ECLI:CZ:US:2014:4.US.205.13.1
sp. zn. IV. ÚS 205/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Bohuslava Veselého, právně zastoupeného advokátem JUDr. Ladislavem Koženým, Sladkovského 13, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2012 sp. zn. 2 Ans 2/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal vůči Ministerstvu spravedlnosti uložení povinnosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Věcně se stěžovatel domáhal umožnění studia spisového materiálu, který sloužil ministerstvu k vyřízení konkretizovaných spisových značek. Vzhledem k tomu, že na jeho žádost nebylo ze strany ministerstva nijak reagováno, stěžovatel svoji žádost bezvýsledně zopakoval podáním ze dne 25. 6. 2008. Podáním ze dne 18. 2. 2008 a 25. 6. 2008 stěžovatel bezvýsledně požádal ministra spravedlnosti o sdělení, kdy dotčené ministerstvo obdrželo spis Okresního soudu v Mělníku 3 T 106/04 a 40 Nt 953/07 a do kdy jej mělo k dispozici, stejně tak se stěžovatel domáhal sdělení pracovní náplně ministra v daných dnech. Stěžovatel dále ve věci poukázal na přípis ze dne 21. 1. 2008, jímž žalovaný tvrdil, že ministr neshledal důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona, přitom podle stěžovatele ministr spis ani neviděl.
Městský soud v Praze došel následně k nesprávnému závěru, že o požadavku stěžovatele bylo rozhodnuto dopisem vedoucího odboru dohledu ministerstva spravedlnosti ze dne 22. 2. 2008. Městský soud nesprávně posoudil dopis zástupce ředitele odboru dohledu ministerstva spravedlnosti ze dne 22. 2. 2008 jako rozhodnutí v materiálním smyslu, neboť se nejedná o srozumitelnou negativní reakci orgánu veřejné moci na požadavek stěžovatele o zpřístupnění spisového materiálu. Dopis pouze konstatuje, že žádostem stěžovatele o umožnění studia spisového materiálu nelze vyhovět. Soud rovněž nesprávně došel k závěru, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze posuzovat správnost závěrů, na jejichž základě ministerstvo požadavku nevyhovělo. Z podání stěžovatele vyplývá, že se domáhal nejen vydání rozhodnutí o nečinnosti správního orgánu, ale že brojil i proti odmítnutí. Stěžovatel je toho názoru, že výše uvedeným postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva garantovaného čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Z rozhodnutí Městského soudu v Praze je patrné, že tento žalobě stěžovatele částečně vyhověl a uložil Ministerstvu spravedlnosti povinnost ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku, aby rozhodl o žádosti stěžovatele ze dne 20. 2. 2008 v části, v níž žalobce požaduje informaci o tom, kdy měl ministr k dispozici spis Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 3 T 106/05 a jaký měl v daném obdobní pracovní program. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovateli bylo obecnými soudy částečně vyhověno a jedinou dílčí částí, kde mu vyhověno nebylo, je ta, kde se dožaduje umožnění studia spisů označených v žádosti. Nejvyšší správní soud se v ústavní stížností napadeném usnesení věnoval mimo jiné otázce žalobního žádání stěžovatele, načež dospěl k závěru, že se jedná o žalobu na nečinnost správního orgánu. Sporné mezi stěžovatelem a obecnými soudy je posouzení, zda lze přípis ředitele odboru dohledu ministerstva spravedlnosti ze dne 22. 2. 2008, kterým bylo stěžovateli sděleno, že jeho žádosti o nahlédnutí do správního spisu nebude vyhověno, považovat za rozhodnutí o žádosti stěžovatele. Nejvyšší správní soud dospěl k souhlasnému závěru, neboť není podstatné, jak je příslušné rozhodnutí označeno, nýbrž to, že orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele. Takovéto hodnocení aktu veřejné moci odpovídá rovněž dlouhodobé judikatuře Ústavního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů protiústavnost nezakládá. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se Nejvyšší správní soud s argumentací stěžovatele řádně vypořádal a ústavní stížností napadené usnesení odůvodnil způsobem, na nějž lze argumentačně zcela odkázat.
Podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu