ECLI:CZ:US:2014:4.US.2053.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2053/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti JABLONEX GROUP, a. s., se sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1, IČ: 467 11 538, zastoupené JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem se sídlem Nerudovo nám. 391, Žatec, doručovací adresa: Na Poříčí 1047/26, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2013 č. j. 71 Cm 173/2012-33 a o návrhu na zrušení ustanovení §138 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jim došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva vyplývajícího z čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení ustanovení §138 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť jeho aplikací dochází k porušování práva na spravedlivý (řádný) proces.
Městský soud v Praze napadeným usnesením osvobodil navrhovatelku Dilutum, s. r. o. (dále jen "navrhovatelka") v celém rozsahu od soudních poplatků v řízení o určení, že je jediným akcionářem účastníka řízení (dále jen "stěžovatelka"). Městský soud žádosti navrhovatelky o osvobození od soudních poplatků vyhověl, když dospěl k závěru, že navrhovatelka [na základě jí (na výzvu soudu) předložených dokladů] splňuje podmínky pro toto osvobození ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. Navrhovatelka podle soudu prokázala, že jejím jediným majetkem jsou akcie stěžovatelky, s nimiž nemá možnost volně disponovat; z tohoto důvodu nepřichází v úvahu ani žádost o poskytnutí úvěru bankou, které nemohla poskytnout zajištění.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - po stručné rekapitulaci průběhu soudního řízení, vydání napadeného usnesení, podmínek pro podání ústavní stížnosti a konečně také funkce a výše soudních poplatků - uvedla, že rozhodování soudů různých instancí a Ústavního soudu dovedlo soudní praxi k tomu, že soudy nerespektují regulační funkci těchto poplatků, což vede k podávání zjevně bezúspěšných a šikanózních žalob. V souzené věci stěžovatelka poukázala na to, že navrhovatelka byla zcela osvobozena od soudních poplatků, přestože soudu nebyly předloženy dostatečné důkazy prokazující důvodnost tohoto osvobození; stěžovatelka proto uzavřela s tím, že tato skutečnost umožňuje navrhovatelce účelově sledovat nepoctivý záměr stěžovatelku šikanovat, vede k její pozitivní diskriminaci a dále porušuje její základní právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na rovné postavení. Stěžovatelka se konečně domnívá, že ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. "je velmi vágní a neurčité", což vede k řadě šikanózních žalob a za situace, kdy účastník řízení (stěžovatelka) nemá žádnou efektivní možnost domoci se přezkoumání rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků, porušuje zásadu rovného postavení stran.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví; nepřísluší mu ani obecný přezkumný dohled nad činností soudů. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud musí v prvé řadě zdůraznit, že mu s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) nepřísluší - při respektování výše uvedených podmínek - přehodnocovat závěry obecného soudu, ke kterým soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Ústavní soud dále nemůže nepřipomenout, že se již v minulosti ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků; zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka/navrhovatelky osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly.
Ústavní soud neshledal porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a které znamená, že soud je povinen jim zajistit v řízení o meritu věci rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, neboť oběma účastníkům (navrhovatelce i stěžovatelce) byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, přičemž bylo zcela na vůli účastníků, které ze zákonem stanovených možností při vedení soudního řízení využijí. Proto na této skutečnosti nemohou nic změnit ani úvahy stěžovatelky nad neoprávněnou výhodou navrhovatelky ve vztahu k ní, jež by měly spočívat ve zvýhodnění přístupu k soudu nebo snad stěžovatelčina diskriminace z tohoto vyplývající.
Ústavní soud v této souvislosti a s ohledem na ustanovení §138 o. s. ř. připomíná, že řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků se týká toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil; koneckonců předmětné usnesení se doručuje pouze tomuto účastníkovi, ten je také oprávněn podat odvolání, které je však přípustné pouze proti rozhodnutí, jímž návrhu nebylo zcela nebo zčásti vyhověno. Ústavní soud proto za již judikaturou popsané situace [kdy se ústavní stížností napadené rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků týká pouze účastníka řízení (tj. navrhovatelky), který na ně uplatnil nárok], konstatuje, že právo stěžovatelky na soudní ochranu uvedeným usnesením porušeno být nemohlo, neboť jí bylo a je umožněno v dosud nepravomocně skončeném řízení zákonem stanoveným způsobem hájit svá práva (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000).
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení §138 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu