ECLI:CZ:US:2014:3.US.3434.13.1
sp. zn. III. ÚS 3434/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Márii Dočkalové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013 č. j. 26 Cdo 1494/2013-221 a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2012 č. j. 15 Co 285/2012-185, 15 Co 286/2012 a Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2012 č. j. 49 C 50/2008-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů v její občanskoprávní věci byla porušena její základní práva zaručená článkem 90 Ústavy České republiky a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a aby z tohoto důvodu uvedená rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka také navrhla, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu povinnost nahradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a procesního spisu se podává, že Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2012 č. j. 49 C 50/2008-153 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2012 č. j. č. j. 49 C 50/2008-158) ve výroku I., jímž bylo stěžovatelce (žalované) uloženo zaplatit žalobcům částku ve výši 80 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelka neprokázala, že žalobci na oplátku za snížení nájemného neprovedli určitou smluvenou opravu bytu, který jim pronajala, za což by jí při ukončení nájemního vztahu náležela žalovaná částka, kterou jí přesto zaplatili.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2013 č. j. 26 Cdo 1494/2013-221 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatelka svým dovoláním brojí proti skutkovým zjištěním, a tím uplatnila dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilým dovolacím důvodem v případě přípustnosti dovolání zvažované toliko dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K námitce rozporu s dobrými mravy uvedl, že vztah z bezdůvodného obohacení je objektivního charakteru, jenž vzniká v zákonem předvídaných situacích bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí, přičemž se nejeví případné za pomoci jiných zákonných ustanovení bez dalšího vkládat do tohoto vztahu prvky, které jeho výslovná právní úprava neobsahuje, a negovat tak do jisté míry jeho podstatu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka odvolacímu a dovolacímu soudu vytýká, že se nezabývaly její argumentací ochrany autonomie vůle ve smyslu vyloženém nálezem sp. zn. II. ÚS 3/06 a řešením neplatnosti právního úkonu přijatým v nálezech sp. zn. II. ÚS 87/2004 a III. ÚS 3900/12. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalovanou částku přijala po právu; jestliže žalobci s odstupem více než jednoho roku začali zpochybňovat vůli jimi projevenou na písemném potvrzení o zaplacení sporné částky, měla by se uplatnit zásada, že se žalobci ex post nesmí dovolávat vady úkonu, kterou způsobili. Stěžovatelka též upozorňuje, že závěr odvolacího soudu, dle kterého splnění závazku k opravám je potvrzen také faktem, že po určité době žalobci začali platit nájemné v plné výši, nemá oporu v dokazování, ale pouze v nepřesném tvrzení žalobců, jejichž věrohodnost rovněž zpochybňuje. Také namítá, že rámcově dohodnutých oprav bylo více, avšak rozhodně nebylo prokázáno provedení všech či v potřebné kvalitě, což se jmenovitě týká zabudování kuchyňské linky a kotle. Stěžovatelka vyjadřuje konečně přesvědčení, že její dovolání mělo být shledáno přípustným a posouzeno věcně, neboť v době, kdy o něm bylo rozhodováno, bylo aplikované ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již relativně dlouho zrušeno nálezem Ústavního soudu. V tomto směru má stěžovatelka za správný postup Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 35 Odo 317/2001 a rozsudku "č. 59/1999", jímž "v podstatě správně s předstihem reagoval před účinností nové právní úpravy".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
V rámci takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že oba soudy přijaly své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad; jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily srozumitelné závěry, které logicky obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
K poukazu stěžovatelky na nemožnost domáhat se neplatnosti právního úkonu osobou, která ji způsobila, postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se s touto otázkou vypořádal; nešlo zde - co do formy bezdůvodného obohacení - o neplatnost právního úkonu (plnění z neplatné smlouvy), nýbrž o přijetí plnění bez právního úkonu.
Ohledně námitky aplikace protiústavní úpravy o. s. ř. se patří uvést, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s přechodným ustanovením čl. II. bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.; možnou aplikací §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění, které shledal protiústavní, se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), v němž uvedl, že toto ustanovení, které bylo zrušeno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zůstává nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. do 31. prosince 2012. Vyloučení jeho aplikace se zpětným účinkem v době jeho účinnosti by přicházelo v úvahu jen v případech, kdy by došlo ke konkrétnímu porušení základních práv a svobod některého z účastníků řízení; jinými slovy, důvodem vyhovění ústavní stížnosti nemůže být pouhý fakt, že v daném případě bylo aplikováno Ústavním soudem zrušené ustanovení zákona, nýbrž to, že v důsledku jeho konkrétní aplikace došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1532/13 ze dne 12. 11. 2013).
To však stěžovatelka netvrdí.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.), není Ústavní soud proto oprávněn přezkoumávat, ledaže by šlo o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, III. ÚS 466/06, III. ÚS 643/06, III. ÚS 2346/07, příp. II. ÚS 644/04). O to však zde nejde; Nejvyšší soud otázku přípustnosti dovolání ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům posoudil standardním a předvídatelným způsobem, jenž odpovídá jeho ustálené judikatuře.
Shrnutím řečeného je namístě konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního; aniž by se proto blíže uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud stěžovatelce náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti nepřiznal (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu