ECLI:CZ:US:2014:3.US.2991.13.1
sp. zn. III. ÚS 2991/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky MONTEGAR a. s., se sídlem Londýnská 376/57, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru korupce, ze dne 2. dubna 2013 č. j. OKFK-210-1997/TČ-2011-251002, ve znění usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitury České Budějovice, ze dne 18. září 2013 č. j. OKFK-210-2698/TČ-2011-252001 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2013 sp. zn. 7 To 68/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 27. září 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce, ze dne 2. dubna 2013 č. j. OKFT-210-1997/TČ-2011-251002 (dále jen "policejní orgán"), byly ve smyslu ustanovení §79d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zajištěny ve výroku tohoto rozhodnutí blíže specifikované nemovitosti, které jsou ve stěžovatelčině vlastnictví. Stěžovatelkou podanou stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"). Ten v odůvodnění napadeného usnesení přisvědčil stěžovatelce v tom, že část textu odůvodnění usnesení policejního orgánu tzv. "vypadla", ale z obsahu spisového materiálu je zřejmé, o jakou trestnou činnost se jedná a kdo jsou osoby obviněné v příslušném trestním řízení. Přitom uvedl, že obsah údajné trestné činnosti je v usnesení podrobně popsán a je tak zcela odůvodněno podezření, že zajištěné věci mohou být výnosem z trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V první řadě stěžovatelka vytýká napadenému rozhodnutí policejního orgánu skutečnost, že z něj nelze vyčíst, proti jakým osobám je trestní řízení vedeno. Takto nedostatečné odůvodnění nesplňuje dle stěžovatelky standardy zakotvené v judikatuře Ústavního soudu. Vrchní soud se pokouší tento nedostatek omluvit odkazem na "jasný a zřejmý obsah spisového materiálu", což je dle stěžovatelky nepřípustné porušení jejího práva na řádné odůvodnění ve smyslu čl. 36 Listiny. Stejně nepřípustný je i snížený standard srozumitelnosti odůvodnění s tím, že právnímu zástupci stěžovatelky je věc osobně známá. Za rozhodnou je třeba dle stěžovatelky považovat toliko skutečnost, že vůči ní samotné se v dané trestní věci jedná o první provedený úkon. Stěžovatelka se také pozastavuje nad tím, že v odůvodnění napadeného usnesení se uvádí jméno Jiřího Neužila, jako osoby údajně fakticky ovládající stěžovatelku, aniž by byly tyto vazby blíže odůvodněny. Z odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu pouze vyplývá, že stěžovatelka splnila kritéria veřejné obchodní soutěže, související s pronájmem dálničních odpočívek, a tuto soutěž vyhrála. Z odůvodnění napadených usnesení přitom vůbec není jasné, z jakého důvodu jsou nemovitosti považovány za výnos z trestné činnosti a proč bylo přistoupeno k postupu zakotvenému v ustanovení §79d trestního řádu. Rovněž způsob určení údajné trestnou činností způsobené škody, jež policejní orgán definuje jako rozdíl mezi sjednaným smluvním nájemným a nájemným v čase a místě obvyklým, není z napadených rozhodnutí zřejmý. V tomto směru tedy stěžovatelka namítá, že usnesení policejního orgánu nesplňuje požadavky řádného odůvodnění, a sám vrchní soud nedostatečně reagoval na stěžovatelkou vznesené námitky stran tohoto pochybení. Ve skutkové rovině stěžovatelka vznesla námitku porušení zásady zdrženlivosti a přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Postupem orgánů, které vydaly napadená rozhodnutí, dle stěžovatelky došlo i přes dočasnou povahu zajišťovacího institutu k reálnému zásahu do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí policejního orgánu a vrchního soudu zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že v souladu s čl. 83 Ústavy je povolán k ochraně ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu pravomoc dozoru nad jejich průběžnou činností a do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout toliko tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé dosavadní judikatuře opětovně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, včetně případů rozhodování ve věcech dočasného zajištění majetkových hodnot dle ustanovení §79a a násl. trestního řádu, v nichž Ústavní soud vždy zachovával maximální zdrženlivost [z mnoha lze pro příklad uvést usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU 401), usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007, usnesení sp. zn. II. ÚS 2955/11 ze dne 16. 11. 2011; všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. V této rozsáhlé rozhodovací činnosti Ústavní soud shrnul základní zásady pro aplikaci zajišťovacích institutů upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu, jakož i východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl a účel, nutnost jejich přiměřenosti a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Požadavky, jež jsou kladeny na rozhodnutí o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu, zformuloval Ústavní soud na základě své judikatury do následujících bodů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad, být vydána příslušným orgánem a nemohou být projevem svévole, popř. libovůle, což znamená, že dovozené závěry nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici, přičemž pro svou povahu nemusí být prokázány nepochybně. Z podstaty věci lze totiž požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti spáchání vyšetřovaného trestného činu, nikoliv nepochybnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu.
8. Ústavní soud uplatnil svoji kasační pravomoc zejména v případech, v nichž zásah do majetkových práv dle ustanovení §79a a násl. trestního řádu vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Při posuzování proporcionality zásahu měl Ústavní soud na zřeteli především hledisko časové a rozhodnutí obecných soudů rušil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním [srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)]. Ústavní soud tak posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost ve světle výše uvedených kritérií, přitom se zaměřil na zjištění, zda nedošlo v této věci ze strany orgánů činných v trestním řízení či ze strany soudu z hlediska zásad zdrženlivosti a přiměřenosti ke zjevným excesům či projevům libovůle.
9. Je zřejmé, jak ostatně uvádí sám vrchní soud, že z odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu vypadla část textu, v níž byla uvedena jména některých obviněných osob. Toto pochybení ovšem nečiní napadené usnesení nepřezkoumatelným či nesoucím znaky libovůle. Odůvodnění napadeného usnesení jasně a srozumitelně popisuje skutek, který je předmětem trestního řízení, v němž byly zajištěny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatelka se zúčastnila veřejného obchodního soutěžního řízení na budoucí úplatné užívání dálničních odpočívek v něm specifikovaných a v této údajně pochybně proběhnuvší soutěži stěžovatelka vyhrála, v důsledku čehož měla být České republice způsobena nezanedbatelná škoda. Na tomto místě lze ještě poznamenat, že právo na řádné odůvodnění nevyžaduje, aby byly všechny rozhodné skutečnosti, v tomto případě rozdíl sjednaného smluvního nájemného a nájemného v čase a místě obvyklého, který dle policejního orgánu představuje způsobenou škodu, zevrubně popsány již v rozhodnutích o aplikaci zajišťovacího prostředku. Obecně nelze označit za pochybení ani fakt, že vrchní soud ve svém rozhodnutí aproboval dostatečnost odůvodnění policejního usnesení odkazem na spisový materiál. Ústavní soud již dříve judikoval, že na rozdíl od meritorních rozhodnutí lze u rozhodnutí mezitímního rázu v konkrétních případech tolerovat, odkáže-li rozhodující orgán ohledně konkrétních důkazů na obsah spisu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009 sp. zn. III. ÚS 3071/08). Totéž platí i k závěru vrchního soudu, že advokát stěžovatelky je s kauzou dostatečně seznámen. Ústavní soud považuje takový závěr za souladný s principy spravedlivého procesu, neboť existuje povinnost advokáta chránit zájmy klienta (srov. ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), a to způsobem, aniž by ohrozil zájmy jiných klientů. Za porušení práva na spravedlivý proces nelze tak považovat ani odůvodnění soudního rozhodnutí, odkazujícího na informace, které jsou buď stěžovatelce, nebo dokonce široké veřejnosti snadno dostupné, a které svou povahou musí, či by měly být jejímu právnímu zástupci známy. Je totiž součástí povinností odborného zástupce obsah a podstatu takových informací zastupované osobě objasnit a tím přispět k maximálně srozumitelnému a efektivnímu průběhu soudního řízení. Přijetím opačné argumentace by Ústavní soud přikročil k přehnaně formalistické, a nikoliv efektivní ochraně základních práv a svobod. Nakonec obdobně na některé své obecně známé závěry či okolnosti, vyplývající ze spisu, odkazuje i Ústavní soud s vědomím toho, že je povinností advokáta význam těchto odkazů stěžovatelům přiblížit.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že bráno z hlediska dostatečnosti a srozumitelnosti odůvodnění obě napadená rozhodnutí ve svém celku z ústavněprávního hlediska obstojí. Z výše uvedených důvodů pak Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou i námitku, dle níž se vrchní soud nevypořádal se stěžovatelovými námitkami. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti nijak neupřesnil, které námitky měly zůstat tzv. opomenuty.
11. Pokud se jedná o další námitky skutkového charakteru, nemůže se jimi Ústavní soud zabývat, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení. Ústavní soud rovněž není povolán v rovině podústavního práva korigovat každé pochybení orgánů činných v trestním řízení, protože mu nepřísluší role superrevizního orgánu průběžně sledujícího trestní proces. Podstatná je z ústavněprávního hlediska skutečnost, že nic nenasvědčuje ani svévoli orgánů činných v trestním řízení, ani tzv. extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Z obou napadených usnesení je zjevné, že zajištěné nemovitosti mají k vyšetřované trestné činnosti neobyčejně blízko, neboť tvoří předmět policejním orgánem prošetřovaných smluv.
12. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu