ECLI:CZ:US:2014:3.US.2923.14.1
sp. zn. III. ÚS 2923/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kramného, zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Vodní 5178, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 1 To 355/2014 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. 8 Nt 610/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor obecné kriminality) usnesením ze dne 18. 2. 2014 č. j. KRPT-165953-427/TČ-2013-070071 podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku.
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 8 Nt 25/2014 podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu stěžovatele vzal do vazby a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 1 To 116/2014 instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodnou zamítl.
Okresní soud v Karviné poté v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvod vazby dle §67 písm. a) tr. řádu u něj nadále trvá, podle §71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib stěžovatele nepřijímá a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se dohled probačního úředníka nestanoví.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti označenému usnesení Okresního soudu v Karviné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodnou zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se nachází ve vazbě pro zvlášť závažný zločin vraždy, ačkoli již v době rozhodování o vazbě je zřejmé, že toto obvinění není podporováno žádným z dosud provedených důkazů. Indicie, na základě nichž policejní orgán zahájil jeho trestní stíhání, se zeslabují a vazební detenci nelze ústavně konformním způsobem odůvodnit tím, že orgány činné v trestním řízení mají právo vyčkat, zda jim bude vyslyšena ze strany Egyptské arabské republiky žádost o mezinárodní právní pomoc. Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby byl držen ve vazbě z důvodu očekávání orgánů činných v trestním řízení, že se jim dostane možnosti ohledat místo činu, kterou dosud neměly.
Stěžovatel zdůrazňuje, že podle MUDr. Marka Dokoupila pouze vzhledem k okolnostem, za kterých smrt obou žen nastala, ji lze považovat za smrt násilnou. Úmrtí v důsledku srdečního selhání po zásahu elektrickým proudem představuje diagnosu per exclusionem, po vyloučení intoxikace léky nebo čistícími prostředky. Histologický nález je přitom podle stěžovatele charakteristický pro jakoukoli ischemii srdce, kardiomyopatii apod. Zpráva vyhotovená lékařem - patologem Walid Muhamad Nagi v Egyptě nevylučuje, že k úmrtí došlo na základě jedovaté látky, která nebyla nalezena.
Podle stěžovatele prováděné důkazy neustalují skutkový děj podávaný výrokovou částí usnesení o zahájení trestního stíhání, ba naopak, postupně jej vyvracejí. Ani jeden nelze označit za důkaz přímý či důkaz usvědčující, z žádného nelze dovodit motiv tvrzeného jednání, a absentuje stránka subjektivní; obecné soudy tyto skutečnosti nechaly netečnými, čímž porušily zásadu presumpce neviny.
Stěžovatel též uplatňuje výhrady vůči znaleckému posudku Prof. Ing. Karla Sokanského, CSc., a to jak v rovině formální, tak rovněž obsahové, neboť vychází z technické situace rozvodů a jištění spotřebičů typického pro podmínky v České republice, a nikoli v Egyptě. Jde o pouhou kondicionální interpretaci, bez skutkových nálezů a protokolů o ohledání místa činu, stop a fotografií atd., která nepostačuje pro ustanovení závěrů na úrovni znaleckého výroku a odůvodnění s tak závažnými následky.
Stěžovatel konečně připomíná, že vždy spolupracoval s Policií ČR, a to i v současné době, není osobou vykořeněnou z prostředí své rodiny a svých známých, má zaměstnání s nadprůměrnou mzdou, jakož i svůj byt, a nemá sociální ani ekonomické vazby v zahraničí. Neexistuje žádný důkaz, a to ani v rovině domněnky, že by se vyhýbal trestnímu stíhání, že by uprchnul z České republiky (v období svého pobytu v Egyptě usiloval o návrat do České republiky) či že by se skrýval. Spíše opak je pravdou, sám chce znát pravdu o úmrtí manželky a dcery, a je v jeho zájmu s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat.
III.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není přednostně povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví, a okolnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k podání ústavní stížnosti nezakládá.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zpravidla pouze tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)], resp. když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li jimi vydané rozhodnutí odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 161/04 ze dne 13. 5. 2005).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení tr. řádu.
Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících uvalení vazby ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 tr. řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
Oproti tomu Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 tr. řádu).
IV.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí, zejména dle §134 odst. 2 tr. řádu, obstojí, a to v nezbytném rozsahu ohledně odůvodnění trvání důvodů vazebního stíhání stěžovatele [§67 písm. a) tr. řádu], a nepochybily, jestliže shledaly existenci důvodu vazby stanoveného §67 písm. a) tr. řádu.
V.
Obecné soudy dospěly - v dané fázi trestního řízení - k ústavněprávně udržitelným závěrům, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 tr. řádu).
Ke zjištěním odvíjejícím se z důkazů nepřímých se patří předznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
Obecným soudům lze přisvědčit, že jde o důkazně složitou věc s výrazným mezinárodním aspektem, kterou dosud nebylo možné ukončit z objektivních důvodů, jestliže bude nutné přistoupit k doplnění znaleckých posudků. Konstatovaly, že ve věci je nezbytné pokračovat v režimu mezinárodně právní pomoci k zajištění dokumentace o místu činu, k dodatečnému jeho ohledání, zaměřené na vybavení příslušného hotelového pokoje a provedení potřebných elektroměření. Již odtud vyplývá, že si rozhodující soudy byly vědomy skutkových východisek znaleckého posudku Prof. Ing. Karla Sokanského, CSc. (obor elektrotechnika, odvětví elektrotechnika, specializace silnoproud) a že se s odpovídajícími výhradami na argumentovaném základě vypořádaly.
Stojí za zmínku, že stanovení příčiny úmrtí znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a toxikologie, se neodvíjelo výhradně ze - stěžovatelem kritizované - diagnosy per exclusionem, nýbrž i z dalších specifikovaných zjištění charakteristických pro úmrtí v důsledku zásahu elektrickým proudem.
Obecné soudy tedy vycházely z důkazů dosud dostupných, včetně dokazování znaleckého.
VI.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3), který byl následně reprodukován v řadě dalších rozhodnutí, Ústavní soud konstatoval, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Musí se však jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, tedy hrozbu podloženou jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. Typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující; hrozbou vysokým trestem je, pokud lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let (nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447), bod 12-13; nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, body 28-29; nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, bod 15].
Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy podle ustanovení §140 odst. 2, 3 písm. a) a c) tr. zákoníku, přičemž pro tento trestný čin stanoví uvedený právní předpis trestní sazbu ve výši 15 až 20 let, případně trest výjimečný (trest nad 20 let až do 30 let či trest na doživotí).
Avšak ani tuto judikaturu nelze chápat jako "bianko šek", do kterého stačí vepsat odhad možného budoucího trestu za konkrétní stíhanou věc ve výši nejméně osm let odnětí svobody, a na jeho základě pak odůvodnit vzetí do vazby nebo následné ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci [nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 20; nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 30; nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 4. 7. 2014, bod 42].
V první řadě musí soud zvážit případné námitky stěžovatele, který má právo prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů stěžovatele, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. To vše musí být přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu (nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 31; či nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, bod 16).
Stěžovatel poukazuje na to, že je v České republice zaměstnán a že nemá sociální ani ekonomické vazby v zahraničí, nicméně ani tyto okolnosti - samy o sobě -bez dalšího identifikovatelné s uvedenými důvody eliminujícími obavy předvídané v §67 písm. a) tr. řádu nejsou.
Druhým faktorem klíčovým pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí času. Musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro další trvání zbavení osobní svobody obviněného vazbou už nemusí postačovat. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest, a další trvání vazby musí být ospravedlněno jinými závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle tr. řádu. (nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 32; nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, bod 22; nález sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 4. 7. 2014, bod 43).
Okresní soud vzal stěžovatele do vazby dne 18. 2. 2014, přičemž celkové trvání vazby může v předmětné věci dosáhnout až 4 let, z čehož jedna třetina připadá na přípravné řízení. Není tudíž přesvědčivého důvodu pro úsudek, že již délka jejího trvání vazbu stěžovatele v ústavněprávní rovině diskvalifikuje; na tom ničeho nemění jeho úsudek, že má původ v obtížích mezinárodní právní pomoci.
VII.
Shrnutím řečeného je tudíž namístě závěr, že porušení ústavně zaručených práv a svobod v povaze a intenzitě, potřebné k zásahu Ústavního soudu, zjištěno nebylo. Shora předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Proto Ústavní soud o ní rozhodl (mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků) tak, že ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu