ECLI:CZ:US:2014:3.US.761.14.1
sp. zn. III. ÚS 761/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 761/14 ve věci ústavní stížnosti D. V. N., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Spálená 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 46 T 9/2011 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012 sp. zn. 11 To 118/2012, jimiž byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013 č. j. 4 Tdo 1153/2013-207 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, za účasti 1. Městského soudu v Praze, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a A) Městského státního zastupitelství v Praze, B) Vrchního státního zastupitelství v Praze a C) Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jimiž v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a k porušení zásady legality trestního stíhání, zaručených článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Údajně nezákonným způsobem prokazování jeho viny prý orgány činné v trestním řízení porušily také čl. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky.
II.
2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z rozhodnutí nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu, byl stěžovatel (dále též "obviněný") rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 46 T 9/2011 uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. V této trestní věci bylo stíháno celkem 23 osob.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (v neprospěch obviněného) i obviněný. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2012 sp. zn. 11 To 118/2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek k odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného, při nezměněném výroku o vině, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Oproti prvoinstančnímu rozsudku nastala tedy změna v tom, že obviněnému nebyl soudem druhého stupně uložen trest vyhoštění. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
4. O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 11. 2013 č. j. 4 Tdo 1153/2013-207 tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, protože námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
III.
5. Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tím, že společně s dalšími čtyřmi spoluobviněnými v době nejméně od 29. 4. 2010 do 4. 8. 2010 v T. v pronajatém domě na ulici P. provozovali technicky velmi dobře a účelně vybavenou skrytou pěstírnu konopí za účelem výroby psychotropní látky THC (delta-9-tetrahydrocannabinol), a to tak, že stěžovatel sjednal nájem uvedené nemovitosti a spolu s dalšími spoluobviněnými chod pěstírny řídili, zabezpečovali její zásobování jak potřebami k pěstování konopí, tak potřebami osob o rostliny pečujících (zahradníků), dohlíželi na jejich činnost a přispívali jim radami při pěstování a zpracování rostlin, v případě potřeby i osobní pomocí, to vše v úmyslu a za účelem vypěstovat na tomto místě skrytým způsobem vysoce prošlechtěný kultivar rostliny konopí s vysokým obsahem cannabinoidních látek tak, aby z vrcholíků vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat psychotropní látku THC; při domovní prohlídce dne 4. 8. 2010 pak bylo v pěstírně nalezeno a zajištěno 365 rostlin konopí, jejichž usušením by bylo získáno 7 456,9 g rostlinné drti s průměrným obsahem 85,5 g psychoaktivní látky THC.
IV.
6. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu tyto námitky, v nichž spatřuje porušení svých základních práv:
7. Obecné soudy prý založily odsuzující rozsudek na důkazech, které byly pořízeny v rozporu se zákonem. Konkrétně stěžovatel vytýká dokazování tyto vady:
a) Před domovní prohlídkou na adrese J. v T., vykonanou Policií České republiky - Národní protidrogovou centrálou Služby kriminální policie a vyšetřování dne 4. 8. 2010, nebyl v rozporu s ustanovením §84 tr. řádu proveden předchozí výslech pana N. V. C., který v domě bydlel a staral se o pěstování konopí; argument, poznamenaný policií v protokolu o domovní prohlídce, že "věc nesnesla odkladu a výslech nebylo možno provést okamžitě", stěžovatel odmítá s poukazem na to, že objekt byl policií delší dobu sledován a policisté věděli, kdo se v domě nachází;
b) příkaz k domovní prohlídce v T. (provedené před zahájením trestního stíhání), vydaný soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 5829/2010, prý není náležitě odůvodněn z hlediska neodkladnosti a neopakovatelnosti prohlídky, jak to vyžaduje judikatura Ústavního soudu;
c) příkaz k domovní prohlídce není prý odůvodněn ani "v meritu věci", neboť označení důkazů, o něž se příkaz opírá, je prý nekonkrétní a "uvedené informace zůstávají v rovině tvrzení";
d) nařízené a provedené telefonní odposlechy, které byly rovněž použity jako usvědčující důkazy proti obviněnému, prý trpí stejnými vadami jako výsledky domovní prohlídky; soudní příkaz k odposlechům prý je vágní, nesplňuje požadavek odůvodněnosti a konkrétnosti, nebyl prý individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě - uživateli telefonní stanice, není prý v něm uvedeno, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být odposlechem zjištěny a z čeho je to vyvozováno.
8. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se "odmítl zabývat ústavností a základními právy stěžovatele, a to z čistě formálních důvodů", totiž s odůvodněním, že namítané vady nejsou důvodem pro podání dovolání ve smyslu trestního řádu. To podle stěžovatelova názoru odporuje judikatuře Ústavního soudu, z níž vyplývá povinnost obecných soudů zkoumat dodržování ústavnosti v každé soudní instanci.
9. Stěžovatel obsáhle cituje velké množství judikátů Ústavního soudu a dovozuje, že obecné soudy v jeho trestní věci nerespektovaly závěry v nich vyslovené. Konkrétně poukazuje zejména na judikáty sp. zn. III. ÚS 464/2000, III. ÚS 287/96, II. ÚS 474/07, III. ÚS 532/01, IV. ÚS 2488/09, II. ÚS 2823/07, I. ÚS 2787/13, I. ÚS 4183/12, II. ÚS 789/06, IV. ÚS 1780/07, I. ÚS 536/06, II. ÚS 362/06, II. ÚS 268/03, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 536/06, III. ÚS 183/03, II. ÚS 615/06 (judikatura Ústavního soudu je dostupná v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
V.
10. Protože skutkový stav věci byl dostatečně zřejmý z ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností a protože od případného ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, pokládal Ústavní soud za splněné všechny podmínky pro upuštění od ústního jednání ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu.
VI.
11. Po zvážení všech relevantních skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů neporušila žádná ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83 a 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
13. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, 4 a 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), III. ÚS 181/2000(N 175/20 SbNU 241) či III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či rozhodnutí ve věci III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
14. Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
VII.
15. V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
16. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
17. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí. Všemi námitkami vznesenými stěžovatelem v průběhu trestního řízení se obecné soudy důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
VIII.
18. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Přesto k některým podstatnějším stěžovatelovým námitkám lze ještě dodat:
19. Stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy opřely svůj odsuzující rozsudek především o výsledky domovní prohlídky v T., která prý měla pro výsledek řízení "kruciální povahu", není přesné a úplné. Z odůvodnění rozsudků nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu se podává, že tyto soudy přihlédly při rozhodování, kromě výsledků zmíněné domovní prohlídky, též k dalším usvědčujícím důkazům. Mezi takové patří zejména:
- výpovědi svědkyně Nataši Mitrášové a svědka Williama Lakatoše u hlavního líčení, kteří vypovídali o účasti stěžovatele na uzavírání smlouvy o pronájmu domu v T. (str. 81 odůvodnění prvoinstančního rozsudku);
- výsledky domovní prohlídky provedené dne 28. 7. 2010 ve stěžovatelově bytě na adrese P., při níž byla nalezena digitální váha se stopami psychotropní látky THC a s otiskem prstu stěžovatele (str. 83 rozsudku); pokud stěžovatel zmiňuje, že proti této domovní prohlídce v P. vznesl také námitky, analogické těm, které uplatnil nyní proti domovní prohlídce v T., je třeba připomenout, že stěžovatelova dřívější ústavní stížnost podaná proti příkazu k domovní prohlídce v P. byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2816/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta;
- obsah odposlechů telefonních hovorů vedených mezi stěžovatelem a spoluobviněnými prostřednictvím mobilu ve dnech 15. 5. 2010, 8. 6. 2010, 21. 6. 2010, obsahujících informace o pěstování konopí (str. 85, 86, 87 rozsudku);
- protokol o sledování pohybu obviněného dne 9. 6. 2010 v R. (str. 87 rozsudku).
20. Nalézací soud provedl velmi důkladnou analýzu důkazů shromážděných ve věci (viz str. 88 rozsudku), vyhodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k přesvědčivému závěru o stěžovatelově vině. Ústavní soud, respektující zásadu volného hodnocení důkazů spadajícího do pravomoci obecných soudů, nemá, co by jejich závěrům z ústavněprávního hlediska vytknul.
21. Ústavní soud poznamenává, že celková koncepce nynější ústavní stížnosti, zaměřená především na údajnou protiústavnost domovní prohlídky v T., je vybudována na nepřiléhavé a mimoběžné argumentaci. Údajné vady, které stěžovatel domovní prohlídce vytýká (nedostatečné odůvodnění příkazu k prohlídce, neprovedení výslechu domácí osoby před prohlídkou), by se totiž - pokud by existovaly - dotýkaly základních práv majitelů či uživatelů bytu. Stěžovatel sám neměl k tomuto bytu (patřícímu majiteli F. M., pronajatému nájemkyni paní B. T. V. a obývanému panem N. V. C.) vůbec žádný vztah, nebyl nikterak zapojen do provádění domovní prohlídky a nebyl nositelem takových základních práv, jež by mohla být domovní prohlídkou jakkoli dotčena. Lze tedy uzavřít, že obviněný, který nemá k bytu, v němž se provádí domovní prohlídka podle trestního řádu, vůbec žádný vztah a nebyl nikterak zapojen do provádění domovní prohlídky, není nositelem takových základních práv (práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny, resp. práva na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny), jež by mohla být domovní prohlídkou dotčena. Takový obviněný není aktivně legitimován k tomu, aby se ústavní stížností dovolával ochrany základních práv třetích osob, u nichž se prohlídka vykonává (v posuzovaném případě se takové osoby ochrany samy nedovolávají).
22. Právo obviněného na spravedlivý proces není porušeno tím, jsou-li k jeho usvědčení v trestním řízení použity věcné důkazy nalezené při domovní prohlídce v cizím bytě, při jejímž provádění nebyla porušena žádná subjektivní práva obviněného. Takové důkazy podléhají, stejně jaké kterékoli jiné, volnému hodnocení důkazů. Použitelnost těchto důkazů je třeba posuzovat podle obecných zásad. Ani rigorózní interpretace doktríny "ovoce z otráveného stromu" (fruits of poisonous tree doctrine) nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit. V nynějším případě se námitka nezákonnosti domovní prohlídky jeví ve vztahu ke stěžovateli jako irelevantní, jím vytýkané vady nevedou k nepoužitelnosti důkazů.
23. Ústavní soud nepokládá za důvodné ani stěžovatelovo tvrzení, že příkaz k domovní prohlídce a její provedení jsou protiústavní proto, že v příkazu není obsaženo zdůvodnění neodkladnosti úkonu. Je třeba přitakat stěžovatelově námitce, že náležité zdůvodnění, proč je úkon pokládán za neodkladný, a proč je tudíž prováděn před zahájením trestního stíhání, je velmi žádoucí, protože zajišťuje transparentnost a kontrolovatelnost postupu státního orgánu. Za jistých skutkových okolností by absence tohoto zdůvodnění mohla být posuzována jako porušení práva na spravedlivý proces. V nyní posuzovaném případě však toto pochybení nedosáhlo ústavněprávní dimenze. Ústavní soud již dříve vyslovil, že pokud ze všech okolností případu, seznatelných z příkazu k prohlídce nebo z trestního spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce, byť je namístě jej hodnotit negativně, nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 (N 50/64 SbNU 617), usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13, nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. V nyní posuzované věci lze uzavřít, že důvody neodkladnosti (a neopakovatelnosti) byly dány - spočívají zejména v nebezpečí zničení či ztráty důkazů ve skupinové trestní věci vzájemně spolupracujících pachatelů; tyto důvody jsou z obsahu trestního spisu a z okolností případu seznatelné.
24. Ústavní soud se zabýval také stěžovatelovou výtkou, že Nejvyšší soud, který odmítl jeho dovolání, protože námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání, interpretoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu extrémně zužujícím způsobem. Ani tato výtka však není opodstatněná.
25. Je skutečností, že Ústavní soud v dřívější judikatuře vyslovil názor, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405)]. Ústavní soud citovanými nálezy odmítl dřívější praxi restriktivního výkladu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Později Ústavní soud specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje [usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579)].
26. Těmto požadavkům, vysloveným v citované judikatuře Ústavního soudu, dovolací soud v nyní posuzovaném případě dostál. Žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebyl v nynější kauze shledán; dovolacímu soudu, který dovolání odmítl, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
27. Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.