ECLI:CZ:US:2014:3.US.3809.13.1
sp. zn. III. ÚS 3809/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Kotalíkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2013 č. j. 51 Co 129/2013-161 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne ze dne 6. prosince 2012 č. j. 14 C 125/2011-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 16. 12. 2013) stěžovatelka navrhla zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena její základní práva [na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na náhradu škody způsobené veřejnou mocí podle čl. 36 odst. 3 Listiny).
2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21 % ročně od 19. 3. 1997 do zaplacení (výrok I). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování s odkazem na §7 odst. 1 a §13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. vyšel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila předmětný nárok v konkurzním řízení, které dosud není skončeno. V době rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo proto možné jednoznačně určit výši škody, neboť pokud by byla žalobkyně úspěšná v tomto řízení i v řízení konkurzním, mělo by to za následek, že by jí předmětná částka byla vyplacena dvakrát. Dovodil, že i kdyby již bylo konkurzní řízení skončeno, nebyl by nárok uplatněný žalobou důvodný, neboť i přesto by byl v trestním řízení vynesen rozsudek, a není možno předjímat, zda by se jednalo o rozhodnutí zprošťující či odsuzující. Jednalo-li by se o odsuzující rozsudek, není podle soudu prvního stupně jednoznačné, zda by soud rozhodoval i o náhradě škody ve vztahu ke všem poškozeným, pokud by se tak stalo, není již vůbec zřejmé, zda by byl nárok všech komanditistů plně uspokojen s ohledem na jejich počet a výši jednotlivých vkladů. Odmítl jako bezpředmětnou argumentaci uvedenou v žalobě, že úvahy o vydání zprošťujícího či odsuzujícího rozhodnutí jsou v daném případě zcela bezpředmětné, samotné uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení ještě zdaleka neznamená, že předmětný nárok bude i uspokojen, přičemž soud se otázkou důvodnosti trestního stíhání z hlediska jejího posouzení zabývat nemůže. Pokud rozhodnutí v trestním řízení vydáno nebylo, soud prvního stupně nemůže předjímat a posuzovat, zda by obvinění odsouzeni byli či nikoli. Žalobkyně se navíc může se svým nárokem obrátit do občanskoprávního řízení. I pokud by byl nárok promlčen, není jisté, zda by žalovaný námitku promlčení vznesl a pokud by tak učinil, zda by s ohledem na konkrétní okolnosti případu nebyla shledána rozpornou s dobrými mravy. Nicméně žalobkyně by se musela tohoto nároku domáhat okamžitě po odložení věci, nikoli až nyní po 3 letech od skončení trestního řízení. Uvedl, že je otázkou, zda v době skončení trestního řízení uplynula žalobkyni i objektivní promlčecí doba a tedy zda k promlčení v době trestního řízení skutečně došlo. Odkázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 s tím, že stejný závěr byl zopakován i v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3029/2005. Uzavřel, že jediným možným odpovědnostním titulem je nesprávný úřední postup, nikoli nezákonné rozhodnutí, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně měla možnost domoci se svého nároku i jiným způsobem, než v rámci adhezního řízení, např. podáním občanskoprávní žaloby, dospěl k závěru, že zde neexistuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, tzn. že v daném případě nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za tvrzenou škodu. Odkázal rovněž na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 29/2009-56.
4. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl zejména následující. I Ústavní soud v usneseních sp. zn. I. ÚS 4878/12 a III. ÚS 376/13 při rozhodování o ústavních stížnostech v obdobných věcech označil v tomto směru za stěžejní závěr obecných soudů o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem, a tvrzenou škodou. Zdůraznil, že předmětný nárok mohl být uplatněn nejen v adhezním řízení, nýbrž též v řízení občanskoprávním. Odložením předmětné trestní věci přitom ve vztahu k němu nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavění promlčecí doby. Ustanovení §112 občanského zákoníku zde působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo (viz např. usnesení Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 376/13 ze dne 27. 3. 2013).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla možnost domoci se po komplementářích náhrady způsobené škody zmařena, neboť v době vedení trestního stíhání komplementářů nemohla podat civilní žalobu na náhradu škody pro překážku litispendence, a po ukončení trestního stíhání by nebyla s civilní žalobou úspěšná z důvodu promlčení nároku. Stěžovatelka je přesvědčena, že nedošlo k přerušení či stavení promlčecí doby, protože nárok na náhradu škody v trestním řízení lze uplatnit pouze proti obviněnému, avšak sdělení obvinění bylo nulitní z důvodu chybného popisu skutku, a proto trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Jestliže se připojila se svým nárokem na náhradu škody pomocí formuláře předtištěného orgány činnými v trestním řízení a odkazujícího na chybný popis skutku, byl její úkon vadný pro neurčitost, přičemž na tuto vadu ji měly upozornit orgány činné v trestním řízení; tím není splněna podmínka řádného pokračování v řízení podle ustanovení §112 občanského zákoníku. Stěžovatelka upozorňuje, že stát "fakticky přislíbil", že se poškozený "dočká" meritorního rozhodnutí a nemusí vést paralelně občanskoprávní spor; po více než desetileté prodlevě je možnost domoci se svého nároku nulová, a to i proto, že občanskoprávní odpovědnost mohou škůdci nést pouze tehdy, pokud se prokáže spáchání trestného činu, což v občanskoprávním řízení není možné. Podotýká, že v občanskoprávním řízení jsou poškození zatíženi důkazním břemenem, které nelze bez pomoci specializovaných odborníků unést.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla žalobkyní před obecnými soudy, ve které byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
9. Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
10. Nynější ústavní stížnost je obdobná jako ústavní stížnosti, o kterých Ústavní soud již dříve rozhodl (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3082/13, III. ÚS 1772/13, III. ÚS 376/13, II. ÚS 4484/12, III. ÚS 1074/12, I. ÚS 4878/12, I. ÚS 2695/12, II. ÚS 4245/12, III. ÚS 1950/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterými byly ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. To je dáno i tím, že stěžovatelé byli zastoupeni stejným advokátem jako nynější stěžovatelka a jsou v podobném postavení (komanditisté společnosti Join Invest Action, k. s.). Tam vyslovené závěry - hlavně o aplikovatelnosti ustanovení §112 občanského zákoníku, bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno - se uplatní i v dané věci, neboť zde není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat jako svévolná či jinak excesivní, jestliže obecné soudy svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a jsou v rovině práva ústavního akceptovatelné.
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu