ECLI:CZ:US:2014:3.US.698.13.1
sp. zn. III. ÚS 698/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Martina Kočiše, zastoupeného Mgr. Simonou Hendrichovou, advokátkou se sídlem Karla Tomana 42/14, Hradec Králové, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 1 ZT 15/2013 a proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru, Oddělení obecné kriminality v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. KRPH-3636-173/TČ-2010-050271, za účasti 1) Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové a 2) Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru, Oddělení obecné kriminality v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon
o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také další ústavně zaručená práva - zejména právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2, čl. 2 odst. 2 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil, bylo v záhlaví uvedeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3, písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterého se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 16. 12. 2009 v Hradci Králové při uzavírání a podpisu kupní smlouvy na prodej domu jako kupující předložil prodávajícím manželům Miroslavě a Josefu Pábelovým k podpisu i potvrzení o převzetí celé kupní ceny ve výši 2.156.650,- Kč, při tom je ujišťoval, že celou kupní cenu uhradí později, přičemž kupní smlouvu uzavřel s úmyslem celou kupní cenu jim nezaplatit, což neučinil do současné doby, přičemž manželům Pábelovým uhradil pouze finanční prostředky ve výši celkem 473.177,- Kč, čímž poškozeným způsobil škodu ve výši 1.683.473,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel včas stížnost, již však státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že výše uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou nezákonná a zatížená vážnými vadami, zejména co do náležitostí odůvodnění. Stěžovatel zejména uvedl, že státní zastupitelství nezaujalo žádné stanovisko ani k jednomu tvrzení uvedenému ve stížnosti stěžovatele, jeho rozhodnutí není řádně a dostatečně odůvodněno.
Stěžovatel označuje postup státní zástupkyně za ryze formální, obsahující toliko sumarizaci předchozího usnesení policejního orgánu. Dle názoru stěžovatele se státní zástupkyně vůbec nevypořádala s konkrétními argumenty obhajoby, jež stěžovatel v uplatněném opravném prostředku vznášel.
Stěžovatel navíc uvádí, že ve vyšetřované věci již jednou policie učinila závěr, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, že by se stěžovatel dopustil trestného činu a věc byla Policií ČR uložena a to dne 9. 10. 2010.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že svou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zásadně nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03, dostupná v databázi NALUS). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
V projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, a proti navazujícímu rozhodnutí státní zástupkyně o opravném prostředku. Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na svá starší rozhodnutí o návrzích obdobných (viz zejména usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 349/99, I. ÚS 651/2000, III. ÚS 554/03, II. ÚS 369/05, III. ÚS 693/06, IV. ÚS 351/09, všechna dostupná v internetové databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho hlavním smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. S ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku (k otázce totožnosti skutku a významovému rozdílu mezi "skutkem" a "popisem skutku" viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 8 Tdo 553/2009, dostupné v on-line databázi rozhodnutí na http://www.nsoud.cz). Dále je v tomto stadiu trestního řízení akcentována nutnost zajistit ochranu důkazních pramenů a zřetel na další společenské a individuální zájmy, včetně bezpečnosti svědků, s čímž požadavek detailního a vyčerpávajícího popisu stíhaného skutku nemusí být vždy slučitelný (blíže viz argumentaci uvedenou v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 239/04, II. ÚS 369/05 a dalších).
V projednávané věci je třeba konstatovat, že napadené usnesení policejního orgánu se v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, nikterak nevymyká požadavkům ust. §160 odst. 1 tr. řádu. Skutek sám je ve výroku usnesení popsán poměrně podrobně tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky příslušné skutkové podstaty. Napadené usnesení je stručně, leč dostatečně konkrétně odůvodněno, takže policejnímu orgánu nelze svévolný postup vytýkat. Lze dále odkázat na závěry dozorující státní zástupkyně, pokud jde o výčet důkazů a úkonů, na jejichž základě bylo napadené usnesení vydáno.
Podle §160 odst. 1 tr. ř. (ve znění platném v době sdělení obvinění), záznam o sdělení obvinění kromě jiných náležitostí "musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán". Těmto minimálním požadavkům shora citované sdělení obvinění vyhovuje.
Z uvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených ani jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod a návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí byl posouzen jako zjevně neopodstatněný.
Obiter dictum lze dodat, že v následujících stadiích trestního řízení může stěžovatel uplatnit všechna zákonná práva obviněného, zejména právo na obhajobu.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu