ECLI:CZ:US:2014:3.US.2947.12.1
sp. zn. III. ÚS 2947/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti AD Trade spol. s r.o., sídlem v Třebíči, Sedlákova 1, zastoupené JUDr. Pavlem Čuprem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 10, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 23 Cdo 2552/2010 a proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2010 sp. zn. 4 Cmo 444/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její obchodněprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. 25 Cm 124/2005 zamítl žalobu Jiřího Velhartického, jíž se proti stěžovatelce domáhal zaplacení částky 129 435,50 Kč s příslušenstvím z titulu na něj postoupené pohledávky ze smlouvy o dílo, kterou uzavřela stěžovatelka (jako objednatel) se společností VELOB, s. r. o. (zhotovitel). K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci 129 435,50 Kč s převážnou částí žalovaného příslušenství. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl.
Odvolací a dovolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že 1) smlouva o postoupení pohledávek ze dne 30. 9. 2003 uzavřená mezi Jiřím Velhartickým a společností VELOB, s. r. o. je platná, a proto byl žalobce v projednávané věci aktivně legitimován a 2) dílo sjednané smlouvou uzavřenou mezi společností VELOB, s. r. o. (objednatel) a společností HAAL, s. r. o. (zhotovitel) nebylo provedeno ve sjednaném rozsahu, pročež zhotoviteli nevzniklo právo na zaplacení ceny díla, a v důsledku toho stěžovatelka nemohla tuto pohledávku (společnosti HAAL, s. r. o. za společností VELOB, s. r. o.) ve výši 129 435,50 Kč, jež na ni byla postoupena, platně započíst.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, jenž v rozporu s ustanovením §213 odst. 1 až 3 o. s. ř. a se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1901/98 a 32 Cdo 2948/2009 založil své rozhodnutí na jiných skutkových zjištěních (pokud jde o smlouvu o dílo uzavřenou mezi společnostmi VELOB, s. r. o. a HAAL, s. r. o.), než ke kterým dospěl nalézací soud. Odvolací soud navíc stěžovatelku nikterak nepoučil ve smyslu ustanovení §118 odst. 2 a §118a odst. 2 o. s. ř., a tím jí nedal možnost na odlišnou situaci reagovat. Jelikož přitom právní názor odvolacího soudu mohla seznat až z odůvodnění jí doručeného rozhodnutí, došlo dle jejího názoru k porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Ve vztahu k otázce aktivní legitimace žalobce potom stěžovatelka namítá, že předmětná smlouva o postoupení pohledávek ze dne 30. 9. 2003 nebyla předmětem dokazování před nalézacím soudem (a fakticky posléze ani před soudem odvolacím); v řízení tedy nebylo prokázáno, že tato klíčová smlouva je platná. Konečně Nejvyššímu soudu (mimo to, že se ztotožnil se závěry soudu odvolacího) stěžovatelka vytýká, že bez přítomnosti účastníků nepřípustným způsobem doplnil dokazování, neboť z jednoho z důkazů provedených nalézacím soudem učinil skutkové závěry odporující jeho skutkovým závěrům.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podstatou projednávané věci je tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud - aniž jí dal možnost se k věci vyjádřit - procesně nekorektním způsobem pozměnil skutková zjištění nalézacího soudu, a na jejich základě (téměř) zcela vyhověl předmětné žalobě, kterou nalézací soud v úplnosti zamítl.
Přestože právě tuto stěžejní námitku je namístě považovat za potenciálně (ústavněprávně) relevantní, je současně namístě konstatovat, že tvrzení stěžovatelky nejsou dostatečně korektní; není spolehlivého důvodu pro úsudek, že odvolací soud nevycházel adekvátně ze skutkových zjištění, ke kterým dospěl již soud nalézací. Z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu je totiž zřejmé, že naopak skutková zjištění nalézacího soudu respektoval, aplikoval však - nalézacím soudem neaplikované - ustanovení §548 odst. 1 ve spojení s ustanovením §554 odst. 1 obchodního zákoníku (tj. vyvodil z nich jen odlišné právní závěry).
Tomu pak odpovídá - oproti názoru stěžovatelky - že postup odvolacího soudu nebyl ani v rozporu se závěry jí odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ani s ustanovením §213 odst. 1 až 3 o. s. ř. V projednávané věci tak nebyl prostor pro poučení ve smyslu ustanovení §118 odst. 2 a §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 831), neboť odvolací soud vycházel pouze z tvrzení účastníků a z jimi předložených důkazů, přičemž tyto důkazy a tvrzení bylo možno považovat pro dané rozhodnutí za dostatečné (včetně těch, z nichž vychází ratio decidendi rozsudku odvolacího soudu, že právní předchůdkyni stěžovatelky nevzniklo právo na zaplacení ceny díla pro jeho nedokončení), a účastníkům byly známé.
Přisvědčit proto nelze stěžovatelce ani potud, že by v dané věci byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, nehledě na skutečnost, že se jí meritorně rovněž zabýval i Nejvyšší soud. Vytýká-li mu stěžovatelka, že nepřípustně doplnil (pozměnil) výsledek dokazování nalézacího soudu, omezí se Ústavní soud - aniž by se k této otázce věcně vyjadřoval - na konstatování, že se z ústavní stížnosti nikterak nepodává, že by tento postup mohl efektivně ovlivnit rozhodné právní závěry.
Případnou konečně neshledal Ústavní soud ani námitku, že předmětná smlouva o postoupení pohledávek ze dne 30. 9. 2003 nebyla předmětem dokazování; postačí připomenout, že nalézací soud ji i v právu zhodnotil - jako neplatnou (a to z důvodů, se kterými se odvolací soud neztotožnil).
Shrnutím řečeného je tak namístě závěr, že se stěžovatelce tvrzené porušení shora uvedených ustanovení Listiny prokázat nepodařilo.
Na tomto základě přistoupil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu