ECLI:CZ:US:2014:4.US.2255.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2255/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Františka Pospíšila, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 252/2014 ze dne 5. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho práva na osobní svobodu, garantovaného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále jím měla být porušena zásada presumpce neviny dle čl. 40 Listiny, jakož i ústavní zákaz libovůle soudu ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že navrhovatel je stíhán pro zločin pohlavního zneužití dle §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečin ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. a), d) trestního zákoníku. V dané souvislosti Městský soud v Brně usnesením č. j. 70 Nt 3564/2014-14 ze dne 16. 5. 2014 rozhodl o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž současně dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal písemný slib obviněného. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, jež Krajský soud v Brně napadeným usnesením sp. zn. 9 To 252/2014 ze dne 5. 6. 2014 jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že v jeho případě nebyly naplněny jak samotné důvody vazby dle ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu, tak obecné podmínky pro vzetí obviněného do vazby, vymezené v úvodu a závěru citovaného ustanovení, jinými slovy, obecné soudy dle mínění stěžovatele rozhodly o jeho vazbě v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel konkrétně namítl absenci skutečností, z nichž by vyplývala důvodná obava, že bude jednat způsobem předpokládaným v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu, tj. působit na dosud nevyslechnuté svědky a pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán. V tomto ohledu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele neobstojí, neboť usnesení soudu prvního stupně obsahuje pouze obecné důvody, založené na ničím nepodložených obavách státního zastupitelství, případně poškozené, soud odvolací své závěry pak odůvodnil toliko odkazem na rozvinutou přesvědčovací schopnost stěžovatele, kteréžto osobní vlastnosti nemohou však podle navrhovatele představovat důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu, a dále odkazem na trestnou činnost stěžovatele, jež měla údajně charakter dlouhodobý a k jejímuž páchání se stěžovatel v minulosti uchyloval opakovaně. Posledně uvedené argumenty soudu druhého stupně stěžovatel vyvracel tvrzením, že s poškozenou a ve věci vyslechnutou svědkyní již není delší dobu v kontaktu, že ukončil veškeré své působení na školách, s nímž vytýkaná trestná činnost souvisela, a že vymezení stíhaného skutku spíše svědčí o tom, že se jednalo o jednorázovou záležitost. Ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu stěžovatel uvedl, že všechna ve věci relevantní svědectví již byla procesně použitelným způsobem orgány činnými v trestním řízení získána, obava stran možného ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků není tudíž dána. Pakliže obecné soudy zmiňovaly nutnost provedení výslechů dalších svědků, ani to dle stěžovatele neodůvodňovalo uvalení vazby, neboť dotčení svědci nemohou ke skutku, pro který je stíhán, ničeho uvést, resp. mají informace pouze z doslechu, pročež provedení předmětných výslechů dle názoru stěžovatele má toliko sloužit k prodloužení výkonu jeho vazby, případně vykonstruování jiné domnělé trestné činnosti. V závěru ústavní stížnosti navrhovatel obecným soudům vytkl porušení zásady subsidiarity vazby, neboť nepřikročily k uložení mírnějšího prostředku, příkladmo některého z předběžných opatření, jímž by bylo možno dosáhnout stejného účelu jako v případě vazby, a nepřijaly, a to bez řádného odůvodnění, ani písemný slib stěžovatele. Za nepřípustný projev libovůle konečně stěžovatel považoval postup soudu prvního stupně, jenž nad rámec návrhu státního zástupce rozšířil vazební důvody o §67 písm. c) trestního řádu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)].
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadené rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Z usnesení Krajského soudu v Brně, resp. jemu předcházejícího usnesení Městského soudu v Brně, je patrné, že obecné soudy velmi pečlivě zhodnotily všechny relevantní skutečnosti, které je vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. b) a c). Své stanovisko v této věci obecné soudy přezkoumatelným způsobem odůvodnily, čímž, navzdory stěžovatelově nesouhlasné argumentaci, dostály požadavkům uvedeným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro dané vazební důvody.
Důvodnost koluzní vazby obecné soudy shledaly jednak v poznatcích, z nichž vyplývá, že stěžovatel využíval kontaktu a manipulace s poškozenou přes veškerou snahu jejích rodičů tomuto zamezit (odhlásili poškozenou ze školy, kde stěžovatel vyučoval, kontrolovali jí poštu i emailovou adresu), a přestože ona sama dala najevo, že se s ním nadále nechce stýkat. Stěžovatel tajně poškozenou kontaktoval dokonce poté, co byl případ veřejně projednán na půdě školy, a to ve snaze vzniklou situaci vyložit ze svého pohledu. Obavu z ovlivňování případných svědků stěžovatelem obecné soudy dovozovaly rovněž ze závěru o pravděpodobném výskytu dalších osob, vůči nimž se měl stěžovatel dopustit téhož jednání. Stěžovateli je přitom známo, o jaké osoby se jedná, a s ohledem na jeho dosavadní jednání panuje dle obecných soudů důvodná obava, že by našel způsob, jak s těmito osobami navázat spojení a mít na ně vliv, a to s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel dle vyjádření zainteresovaných osob disponuje značným charismatem.
I v případě vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu má Ústavní soud za to, že obecné soudy svou obavu vedoucí ke vzetí stěžovatele do vazby dostatečně odůvodnily. Citované ustanovení předpokládá existenci skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Aplikace citovaného ustanovení nicméně není podmíněna tím, že si obviněný tímto způsobem bude s jistotou počínat, postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je opodstatněna konkrétními skutečnostmi. U stěžovatele tuto obavu - podle obecných soudů - zakládá okolnost, že se podobné trestné činnosti v minulosti dopouštěl dlouhodobě a opakovaně, jmenovitě ve vztahu k poškozené trestní jednání stěžovatele trvalo déle než rok a pokračovalo i přes výslovný nesouhlas ze strany rodičů a vedení školy. Dlužno dodat, že právě popisované jednání stěžovatele, kterého nezanechal ani po jeho veřejném projednání, v podstatné míře eliminovalo možnost nahradit vazbu jiným opatřením, což je implicitně seznatelné z obsahu rozhodnutí obecných soudů.
Namítá-li stěžovatel nedostatečnost odůvodnění napadeného usnesení ve vztahu k poskytnuté záruce, lze jej zcela odkázat na odůvodnění odvolacího soudu a ustanovení §73 odst. 1 trestního řádu. Nabídka slibu ze strany stěžovatele postrádala jakýkoliv význam s ohledem na existenci vazebního důvodu ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu, neboť zákon v takové situaci přijetí slibu nepřipouští.
Neobstojí rovněž námitka, jejímž prostřednictvím stěžovatel popírá oprávnění soudu v přípravném řízení uvalit vazbu v rozsahu více vazebních důvodů, než které výslovně navrhne státní zástupce. Dle §73b odst. 1 trestního řádu o vzetí obviněného do vazby může rozhodnout pouze soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Z tohoto ustanovení vyplývá, že návrh státního zástupce je podmínkou sine qua non vzetí do vazby, když návrh je jedním z projevů obžalovací zásady. Podmínku podání návrhu na vzetí do vazby však nelze interpretovat tak, že by soud byl současně vázán státním zástupcem uvedenými vazebními důvody. Naopak o vazbě rozhoduje v přípravném řízení soudce (při plné odpovědnosti), který na základě zjištěných skutečností (ze spisu, z výslechu ve vazebním řízení, případně z jiných spisů a skutečností týkajících se obviněné osoby atd.) rozhodne, zda se obviněný bere do vazby a jaké vazební důvody k tomuto kroku (dle něj) nutně vedou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2575/09 ze dne 27. 10. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nezbývá než závěrem konstatovat, že obecné soudy rozhodly o omezení osobní svobody stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek, přičemž interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. V návaznosti na to proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu