ECLI:CZ:US:2014:3.US.793.13.1
sp. zn. III. ÚS 793/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem Zachova 4, 602 00 Brno 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2012 č. j. 7 Tdo 933/2012-56, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2012 č. j. 6 To 98/2011-1812, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2011 č. j. 50 T 4/2009-1703, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a spravedlivé rozhodnutí dle článku 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2011 č. j. 50 T 4/2009-1703 uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá s přihlédnutím k ust. §238 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro výkon trestu byl dle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Skutek trestného činu měl (stručně řečeno) spočívat v tom, že obviněný v roce 2004 podal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na zaplacení částky 6 842 000 Kč, ačkoliv věděl, že předložené směnky jsou padělané.
O stěžovatelově odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2012 sp. zn. 6 To 98/2011 tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 11. 2012 č. j. 7 Tdo 933/2012-56 tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na své obhajobě, uplatněné již v předchozím průběhu trestního stíhání a tvrdí, že je nevinen. Jeho námitky lze shrnout do dvou bodů:
1. Stěžovatel má za to, že mu nebyla dostatečně prokázána trestná činnost, za niž byl odsouzen obecnými soudy. Namítá nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, které prý nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, nehodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a porušily tím zásadu in dubio pro reo. Dále poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, neprovedení důkazů a vyvození vadných závěrů ze znaleckých posudků.
2. Další stěžovatelova námitka směřuje k otázce nepřiměřené délky trestního řízení, přičemž argumentuje i nálezy Ústavního soudu.
IV.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud požádal o vyjádření obecné soudy. Krajský soud se vyjádřil k nutnosti zpracování písmoznaleckého posudku, což ovlivnilo délku řízení, a proto ji zohlednil při rozhodování o výměře uloženého trestu. Vrchní soud v Olomouci setrval na svých tvrzeních a odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud namítá nesplnění lhůty k podání stížnosti a dále odkazuje na své vyjádření. S ohledem na to, že vyjádření obecných soudů jsou v souladu s jejich předchozími rozhodnutími, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli, neboť v nich nebylo uvedeno nic nového.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel předtím uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.
Ústavní soud považuje za vhodné konstatovat, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 1182/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Porušení článku 36 odst. 1 Listiny by mohlo nastat v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo.
Ústavní soud neshledal ani porušení článku 38 odst. 2 Listiny.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená též v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
Podstatou ústavní stížnosti byly i námitky stěžovatele týkající se nepřiměřené délky trestního řízení proti němu vedeného. Ústavní soud přezkoumal stížnost i z tohoto důvodu, neboť právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)].
V nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) dospěl Ústavní soud k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (garantované čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem, či nikoliv [obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu.
Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem, vymezeným v trestním zákoně účelem trestu, a mezi základními právy konkrétního obviněného, mezi něž patří zejména právo, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a právo na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem. I v tomto případě platí, že zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek proporcionality respektovaly, neboť uložily trest v polovině zákonem stanovené sazby. Přihlédly k výši inkriminované směnečné částky, a to 6.842.000 Kč, zohlednily délku soudního řízení, zabývaly se zájmy společnosti a poškozených. Z tohoto pohledu Ústavní soud nezjistil nepřiměřený zásah do práva na osobní svobodu stěžovatele.
Odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Dospěly k takovým skutkovým zjištěním, která byla potvrzena vyššími soudními instancemi, a na jejich základě vystavěly i závěry právní.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu