ECLI:CZ:US:2014:3.US.4012.13.1
sp. zn. III. ÚS 4012/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, Praha 2, směřující proti zásahu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 16. 10. 2013, č.j. 658/2013-OD-SPZ/3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2013, směřuje proti zásahu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 16. 10. 2013, č.j. 658/2013-OD-SPZ/3.
Stěžovatel uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 56 T 12/2007, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2008, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 6 T 4/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 4 To 20/2005. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 6 T 4/2003, které nabylo právní moci dne 27. 8. 2007, bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a tím došlo k zahlazení odsouzení podle §60 odst. 3 trestního zákona. S ohledem na tuto skutečnost je dle stěžovatele zřejmé, že nebyly dány podmínky pro uložení souhrnného trestu, neboť v předmětnou dobu již bylo odsouzení zahlazeno.
Stěžovatel dále uvádí, že Městský soud v Praze podal ve prospěch odsouzeného dne 20. 9. 2013 pod č.j. Spr 2617/2013 podnět k Ministerstvu spravedlnosti ČR k podání stížnosti pro porušení zákona. O tomto podnětu rozhodlo Ministerstvo spravedlnosti ČR rozhodnutím ze dne 16. 10. 2013, č.j. 658/2013-OD-SPZ/3 tak, že podnět byl odložen, jelikož Ministerstvo spravedlnosti ČR neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo sice konstatovalo, že došlo k porušení zákona, ale dovodilo, že převažuje stabilita soudních rozhodnutí nad nápravou zjištěného pochybení. Dále konstatovalo, že trest je možné považovat za přiměřený vzhledem k počtu útoků a výši způsobené škody.
Stěžovatel je toho názoru, že zásahem Ministerstva spravedlnosti ČR, jako orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod, jakož i ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, dále také jeho právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že rozhodování o přiměřenosti či nepřiměřenosti trestu patří výhradně do pravomoci soudů a Ministerstvu spravedlnosti nepřísluší posuzovat, jestli je určitý trest přiměřený či nikoliv. Ministerstvo spravedlnosti tak dle názoru stěžovatele nepřípustným způsobem činilo závěry ohledně přiměřenosti trestu a nepřípustným způsobem opominulo zjevné porušení zákona.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
III.
Ze spisu Městského soudu v Praze, který si Ústavní soud v rámci své úřední činnosti opatřil, bylo zjištěno, že proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 56 T 12/2007, si stěžovatel podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který o tomto odvolání rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2008, pod sp. zn. 4 To 109/2007. V uvedeném usnesení Vrchní soud v Praze stěžovatele řádně poučil o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání. Ze spisu Městského soudu v Praze však nevyplývá, že by stěžovatel dovolání podal a tuto skutečnost ani dovolatel ve své ústavní stížnosti netvrdí.
Ústavní soud tak musí konstatovat, že stěžovatel brojí proti tomu, že při rozhodování Městského soudu v Praze již nebyly dány podmínky pro uložení souhrnného trestu, aniž by nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
IV.
Ke stěžovatelem tvrzenému zásahu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 16. 10. 2013, č.j. 658/2013-OD-SPZ/3, Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, kterým byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Toto oprávnění ministra spravedlnosti je tedy fakultativní a nikoliv "nárokové". Proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 trestního řádu).
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že ve věci stěžovatele byl odložen podnět Městského soudu v Praze ke stížnosti pro porušení zákona, protože Ministerstvo spravedlnosti ČR neshledalo splnění podmínek uvedených v ustanovení §266 odst. 2 trestního řádu. Ministerstvo spravedlnosti ČR pak v textu rozhodnutí uvádí, že ze stejných důvodů byl již dříve odložen předchozí podnět samotného stěžovatele. Ministerstvo spravedlnosti ČR dále konstatuje, že je toho názoru, že v daném konkrétním případě převažuje stabilita soudních rozhodnutí nad nápravou zjištěného pochybení.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem k ochraně práva podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť tento prostředek není v dispozici stěžovatele a s podáním podnětu není nutně spojeno zahájení řízení.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, dle které stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, §75 zákona o Ústavním soudu), neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý jednotlivci, ale ministru spravedlnosti.
Ten může stížnost pro porušení zákona k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně (§266 a násl. trestního řádu) podat, avšak v případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu spatřovat dotčení základních práv nebo svobod jednotlivce, zaručených ústavním zákonem, které by jej opravňovalo k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu [viz např. usnesení ze dne 14. 12. 1993, sp. zn. III. ÚS 124/93, usnesení ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 70/03, usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 245/12 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
V.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje.
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva ve smyslu ustanovení §72 a §75 zákona o Ústavním soudu.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2014
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu