ECLI:CZ:US:2014:3.US.306.14.1
sp. zn. III. ÚS 306/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Václava Nováka, zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, AK se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 9 Afs 23/2013-51 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2013 č. j. 10 Af 542/2012-38, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 3. 2013 č. j. 10 Af 542/2012-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 23. 1. 2014 se Václav Novák (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty podle ustanovení dle §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro posuzovanou věc, v souvislosti s přijatými zdanitelnými plněními (poskytnuté technické služby, výkopové, dokončovací a pomocné práce) podle dokladů, kde jako dodavatelé jsou uvedeny společnosti GROUND STAV s. r. o., se sídlem v Praze 9 a LORDISTAV s. r. o., se sídlem v Praze 8.
Finanční úřad v Písku (dále jen "správce daně") žalobcem uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty neuznal, neboť dle jeho zjištění žalobce neprokázal přijetí zdanitelných plnění od specifikovaných dodavatelů. Proto dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 2. 2012, č. j.19646/12/097910307270, žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2008 ve výši 71 878 Kč a sdělil povinnost platit penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 14 375 Kč, dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 2. 2012 č. j. 19686/12/097910307270, žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2008 ve výši 57 601 Kč a sdělil povinnost platit penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 11 520 Kč, dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 2. 2012 č. j. 19692/12/097910307270, žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2009 ve výši 42 617 Kč a sdělil povinnost platit penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 8 523 Kč, dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 2. 2012 č. j. 19696/12/097910307270, žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2009 ve výši 60 800 Kč a sdělil povinnost platit penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 12 160 Kč a dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 2. 2012 č. j. 19718/12/097910307270, žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2009 ve výši 108 300 Kč a sdělil povinnost platit penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 21 660 Kč.
Dne 2. 8. 2012 společným rozhodnutím č. j. 4781/12-1300 Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále též jen "žalovaný") zamítlo odvolání žalobce proti výše uvedeným dodatečným platebním výměrům správce daně; šlo o skutkově a právně totožné případy týkající se téhož poplatníka, na které dopadala i stejná ustanovení právního předpisu.
Dne 27. 2. 2013 rozsudkem č. j. 10 Af 542/2012-38, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 3. 2013 č. j. 10 Af 542/2012-46, Krajský soud v Plzni (dále též jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného (v té době již Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně) ze dne 2. 8. 2012 č. j. 4781/12-1300, zamítl.
Dne 5. 12. 2013 rozsudkem č. j. 9 Afs 23/2013-51 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. 10 Af 542/2012-38 (aniž by zmínil opravné usnesení ze dne 28. 3. 2013 č. j. 10 Af 542/2012-46), zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Ústavní soud připomíná, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Stávající finanční ředitelství zanikla a z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů; nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech), a které se též uvedeným dnem stalo v rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví nástupcem bývalých finančních ředitelství.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozsudky bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva dle čl. 2 odst. 2 Listiny a právo na pokojné vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.
Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení před správními orgány a před správními soudy, a zejména polemizoval se závěry správního soudu a způsobem, jakým se vypořádal s jeho argumenty v řízení uplatněnými. Byl toho názoru, že správní soud "posoudil právní otázku v rozporu se zákonem i s ustálenou judikaturou soudního dvora Evropské unie, jeho rozhodnutí nemá oporu ve spisu a vzhledem k absenci vypořádání některých žalobních bodů je nepřezkoumatelné."
V části IV - Důvody ústavní stížnosti - stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a vyjádřil přesvědčení, "že v jeho případě byly učiněny závěry, které jsou v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními". Poukázal na uplatněné důkazy a polemizoval se způsobem jejich hodnocení žalovaným, správním soudem a kasačním soudem; tyto soudy prý neodpověděly na otázku "proč jednatel společnosti vystavil a podepsal daňové doklady za stavební práce, pokud je tato společnost dle jejich závěrů neprovedla."
Stěžovatel uzavřel, že daňová povinnost mu nebyla stanovena zákonným postupem, nedostatky správních orgánů nebyly napraveny v řízení před správními soudy, přičemž v jeho případě šlo o závažné porušení zásad daňového řízení, vyžadující zásah Ústavního soudu. "Pokud tedy správní orgány i oba soudy postupovaly způsobem, který ve svých důsledcích nevedl k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, došlo v řízeních k porušení principu legality a ve svých důsledcích byl ohrožen princip spravedlivého procesu. V konečném důsledku pak mohlo dojít i k zásahu do práva chráněného čl. 11 Listiny."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v řízení o správní žalobě a kasační stížnosti, s nimiž se správní soud i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, je tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci stěžovatele, a to především v otázce, zda stěžovatel unesl důkazní břemeno ve vztahu k uplatněnému nároku na odpočet daně z přidané hodnoty dle §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro posuzovanou věc. Správní soud měl ve shodě se žalovaným za to, že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelných plnění od specifikovaných dodavatelů (plátců daně) a proto nešlo uznat jím uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty; pouhé tvrzení o tom, že práce byly provedeny a zaplaceny, k prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty nepostačovalo, neboť bylo zapotřebí prokázat, že byly provedeny plátcem daně, v rozsahu deklarovaném na daňových dokladech. Kasační soud dospěl k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek správního soudu je rozhodnutím srozumitelným a opřeným o dostatek relevantních důvodů, a je z něj zřejmé, proč správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku; kasační soud se podrobně vypořádal i s dalšími kasačními námitkami stěžovatele.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné "základní právo na odpočet daně z přidané hodnoty" ústavně chráněno není, pak ani případný odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad obecného soudu, týkající se existence či neexistence podmínek pro aplikaci §72 a násl. cit. zákona o dani z přidané hodnoty, by nezakládal důvod pro zásah Ústavního soudu.
Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní stížnost navíc neobsahuje jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci směřující proti napadenému rozsudku kasačního soudu, ačkoliv v souladu s principem subsidiarity uplatňovaným v řízení o ústavních stížnostech to má být především rozhodnutí o posledním procesním prostředku, proti němuž má ústavní stížnost směřovat.
Tvrzení o porušení čl. 11 Listiny stěžovatel nepodložil jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být nepřiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.
Ze shromážděných podkladů pak nevyplývá, že by při něm nebyla dodržena spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu chráněnými výše citovaným zákonem dani z přidané hodnoty a ochranou základních práv stěžovatele. Tato rovnováha by mohla být porušena, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004). V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a byl respektován též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy. K porušení čl. 11 Listiny tudíž nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu