ECLI:CZ:US:2014:4.US.167.14.1
sp. zn. IV. ÚS 167/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Baudyšové, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013 č. j. 21 Cdo 3328/2013-687, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013 č. j. 62 Co 12/2013-588 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. června 2012 č. j. 4 C 271/99-497, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2014, a doplněnou podáním ze dne 11. dubna 2014, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), do práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, ve spojení s čl. 1 a čl. 10 Ústavy a dále do práva podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ve vztahu k nálezové judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozsudků.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 271/99 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. června 2012 č. j. 4 C 271/99-497 byla stěžovatelce jako prvé žalované společně s druhým žalovaným Karlem Molodčenkem uložena povinnost zaplatit žalobci České poště, s. p., každý částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odpovědnosti za vzniklý schodek na svěřených hodnotách ve výši 25 564 390,50 Kč ve smyslu ustanovení §176 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného a rozhodného ke dni 31. října 1997 (dále jen "zákoník práce"), a to v souvislosti s krádeží svěřených hodnot (přepadení hlavní pošty v Praze 6) téhož dne ve večerních hodinách.
Na základě odvolání podaného všemi účastníky řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. dubna 2013 č. j. 62 Co 12/2013-588 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej co do výroků o náhradě nákladů řízení s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka i druhý žalovaný podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. prosince 2013 č. j. 21 Cdo 3328/2013-687 odmítl z důvodu jejich nepřípustnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapitulovala dosavadní průběh řízení před soudy. Výtky stěžovatelky adresované napadeným rozhodnutím směřovaly jednak proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, kdy stěžovatelka tvrdila, že podle jejího názoru podané dovolání bylo přípustné a napadené rozhodnutí je fakticky nepřezkoumatelné pro absenci jakéhokoliv zdůvodnění a z důvodu extrémního formalismu (k tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně usnesení ze dne 28. března 2013 č. j. III. ÚS 772/13 a nálezy ze dne 2. prosince 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07, 3. března 2009 č. j. II. ÚS 169/09, ze dne 2. června 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09, ze dne 9. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11, ze dne 13. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12, ze dne 19. března 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07, ze dne 5. června 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11, ze dne 5. listpadu 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13, ze dne 2. června 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 a ze dne 9. října 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10 in http:/nalus.usoud.cz), dále výtky stěžovatelky směřovaly proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně, kdy zejména odvolacímu soudu vytýkala, že nebyla vypořádána její obrana uvedená v odstavci 9 podaného dovolání, nebyly prokázány, objasněny a vypořádány skutečnosti uvedené v odstavci 64 této ústavní stížnosti za situace, kdy k žádné podstatné změně v obsahu skutkového základu nedošlo. Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu se vyznačuje svévolí a jde o projev libovůle. Stěžovatelka rovněž zpochybnila právní hodnocení celé věci, neboť má za to, že v daném případě ona ani druhý žalovaný neporušili žádný obecně závazný předpis a ani žádný interní předpis žalobce. Výhrady stěžovatelky také směřovaly proti provedené inventarizaci, neboť podle jejího názoru nepřichází v úvahu vyhlášení rozsudku, kterým by byla žalovaným uložena povinnost k finanční náhradě schodku, jehož výši nelze objektivně určit. Stěžovatelka rovněž namítala nesprávnost paušálního závěru o tom, že škodní odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách je založená na přímé aplikaci ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, neboť podle jejího názoru uvedená otázka hmotného práva měla být posouzena tak, že odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, založená na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnance za svěřené hodnoty, nemůže být dána prostou aplikací obecných ustanovení zákoníku práce o základních povinnostech zaměstnanců, ale přímým zaviněním zaměstnance, přičemž na základě ustanovení §176 odst. 3 zákoníku práce zaměstnanec se úplně nebo částečně zprostí odpovědnosti za schodek (za škodu) v případě, že prokáže, že ke schodku (ke škodě) došlo zcela nebo z části bez jeho zavinění. K posouzení otázky procesního práva v souvislosti s povinností odvolacího soudu respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil již dříve, stěžovatelka odkázala na již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. října 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10. Stěžovatelka také napadla měnící výroky odvolacího soudu o nákladech řízení, které považuje za překvapivé a svévolné.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 11. dubna 2014 stěžovatelka poukázala zejména na tvrzené nesrovnalosti v provedené inventuře bezprostředně po loupežném přepadení. Stěžovatelka rovněž vyjádřila nesouhlas s právní úpravou, která byla obecnými soudy přímo aplikována, a konkrétně s ustanoveními §73 odst. 1 písm. d), §172 a §176 odst. 1 a 3 zákoníku práce. Stěžovatelka za situace, kdy citovaná ustanovení byla zrušena ke dni 1. ledna 2007 zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, se domáhala ústavně konformního výkladu zákona.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla dne 11. února 2014 doručena ústavní stížnost druhého žalovaného, která byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením ze dne 26. března 2014 sp. zn. I. ÚS 544/14. Čtvrtý senát Ústavního soudu se se závěry uvedenými v citovaném usnesení prvního senátu Ústavního soudu ztotožňuje a nemá důvodu na nich cokoliv měnit.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení, polemizuje se závěry ve věci soudy učiněnými a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry pak nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných těmito soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod přiléhavou a podrobnou argumentaci uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s právní úpravou uvedenou v zákoníku práce, která byla obecnými soudy ve věci aplikována a interpretována. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozsudků za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto nepovažoval ani za přiléhavé, aby podle ustanovení §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu podával návrh na zahájení řízení o kontrole norem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňovala jak zjištěnou výši škody, tak i vznik pracovně právní odpovědnosti za vznik škody. Stěžovatelka se přitom dovolává argumentace uvedené pod bodem č. 9 svého dovolání ze dne 22. května 2013 (č. listu 598- 602 soudního spisu) a týkající se její skutkové a právní obrany a v této souvislosti upozorňuje na bod 64 její ústavní stížnosti s tím, že nebyla vypořádána její obrana uvedená v bodu č. 9 podaného dovolání. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí se zabývaly jak prokázáním schodku na svěřených peněžních prostředcích (č. listu 498, 501 - 503 a 591 - 592 soudního spisu), tak vyjasněním nesrovnalostí v záznamech ohledně pokladních klíčů a provedením fyzické inventury finančních prostředků po loupežném přepadení (č. listu 501 a 592 soudního spisu). Ústavní soud podotýká, že z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování co do zavinění stěžovatelky za vznik škody i co do výše způsobené škody, která byla prokázána provedením inventury, dvěma znaleckými posudky, deníkem pokladních přebytků a schodků ze dne 3. listopadu 1997, dále z uzávěrky pokladny 51 ze dne 31. října 1997 a z výčetky ze dne 1. listopadu 1997 - 10:18 hodin. (č. listu 501 soudního spisu).
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 in ASPI). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96 in ASPI).
Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o podaném dovolání, je odůvodněno zcela v souladu s ustanovením §243f písm. 3. o. s. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
K poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu pak lze uvést, že stěžovatelkou citovaná rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají. Z hlediska odlišnosti právního základu posuzované věci Ústavní soud neshledává aplikaci stěžovatelkou citovaných rozhodnutí na předmětnou věc jako případnou a připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Z uvedených důvodů nelze napadená rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
V části ústavní stížnosti, kterou je napadán rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv. Takovéto pochybení nebylo Ústavním soudem v posuzovaném případě zjištěno.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. května 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu