infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.12.2014, sp. zn. IV. ÚS 1156/14 [ usnesení / SLÁDEČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:4.US.1156.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:4.US.1156.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1156/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Solar Klatovy s. r. o., sídlem v Mrákově, Starý Klíčov 143, zastoupeného Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem v Praze, Římská 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 7 Afs 118/2013-37 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013 č. j. 15 Af 19/2012-72, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ustanovení §14 až §22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a současně zrušil i výše identifikovaná ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, a zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně, jímž zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, kterým bylo rozhodnuto o jeho stížnosti na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Výše označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky, kterou proti rozhodnutí krajského soudu podala. Poukázal na usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 1 Afs 76/2013, podle něhož "konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje" a dovodil, že "pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně podle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu". Podle Nejvyššího správního soudu tudíž nemohl správní orgán ani v řízení o stížnosti zohlednit dopady solárního odvodu do poměrů stěžovatelky, a následně tak nemohl učinit v soudním řízení ani správní soud; vyslovil-li v této souvislosti (v návaznosti na právní závěry vyplývající z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu), že stěžovatelka měla námitku rdousícího efektu uplatnit již v řízení o stížnosti, je sice třeba tento názor "korigovat" právě s ohledem na závěry rozšířeného senátu, avšak i přes tuto dílčí nesprávnost je napadené rozhodnutí krajského soudu věcně správné. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správní soudy v projednávané věci porušily princip závaznosti nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a to povinnosti zkoumat, zda v předmětné věci nemá solární odvod vůči konkrétnímu výrobci elektrické energie tzv. rdousící efekt, čímž porušily jeho legitimní očekávání, že tato otázka bude předmětem dokazování v daném soudním řízení. Z tohoto důvodu považuje napadená rozhodnutí i za překvapivá, přičemž současně (a opakovaně) zdůrazňuje, že protiústavní aplikační důsledky solárního odvodu ve smyslu závěrů obsažených ve zmíněném nálezu jsou v jeho případě zcela zjevné. Nejvyšší správní soud nerespektuje ani požadavek, jímž Ústavní soud obecné soudy zavázal, aby "učinily vše pro spravedlivé řešení věci"; odkazovaný institut prominutí daně podle §260 daňového řádu stojí zcela mimo jeho procesní dispozici, čímž dochází "k odepření spravedlnosti". Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky postupoval "naprosto formalisticky", když bez přihlédnutí k individuálním okolnostem "vytvořil pro všechny případy ve věci solárního odvodu předepsaný vzor, jakousi šablonu", což je pro soudní řízení postup "naprosto nepředstavitelný". Ústavní soud především konstatuje, že není další přezkumnou instancí, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení (podústavního práva) provedených ostatními orgány veřejné moci. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, jestliže napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku, zejména pak Listinou. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V této souvislosti je pak určující, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, tak uplatněných stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami obsaženými v jiných ústavních stížnostech téhož stěžovatele v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními (sp. zn. III. ÚS 1153/14, III. ÚS 1154/14, III. ÚS 1155/14 a II. ÚS 1157/14) odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná odůvodnění jsou stěžovateli známa, a proto postačí na ně toliko odkázat. Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatelky na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákonů Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §72 zákona o Ústavním soudu. Ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jeho jednotlivých ustanovení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. prosince 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:4.US.1156.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1156/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 2. 12. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 26. 3. 2014
Datum zpřístupnění 17. 12. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj Sládeček Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 180/2005 Sb.; o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů); §7a - §7i
zákon; 165/2012 Sb.; o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů; §14 - §22
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 165/2012 Sb., §14, §15, §16, §17, §18, §19, §20, §21, §22
  • 180/2005 Sb., §7a, §7b, §7c, §7d, §7e, §7f, §7g, §7h, §7i
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstřík odůvodnění
daň/daňová povinnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1156-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86494
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18