ECLI:CZ:US:2014:3.US.3334.13.1
sp. zn. III. ÚS 3334/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného Mgr. Lukášem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 17 Co 147/2013-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 6. 2010 č. j. 42 C 91/2009-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí o zaplacení 16 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.).
Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že k překročení lhůty pro vydání rozhodnutí (§71 správního řádu) došlo pouze v řízeních o žádostech ze dne 15. 8. 2006, 6. 9. 2006, 12. 10. 2006 a 6. 12. 2006, jež však "nebyla nikterak výrazná", a o "závažný" nesprávný úřední postup nešlo. K závěru, že ostatně "ani v jednom případě nebyl žalobce se svou žádostí úspěšný", odvolací soud doplnil, že v daných řízeních (o přiznání dávek sociální péče) stěžovatel pokračuje i poté, co o typově shodné věci již rozhodl Nejvyšší správní soud (rozhodnutí sp. zn. 6 Ads 153/2007) a i jeho ústavní stížnost byla odmítnuta, pročež nemohou mít pro něho "prakticky žádný význam". S podrobným zdůvodněním shledal správným rovněž závěr, že v ostatních stěžovatelem tvrzených případech vytýkané délky řízení o nesprávný úřední postup nešlo, a k témuž závěru dospěl i Veřejný ochránce práv, jenž na podnět stěžovatele přešetřil postup odboru sociálních věcí Úřadu městské části Praha 6 (v řízení o poskytnutí opakované dávky sociální péče a o poskytnutí mimořádné sociální dávky), který dodal, že "pokud byly lhůty překročeny, přispěl k tomu svým jednáním právě žalobce".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími soudů bylo zasaženo do jeho práv dle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť mu soudy "nejenže neposkytly právní ochranu", ale konstatováním, že "se nejednalo o závažný nesprávný úřední postup", fakticky "legitimovaly extrémně vadný postup správních orgánů, jež nebyly s to rozhodnout o žádostech ...o dávky sociální péče po dobu mnoha let". Podle stěžovatele lze přitom od orgánů veřejné správy očekávat, že budou "v daných lhůtách rozhodovat správně, aby nebylo třeba jejich rozhodnutí opakovaně přezkoumávat"; pokud je "finální rozhodnutí" ve věci dávek sociální péče vydáno po několika letech od podání žádosti, nelze tvrdit, že se nejedná o závažný nesprávný úřední postup. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak shledává i překvapivým, neboť je soud opřel o jiné důvody, než soud prvního stupně, jestliže argumentoval též významem předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb..
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména stěžovatelem dovolávaným článkem Listiny.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, resp. základního práva garantovaného článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)], a lze se jej dovolávat - za určitých podmínek - i ve vztahu k řízením správním o nárocích plynoucím ze sociálního zabezpečení (srov. Kmec J., Kosař D., Kratochvíl J. a Bobek M. Evropská úmluva o lidských právech. 1.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012. str. 716, bod 183, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Má-li nesprávný úřední postup spočívat v nepřiměřené délce řízení (jako je tomu i v dané věci), je jeho posouzení vždy výsledkem vyhodnocení konkrétních skutkových okolností; jinými slovy přiměřenost doby řízení se posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 21]. Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měli snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jejich strany (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011). Pouze demonstrativní výčet zákonných hledisek nebrání přihlédnout i k jiným kritériím, která se ukážou být se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu významná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/11 ze dne 19. 10 2011); ne vždy musí jít i v případech určité nečinnosti příslušného orgánu o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné jeho ukončení zpravidla očekávat.
Oproti názoru stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledává, že by obecné soudy při svém rozhodování z těchto zásad relevantně vybočily; jimi zastávaný názor, k němuž došly po vyhodnocení rozhodných skutkových okolností, že zjištěná překročení lhůty pro vydání rozhodnutí dle §71 správního řádu nebyla nikterak výrazná, a tudíž zde nelze o úředním postupu usuzovat jako o závažně nesprávném, mají rozumnou základnu a za "extrémní" v tom smyslu, že se vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy, je zjevně považovat nelze. Postulát stěžovatele, aby správní úřady "v daných lhůtách rozhodovaly správně, aby nebylo třeba jejich rozhodnutí opakovaně přezkoumávat", je sice v obecné rovině pochopitelný, avšak zde neuskutečnitelný, jestliže se požadavky stěžovatele míjí s jeho zákonnými nároky.
Za oprávněnou nelze mít ani námitku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, který podle stěžovatele argumentoval - oproti soudu prvního stupně - též významem předmětu řízení pro poškozeného; je totiž zjevné, že toto hledisko vzal v úvahu ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně (viz str. 6 rozsudku), a odvolací soud jeho argumentaci toliko rozvedl, když podrobně poukázal na závěry, k nimž správní orgány a soudy již dříve dospěly při hodnocení oprávněnosti uplatněného nároku stěžovatele na dávku sociální péče.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu