínek pokládána za přiměřenou cíli, sledovanému touto právní úpravou. Jsou-li tyto podmínky dány, ingerence Ústavního soudu není namístě, a to již z toho důvodu, že by jinak nepřípustně vstupoval do neskončeného trestního řízení a zasáhl do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §79d tr. řádu bylo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 459/03 ze dne 23. 2. 2005).
Jak vyplývá z dikce uvedených ustanovení trestního řádu, zůstává však primárně otázkou úvahy rozhodujícího orgánu, zda existuje potřeba zajištění nemovitosti pro účely trestního řízení.
V posuzovaném případě, jak se podává z napadených usnesení, je důvodem zajištění nemovitostí v rámci trestního řízení skutečnost, že stěžovatelka měla - zjednodušeně řečeno - coby nájemce profitovat ze smluv o nájmu "dálničních odpočívek" způsobujících škodu pronajímateli - České republice, přičemž z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona spáchaného účastenstvím ve formě organizátorství podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona spáchaného účastenstvím ve formě organizátorství podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl v době vydání ústavní stížností napadených usnesení obviněn Jiří Neužil zastávající v rozhodném časovém úseku pozici jediného člena představenstva stěžovatelky.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 ze dne 24. 8. 2004 Ústavní soud konstatoval, že zásah státu omezující základní práva musí vždy respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce; musí proto existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (srov. nález II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291).
Vycházeje z těchto úvah, má Ústavní soud za to, že rozhodující soud obecné principy, dané pro přezkum rozhodnutí o zajištění nemovitosti, dodržel, a dostál své povinnosti interpretovat a aplikovat výše uvedená zákonná ustanovení způsobem, jež z mezí ústavnosti nevybočují. V procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ve vztahu k ústavněprávní konformitě napadených usnesení je podstatné, že stížnostní soud, resp. policejní orgán v rámci usnesení procesně předcházejícího formulovaly řadu konkrétních údajů ohledně inkriminovaných skutků (srov. §134 odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s §79d téhož zákona), přičemž Ústavní soud - v souladu se svou výše vymezenou funkcí - není povolán k tomu, aby jejich přehodnocením predisponoval výsledek trestního řízení.
Oba rozhodující orgány se pro danou fázi trestního řízení adekvátně zabývaly souvislostí mezi stíhanou trestnou činností a nemovitostmi nacházejícími se na dálniční odpočívce, která se stala předmětem nájemního vztahu, jakož i majetkovou škodou spočívající v rozdílu mezi nájemným místně obvyklým a smluvně sjednaným.
Výtka, že došlo k obvinění pouze "jednoho z minulých členů představenstva", postrádá relevanci již proto, že v období, do nějž měla inkriminovaná trestná činnost spadat, byl Jiří Neužil - jak se uvádí výše - jediným členem představenstva stěžovatelky.
Napadená usnesení nekolidují ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na kterou stěžovatelka bez bližší argumentace poukazuje. Rozsudek ze dne 24. 6. 1993 ve věci Papamichalopoulos a další v. Řecku, stížnost č. 14556/89, ani rozsudek ze dne 23. 9. 1982 ve věci Sporrong a Lönnroth v. Švédsku, stížnost č. 7151/75, 7152/75, nevychází z trestněprávních souvislostí. Nadto obě rozhodnutí - jakož i rozsudky ze dne 9. 10. 2008 a 10. 3. 2011 ve věci Forminster Enterprises Limited v. Česká republika, stížnost č. 38238/04 - při posuzování proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli kladou důraz na časovou dimenzi omezení vlastnického práva, přičemž zde uvedené závěry pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí.
Kritika, již předestřela stěžovatelka, podle níž se soud omezil na převzetí argumentace policejního orgánu, přehlíží, že jeho usnesení z vnitřní logiky věci nemohlo obsahovat zásadně jiné odůvodnění než tvrzení, která předestřel ve svém rozhodnutí policejní orgán (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, resp. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3547/12 ze dne 12. 9. 2013, a v souvislosti s předběžnými opatřeními i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012).
Shrnutím řečeného je tudíž namístě závěr, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Stojí za zaznamenání, že stěžovatelka Ústavnímu soudu podala následně další ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. I. ÚS 3065/13 (doručeno Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2013), II. ÚS 3066/13 (doručeno Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2013), IV. ÚS 3501/13 (doručeno Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2013) a I. ÚS 3502/13 (doručeno Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2013) a v žádném z nich nereaguje na následný procesní vývoj (dostupný Ústavnímu soudu z otevřených zdrojů) a ani svoje ústavní stížnosti se zřetelem k tomu nedoplnila.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Jan Filip v.r.
předseda senátu