ECLI:CZ:US:2014:3.US.3772.13.1
sp. zn. III. ÚS 3772/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pařízka, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013, č. j. 26 Cdo 1507/2013-373, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 12. 2012, č. j. 23 Co 523/2010-336, a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 7. 2012, č. j. 11 C 210/2003-286, za účasti Ing. Jana Jošta, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013, č. j. 26 Cdo 1507/2013-373, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 12. 2012, č. j. 23 Co 523/2010-336, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 7. 2012, č. j. 11 C 210/2003-286, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále také jen jako "krajský soud" nebo "odvolací soud"), kterým byl potvrzen napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále také jen jako "okresní soud" nebo "soud prvého stupně"). Citovaným rozsudkem okresní soud výrokem I. určil výši nájemného, výrokem II. řízení v části zastavil, výrokem III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a výrokem IV. a V. rozhodl o nákladech státu. Uvedenému v záhlaví označenému rozsudku okresního soudu předcházelo v předmětné věci řízení, které bylo zahájeno žalobou vedlejšího účastníka, doručenou okresnímu soudu již dne 5. 8. 2003, kterou se vedlejší účastník domáhal určení, že je mu stěžovatel povinen z titulu nájmu bytu platit měsíční nájemné ve výši převyšující smluvně sjednané nájemné.
Ústavní soud v dané věci v minulosti již dvakrát meritorně rozhodoval. Poprvé nálezem ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I ÚS 717/05 (dále také jen jako "první nález ve věci"), zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, č. j. 26 Cdo 819/2005-76, jímž bylo odmítnuto dovolání vedlejšího účastníka, neboť Nejvyšší soud tímto usnesením nerespektoval dřívější judikaturu Ústavního soudu, kterou byla jako protiústavní shledána dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy [nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Na základě uvedeného Ústavní soud prvním nálezem ve věci s poukazem na svoji předchozí judikaturu uzavřel, že "je na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny".
Posléze Ústavní soud poté, co v dané věci znovu rozhodovaly obecné soudy, vydal, na základě ústavní stížnosti vedlejšího účastníka, v dané věci dne 2. 3. 2011 další nález, sp. zn. II. ÚS 115/08 (dále také jen jako "druhý nález ve věci"), kterým zrušil výrok I. rozsudku krajského soudu ze dne 25. října 2007, č. j. 23 Co 389/2007-142, v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaný je povinen platit stěžovateli nájemné ve výši 4 500,- Kč měsíčně za dobu od 6. srpna 2003 do 21. prosince 2006. Ústavní soud v odůvodnění druhého nálezu ve věci, s poukazem na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), ze kterého vyplývá, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006, konstatoval, že "Právní závěr obecných soudů, že rozhodnout o povinnosti platit obvyklé nájemné lze pouze od vydání příslušného rozhodnutí do budoucna, tedy ústavně konformní není a porušuje základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ke způsobu poskytnutí ochrany uvedených práv stěžovateli se Ústavní soud podrobně vyjádřil v předchozím zrušujícím nálezu, na jehož argumentaci nyní plně odkazuje".
Nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Ta byla vydána poté, co druhý nález Ústavního soudu ve věci zrušil část výrok I. rozsudku krajského soudu ze dne 25. října 2007, č. j. 23 Co 389/2007-142, načež krajský soud po opětovném přezkoumání rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 11 C 210/2003-127, tento rozsudek okresního soudu ve výroku I. v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je povinen platit vedlejšímu účastníkovi nájemné ve výši 4.500,- Kč měsíčně od 6. 8. 2013 do 21. 12. 2006, a dále ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění předmětného zrušujícího rozsudku krajský soud uvedl, že je vázán nálezy Ústavního soudu, který v této konkrétní věci podle krajského soudu dovodil "oprávněnost požadavku žalobce (vedlejšího účastníka) za období od 6. 8. 2003 do 21. 12. 2006", a dále uvedl, že "Byť soudní řízení běží již od 6. 8. 2003, není součástí skutkových zjištění v dané věci zjištění o výši obvyklého nájemného, které by bylo možné dosahovat z předmětného bytu. Ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést dokazování ke skutečnosti, k níž nebylo provedeno dosud žádné dokazování. Takové doplnění dokazování překračuje meze odvolacího řízení (§213 odst. 4 o. s. ř.). Proto nezbylo odvolacímu soudu než rozsudek okresního soudu zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení (§219a odst. 2, §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). V novém řízení okresní soud ustanoví znalce (§127 o. s. ř.) ke zjištění výše obvyklého nájemného a poté o požadavku žalobce na určení nájemného za období od 6. 8. 2003 do 21. 12. 2006 rozhodne."
II.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí důvody, proč následně (po vydání rozsudku krajského soudu, citovaného v předchozím odstavci) vydanými a napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Podle stěžovatele napadený rozsudek okresního soudu, kterým bylo určeno, že žalovaný je povinen platit žalobci z titulu nájmu bytu nájemné měsíčně v rozsudkem stanovené výši počínaje dnem 6. 8. 2003 do 20. 12. 2006, a napadený rozsudek krajského soudu, kterým byl napadený rozsudek okresního soudu potvrzen, jsou v rozporu se základními principy, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu k problematice regulovaného nájemného, především s principy spravedlivé rovnováhy a proporcionality mezi ochranou zájmů pronajímatelů a nájemců, jakož i s úmyslem zákonodárce, vyjádřeným zákonem č. 107/2006 Sb., a v důsledku toho i se základními právy stěžovatele, zaručenými čl. 11 a čl. 36 Listiny.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku krajského soudu, stěžovatel ve své ústavní stížností uvádí, že v předmětné věci byly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §273 odst. 1 písm. b) i c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud se odmítnutím jeho dovolání dopustil excesu, a to i ve vztahu k vlastní relevantní a významově zásadní judikatuře, a tím i porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 Listiny. Všechny tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
K věci, aniž by jej Ústavní soud vyzýval, se vyjádřil vedlejší účastník řízení. Ve svém vyjádření ze dne 3. 3. 2014 navrhuje, aby byla předmětná ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná odmítnuta a stěžovatel zavázán povinností nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady tohoto řízení. Vedlejší účastník ve svém vyjádření dále mimo jiné uvádí, že v té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel argumentuje porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, nečiní prakticky nic jiného, nežli to, že opakuje ty samé námitky, s nimiž přicházel do řízení jak před soudem prvého stupně, tak i před soudem odvolacím, tak i před Nejvyšším soudem. Stěžovatel měl podle vedlejšího účastníka možnost podat si odvolání, dovolání i ústavní stížnost, přičemž žádné z těchto práv mu nikdy nebylo upřeno, a jen z toho, že nebylo v konečné fázi rozhodnuto podle jeho přání či očekávání, v tom přece není možné spatřovat jakékoliv porušení ústavnosti.
Stěžovatel v replice k výše uvedenému vyjádření vedlejšího účastníka řízení setrval na své předchozí shora uvedené argumentaci a uvedl zejména následující. Obecné soudy rozhodly i při třetím projednání věci v rozporu s právními názory Ústavního soudu, neboť projednaly návrh vedlejšího účastníka na určení výše nájemného pouze formálně, aniž by aplikovaly relevantní principy a kritéria, vyplývající z judikatury Ústavního soudu a stanovily tak výši tržního nájemného k předmětnému bytu pro sporné období v maximální výši tržního nájemného.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu přezkoumání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. 23 Co 389/2007.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady řízení před správními soudy, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud se nejprve zabýval tou částí námitek stěžovatele, dle kterých byly v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) i c) občanského soudního řádu, a proto nemělo být dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto.
Pokud jde o naplnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, Ústavní soud se, po přezkoumání v záhlaví citovaného rozsudku soudu prvního stupně a jemu předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu, ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, obsaženým v odůvodnění jeho napadeného usnesení, tedy že soud prvního stupně při vydání napadeného rozhodnutí, následně potvrzeného v záhlaví citovaným rozhodnutím odvolacího soudu, nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Podle náhledu Ústavního soudu soud prvního stupně byl při vydání napadeného rozhodnutí vázán právním názorem, který byl obsažen již v druhém kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v dané věci, a který odvolací soud pouze převzal. Odvolací soud přitom nad rámec tohoto právního názoru již dále okresní soud žádným svým vlastním právním názorem nezavázal.
Ústavní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, že odvolací soud v předmětném rozsudku vyslovil právní názor, že má být žalobě vedlejšího účastníka vyhověno, nýbrž krajský soud toliko odkazoval na právní názor obsažený v druhém nálezu Ústavního soudu v dané věci (byť za užití nepříliš přesného výrazu "oprávněnost"). Tomu ostatně svědčí i skutečnost, že následně okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku z žádného právního názoru krajského soudu, tak jak na něj poukazuje stěžovatel, nevychází.
Stejný závěr Ústavní soud konstatuje rovněž k námitce stěžovatele, že právní názor zavazující okresní soud měl spočívat také v té části odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém je uvedeno, že "v novém řízení okresní soud ustanoví znalce (§127 o. s. ř.) ke zjištění výše obvyklého nájemního a poté o požadavku žalobce na učení nájemného za období od 6. 8. 2003 do 21. 12. 2006 rozhodne", neboť tímto způsobem dal odvolací soud soudu prvního stupně určité pokyny, které však zavazující právní názor odvolacího soudu rovněž neobsahují (odvolací soud tímto například ani nepředjímá, zda má být v daném případě okresním soudem určeno nájemné ve výši obvyklého nájemného).
Ústavní soud po přezkoumání v záhlaví citovaného rozsudku soudu prvního stupně a jemu předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele stran přípustnosti jeho dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru, při zvážení všech námitek stěžovatele, spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
V dalších námitkách, kterými se Ústavní soud zabýval, stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozsudkům okresního a krajského soudu, které jsou podle stěžovatele v rozporu se základními principy, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu k problematice regulovaného nájemného, směřující ke stanovení takové výše nájemného, která by respektovala požadavek spravedlivé rovnováhy mezi právy stěžovatele a vedlejšího účastníka a jejich proporcionální ochrany.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Po seznámení se s příslušným obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že oba soudy se zcela relevantním způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele a uplatněné právní názory - v rozhodném směru - adekvátně odůvodnily. Na jejich odůvodnění lze proto uspokojivě odkázat; přinejmenším platí - a to je v kontextu ústavněprávního přezkumu významné - že rozhodné právní názory obecných soudů jsou obhajitelné, a naopak významné není, že jim lze oponovat, jak stěžovatel obšírně činí ve své ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu vedlejšího účastníka, aby mu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. V projednávaném případě k přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu