ECLI:CZ:US:2014:3.US.3428.14.1
sp. zn. III. ÚS 3428/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2014 č. j. 3 To 364/2014-171 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. července 2014 č. j. 28 PP 89/2008-137, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 29. října 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. října 2003 sp. zn. 10 T 23/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2004 sp. zn. 4 To 29/2004, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením okresního soudu ze dne 30. června 2008 sp. zn. 28 PP 89/2008. Stěžovatel dle napadeného usnesení nesplnil ve zkušební době ani částečně povinnost nahradit škodu trestnou činností způsobenou, k níž byl zavázán usnesením, kterým byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Na základě hodnocení stěžovatelových pracovních aktivit dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel ani po šesti letech od propuštění z výkonu trestu nezískal žádný náhled na spáchanou trestnou činnost a odmítá splnit podmínky podmíněného propuštění, pročež je nutné nápravu zajistit výkonem zbytku trestu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou v záhlaví uvedeným usnesením zamítl krajský soud. Ten odmítl stěžovatelovo tvrzení, že by okresní soud rozhodoval v rozporu se zákonem po uplynutí roční lhůty od konce zkušební doby. Určité zpoždění v rozhodování okresního soudu bylo totiž způsobeno samotným stěžovatelem, který se jednak pro nepřebírání zásilek a dále pro nepříznivý zdravotní stav nedostavoval k naplánovaným veřejným zasedáním. Překročení zákonné lhůty z takových důvodů nepovažuje tedy krajský soud za důvod pro zrušení usnesení okresního soudu. Dále se krajský soud ztotožnil se závěrem, že stěžovatel neprojevil žádnou snahu odčinit následky své trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Soudy dle stěžovatele především pochybily, když při svém rozhodování nezohlednily, že výkonu zbytku trestu brání uplynutí roční zákonné lhůty ve smyslu ustanovení §91 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Podle uvedeného ustanovení je trest vykonán mimo jiné tehdy, nestanoví-li soud do jednoho roku od skončení zkušební doby, že odsouzený má vykonat zbytek trestu. Ve stěžovatelově případě uvedený okamžik nastal 30. června 2014, avšak napadené rozhodnutí okresního soudu bylo vydáno až 31. července 2014. Stěžovatel pak nesouhlasí, že by na tomto stavu nesl vinu on, když předmětné veřejné zasedání bylo odročeno z důvodu vážných zdravotních problémů stěžovatele. V právním státě nelze dle stěžovatele připustit, aby byl jedinec trestán za aspekty svého zdravotního stavu, které nemůže ovlivnit. Soudy dále pochybily při hodnocení stěžovatelových schopností nahradit jím způsobenou škodu, když vůbec nezohlednily stěžovatelovy dlouhodobé zdravotní problémy, snahu stěžovatele uhradit nejprve náklady trestního řízení a obecně známé problémy, jaké mají osoby se záznamem v rejstříku trestů při hledání zaměstnání. Dále stěžovatel poukazuje na to, že mu doposud nebylo doručeno napadené usnesení okresního soudu, a tudíž nemohlo nabýt právní moci. Stěžovatel tak uzavírá, že rozhodnutí o výkonu zbytku trestu nesleduje žádný rozumný účel, neboť stěžovatel vedl doposud prokazatelně řádný život a jeho uvěznění ještě sníží budoucí možnosti úhrady způsobené škody. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Vzhledem k hrozícímu závažnému zásahu do stěžovatelových základních práv stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. První část stěžovatelových námitek tvoří tvrzení ohledně nesprávné aplikace ustanovení §91 odst. 3 trestního zákoníku, které nepřímo upravuje pravomoc soudu rozhodnout nejpozději do jednoho roku od konce zkušební doby o povinnosti odsouzeného vykonat zbytek trestu odnětí svobody. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry krajského soudu, že postup okresního soudu je v souladu se zákonným i ústavním rámcem pro soudní rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Je nesporné, že k překročení dané roční lhůty došlo a soudy jej odůvodnily nemožností doručit stěžovateli předvolání k veřejnému zasedání a jeho neschopností dostavit se k němu v důsledku zdravotních potíží. Zákonodárce přitom s překročením uvedené lhůty počítá v případech, kdy rozhodnutí o výkonu zbytku trestu nelze vydat vinou okolností na straně odsouzeného. Výklad této poměrně obecné právní normy přísluší v první řadě obecným soudům a Ústavní soud nemůže tuto jejich činnost nahrazovat, ale pouze usměrňovat do ústavním pořádkem daného rámce. Výklad provedený obecnými soudy přitom z tohoto rámce nevybočuje. Za obecný smysl právního institutu lhůty považuje Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Důraz na ochranu právní jistoty Ústavní soud zdůraznil v minulosti i při posuzování ústavnosti překročení roční lhůty upravené ustanovením §91 odst. 3 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3254/10 ze dne 20. 10. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Smyslem zakotvení této lhůty je dle Ústavního soudu snaha zákonodárce posílit právní jistotu odsouzených osob, které by jinak i po skončení zkušební lhůty mohly neomezeně dlouhou dobu žít v obavách z nečekaného nového omezení osobní svobody, např. pro neschopnost uhradit škodu způsobenou dávnou trestnou činností. Zároveň je tím nepřímo vyjádřena soudní kompetence a povinnost soudů sledovat život a činnost podmíněně propuštěných osob v co nejkratší době po skončení zkušební doby. Uvedené ustanovení tak dle Ústavního soudu zakládá legitimní očekávání definitivního vykonání trestu v případech, v nichž příslušný soud nedá jasně srozumitelným postupem odsouzené osobě najevo svou snahu rozhodnout o výkonu zbytku trestu odnětí svobody do konce uvedené roční lhůty. V daném případě nemohl stěžovatel takové očekávání mít, neboť byl soudem opakovaně kontaktován, byť několikrát neúspěšně pro nepřebírání soudních zásilek, za účelem rozhodování o výkonu zbytku trestu. Soudy tak splnily svou povinnost, neboť vydat rozhodnutí dříve nemohly pro překážky na straně stěžovatele. Ústavní soud se přitom neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že by byl sankcionován za svůj nepříznivý zdravotní stav, neboť jediným "trestem", kterého se stěžovateli v důsledku jeho zdravotních problémů dostalo, byl stěžovatelovou vinou poněkud opožděný spravedlivý soudní proces, předvídaný trestními předpisy. Lze tedy uzavřít, že rozhodující soudy nepřekročily svým postupem ústavní principy omezující soudní činnost.
7. Odmítnout je třeba rovněž námitku, že nedoručením napadeného usnesení okresního soudu došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv. K tomu Ústavní soud připomíná, že není orgánem garance správnosti a "běžné" zákonnosti postupu obecných soudů, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti tak do činnosti obecných soudů nezasahuje pro každé jejich pochybení, ale pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených práv. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k jejich omezení, resp. odepření. Při vědomí právě uvedeného tak dospěl Ústavní soud k závěru, že nedoručení napadeného usnesení nepředstavuje takový zásah do stěžovatelových procesních práv, který by vyžadoval intervenci Ústavního soudu. Je tomu tak zejména proto, že vzhledem ke stěžovatelově procesní aktivitě, následující vydání údajně nedoručeného usnesení, je zřejmá stěžovatelova znalost přinejmenším ratia decidendi napadeného usnesení okresního soudu. Tato tvrzená vada přitom stěžovateli nebránila podat proti tomuto usnesení stížnost ke krajskému soudu, obsahově obdobnou ústavní stížnosti, v níž stěžovatel s opěrnými body usnesení okresního soudu polemizoval. Tyto byly navíc potvrzeny krajským soudem, který tak fakticky napravil tvrzené pochybení soudu okresního. Navíc tuto vadu stěžovatel v podané stížnosti ani nenamítal, pročež je zřejmé, že ji jako natolik závažné porušení svých procesních práv ve fázi řízení před obecnými soudy nevnímal. Navíc byl stěžovatel minimálně v průběhu stížnostního řízení zastoupen advokátem, který mohl tuto údajnou překážku pro řádnou obhajobu stěžovatelových práv snadno odstranit nahlédnutím do soudního spisu. Ústavní soud se v obdobné souvislosti již vyjádřil v tom smyslu, že posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou plní, takže ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)]. Při zvážení uvedených okolností tak Ústavní soud i v tomto případě dospěl k závěru, že se nedoručení usnesení okresního soudu nemohlo nijak významně projevit v možnosti uplatnění stěžovatelových ústavních práv, a nelze jej proto označit za neoprávněný zásah v materiálním smyslu, jenž by jakkoliv významně oslabil stěžovatelovo procesní postavení.
8. Zbytek stěžovatelových námitek představuje toliko polemika se závěry obecných soudů, týkajících se stěžovatelových možností uhradit alespoň zčásti škodu, kterou svou trestnou činností způsobil. Jedná se výhradně o hodnocení skutkových závěrů (stěžovatelovy příjmy, pracovní možnosti, zdravotní stav, apod.), přičemž Ústavní soud není zásadně příslušný k zasahování do této činnosti nezávislých obecných soudů. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že rozhodující soudy vzaly všechny stěžovatelem namítané okolnosti v potaz a logickým, byť pro stěžovatele nepříznivým způsobem je vyhodnotily. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak Ústavní soud nevyhověl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, o níž přitom bylo možno rozhodnout bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu