ECLI:CZ:US:2014:3.US.424.14.1
sp. zn. III. ÚS 424/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Michala Dvořáka, zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30A, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013 č. j. 15 Co 475/2013-71 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2013 č. j. 31 C 285/2013-36, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 4. 2. 2014 se Michal Dvořák (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 30. 9. 2013 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") nařídil předběžné opatření, jímž žalovanému zakázal nakládat se specifikovanou nebytovou jednotkou s příslušenstvím a spoluvlastnickými podíly ke společným částem budovy a pozemkům, v k. ú. Smíchov a obci Praha. Takto rozhodl o návrhu žalobce PARKET ATELIER s. r. o. se sídlem v Jesenici, učiněném v řízení zahájeném odpůrčí žalobou ze dne 24. 9. 2013, jíž se žalobce domáhá určení neúčinnosti smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 13. 10. 2010 mezi dlužníkem ATELIER SPEKTRUM s. r. o. a žalovaným Michalem Dvořákem, jako jednatelem dlužníka.
Dne 14. 11. 2013 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného usnesení nalézacího soudu ze dne 30. 9. 2013 potvrdil. Konstatoval, že s ohledem na zjištěné a tvrzené skutečnosti nalézací soud postupoval správně, jestliže nařídil podle §102 o. s. ř. předběžné opatření, neboť žalobce zcela jednoznačně osvědčil, že byla dána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů mezi účastníky; z uvedených důvodů napadené usnesení podle §219 o. s. ř. potvrdil s tím, že dalšími námitkami žalovaného, uvedenými v jeho odvolání proti nařízení předběžného opatření, se bude nalézací soud zabývat v rámci řízení ve věci samé.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podrobně popsal skutkový stav věci a polemizoval s odůvodněními napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Návrh na vydání předběžného opatření byl dle jeho přesvědčení nedůvodný. Odvolací soud se prý nezabýval skutečným skutkovým stavem a tedy ani splněním podmínek, za nichž je třeba zatímní poměry účastníků upravit, a vycházel toliko z nepodložených tvrzení vedlejšího účastníka, čehož následkem má být nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu České republiky, Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, na kterou stěžovatel poukázal.
IV.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ve věci předběžného opatření. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčích rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně lze jimi přímo a neodčinitelně zasáhnout i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody (v civilním procesu např. základní právo na pokojné užívání majetku), lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz)].
S přihlédnutím k výše uvedenému Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel ve své stížnosti tvrdil, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a stejně jako soud nalézací podmínky pro vydání předběžného opatření obsažené v ustanovení §102 o. s. ř. nesprávně právně posoudil.
K polemice s právními závěry nalézacího soudu i soudu odvolacího ohledně neexistence podmínek pro vydání předběžného opatření Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97), k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud konstatuje, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem v §102 o. s. ř. byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů. Při celkovém posouzení obou usnesení lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces tudíž nedošlo.
K tvrzenému porušení práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě
Podle Ústavního soudu stěžovatel mohl oprávněně tvrdit, že byl vlastníkem majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Úmluvy resp. článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, do něhož bylo napadenými rozhodnutími o předběžném opatření, dočasně zakazujícími nakládat s tímto majetkem, zasaženo.
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, prokáže-li se, že byl uskutečněn v "obecném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Kromě toho každý takový zásah musí splňovat i kritérium přiměřenosti, což znamená, že musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 247/06).
Existenci obecného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu §102 o. s. ř., kterým je mimo jiné obava, že by výkon meritorního rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Prakticky jde také o ochranu vlastnického práva, v tomto případě však osoby žalobce v civilním řízení. Citované ustanovení občanského soudního řádu je současně i z hlediska ústavního nezbytným zákonným podkladem pro zásah do práva na pokojné užívání majetku, přičemž Ústavní soud neshledal žádný důvod pro závěr o protiústavnosti uvedeného ustanovení občanského soudního řádu. Podmínka existence obecného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v daném případě tedy byla naplněna.
Z ústavní stížnosti samotné ani z napadených rozhodnutí pak nikterak nevyplývá, že by stěžovatel v důsledku omezení svého práva na pokojné užívání majetku byl nucen snášet zvláštní a nadměrné břemeno a že by tudíž "spravedlivá rovnováha", uvedená výše, byla porušena. Článek 11 odst. 1 Úmluvy resp. článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě tudíž nebyly porušeny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu