ECLI:CZ:US:2014:3.US.678.14.1
sp. zn. III. ÚS 678/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., t. č. v Pobytovém středisku v Havířově - Dolní Suchá, zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 9, Čihákova 871/15, proti postupu Ministerstva vnitra České republiky, spočívajícím v nečinnosti ve věci žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní soud obdržel dne 20. února 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal od Ústavního soudu konstatování skutečnosti, že postupem Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "Ministerstvo vnitra"), spočívajícím v nečinnosti ve stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany, došlo k porušení stěžovatelova práva na rozhodnutí jeho věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. listopadu 2013 č. j. 8 A 47/2013-56-62 vyplývá, že stěžovatel podal dne 10. března 2010 v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, které nebylo rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 22. března 2010 vyhověno. Na základě stěžovatelem podané správní žaloby bylo toto rozhodnutí zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2011 č. j. 56 Az 50/2010-30 a věc byla Ministerstvu vnitra vrácena k dalšímu řízení. Stěžovateli byla následně opakovaně doručována sdělení o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel podal dne 25. března 2013 žalobu na ochranu proti nečinnosti, které městský soud, po zrušení původního rozsudku a vrácení věci rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2013 č. j. 1 Ans 11/2013-51, vyhověl v úvodu zmíněným rozsudkem a uložil Ministerstvu vnitra povinnost vydat rozhodnutí ve stěžovatelově věci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníka řízení
3. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti obrátil na Ústavní soud, neboť Ministerstvo vnitra v rozporu s povinností stanovenou mu rozsudkem ze dne 15. listopadu 2013 č. j. 8 A 47/2013-56 ani po uplynutí 90 dnů od nabytí právní moci uvedeného rozsudku nevydalo rozhodnutí ve věci stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo vnitra tak postupuje v předmětném řízení svévolně, nerespektuje závazná rozhodnutí správních soudů a stěžovatele o dalším prodloužení lhůty dokonce ani nijak neinformovalo. Celé řízení trvá ke dni podání ústavní stížnosti téměř tři roky, ačkoliv by dle ustanovení §27 odst. 1 zákona 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů mělo trvat 90 dnů. Nerespektování soudního rozhodnutí představuje pak dle stěžovatele zjevné porušení ústavních principů dělby moci, respektu k základním právům a svobodám, jakož i právnímu státu vůbec. Z toho důvodu stěžovatel pochybuje o efektivnosti podané žaloby na ochranu proti nečinnosti, jakož i prostředků dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, pročež považuje za efektivní prostředek nápravy trvajícího protiprávního postupu Ministerstva vnitra toliko ústavní stížnost. Z toho důvodu se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud uložil Ministerstvu vnitra, aby ukončil zasahování do stěžovatelova ústavně zaručeného práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny a vydal rozhodnutí v řízení o stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
4. Na výzvu Ústavního soudu se k posuzované ústavní stížnosti vyjádřilo Ministerstvo vnitra. Ve svém vyjádření uvedlo, že vzhledem k jeho povinnosti řádně zjistit skutkový stav a vyhodnotit informace o zemi původu stěžovatele nemohlo vydat požadované rozhodnutí v soudem stanovené lhůtě, a tudíž jej nelze označit za nečinné. Dne 21. března 2014 však bylo ve stěžovatelově věci rozhodnuto, čímž přestal být tvrzený zásah do stěžovatelových základních práv a svobod aktuálním. Z toho důvodu Ministerstvo vnitra navrhlo, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.
III.
Posouzení formálních předpokladů projednání návrhu
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, jinak splňující podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, je nepřípustná.
6. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité právní situaci je k ochraně vybraných práv fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zásadně zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Stěžovatel však právě o takový postup Ústavní soud požádal.
7. Podstata ochrany stěžovatelových práv spadá do oblasti výkonu rozhodnutí vydaných v rámci správního soudnictví, jež správním orgánům ukládají určitou povinnost. Nekonají-li orgány v duchu jim uložené povinnosti, dává právní řád České republiky dotčeným osobám možnost iniciovat řízení o výkonu správního rozhodnutí dle ustanovení §274 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). V něm mají civilní soudy vést správní orgány k výkonu pravomocným soudním rozhodnutím uložené povinnosti, a to cestou ukládání pokut ve smyslu ustanovení §258 odst. 2 ve spojení s ustanovením §351 občanského soudního řádu. Popsaný výkon rozhodnutí dále v žádném případě nezbavuje stěžovatele práva obrátit se na soud s nárokem na náhradu veřejnou mocí způsobené újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel tak má z hlediska nápravy tvrzených porušení jeho základních práv a svobod stále k dispozici dostatečně efektivní prostředky v rámci obecného soudnictví, a to jak k nápravě stále existujícího protiprávního stavu, tak kompenzaci protiprávnosti již odvrácené.
8. Co se týče vlastního předmětu ústavní stížnosti, je pak třeba konstatovat, že ve stěžovatelově věci bylo již ze strany Ministerstva vnitra vydáno požadované rozhodnutí, čímž přestal být tvrzený zásah do stěžovatelova ústavního práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny aktuálním a Ústavní soud by tak musel ústavní stížnost i z tohoto důvodu odmítnout pro nepřípustnost, neboť vyhovění podané stížnosti by již z reparačního hlediska nemohlo splnit žádný účel. Z hlediska kompenzačního pak platí výše uvedené závěry o nutnosti uplatnění prostředků dle zákona č. 82/1998 Sb.
9. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci (tvrzeným porušením práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů) a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu