ECLI:CZ:US:2014:4.US.2380.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2380/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele J. S., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2014 sp. zn. 56 T 2/2014 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 5 To 25/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. 20 Nt 232/2013 vzat do vazby, a to v souladu s ustanovením §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Důvody vazby přitom obvodní soud odůvodnil odkazem na ustanovení §67 písm. a) a c) tr. ř. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2014 sp. zn. 56 T 2/2014 byl stěžovatel ponechán ve vazbě podle ustanovení §72 odst. 1 a 3 tr. ř., z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) tr. ř. Podle ustanovení §71a tr. ř. žádost obžalovaného o propuštění z vazby zamítnuta. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 5 To 25/2014 zamítnuta. Následně podaná stížnost byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta.
Stěžovatel na svoji obranu uvádí, že je ve vazbě již 15 měsíců a má za to, že její délka je nepřiměřeně dlouhá. Obecné soudy vůbec nepřihlédly k tomu, že stěžovatel má možnost svobodně pracovat a rovněž má zajištěné ubytování, tzn., že může vést řádný život. Obecné soudy ve svých rozhodnutích opětovně vycházely z nepravdivých tvrzení, kterými uměle podporovaly existenci vazebních důvodů. V souvislosti s uvedeným stěžovatel uvádí, že není pravdou, že by za jednání, pro které je nyní stíhán, byl již někdy v minulosti odsouzen. V hlavním líčení nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl recidivistou v trestné činnosti v oblasti skimmingu. Stěžovatel trvá na tom, že není pravdou, že by se měl jednání, pro které je postaven před soud, dopustit krátce poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Z trestního spisu vyplývá, že stěžovatel byl trestně stíhán od roku 1995 do roku 2012, když následně byl dne 20. 12. 2012 propuštěn z výkonu vazby a nikoli trestu. Na stěžovatele tak nelze nahlížet jako na speciálního recidivistu. Obava z vyhýbání se trestnímu stíhání či trestu je neopodstatněná. Je pravdou, že v době zadržení byla u stěžovatele nalezena letenka do USA, ovšem účel cesty byl toliko turistický. Napadené usnesení Městského soudu v Praze je pouze obecně a povšechně odůvodněno a domněnky v něm vyslovené nejsou dostatečně podložené. Je sice pravdou, že během vazebního zasedání dne 7. 4. 2014 formálně stěžovatel písemný slib soudu nepředložil (byl předložen opětovně při jeho předchozích žádostech), avšak při výslechu obžalovaného ze dne 7. 4. 2014 se obžalovaný na otázku obhajoby k podmínkám slibu vyjadřoval.
Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 5, čl. 8, čl. 36, čl. 38, čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stejně tak mělo dojít k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 2 Ústavy ČR. Závěrem stěžovatel odkázal na recentní judikaturu Ústavního soudu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatné především zhodnocení toho, jak se obecné soudy vypořádaly s trváním důvodů vazby daných ustanovením §67 písm. a) a c) tr. ř. Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu je zřejmé, že tento při zkoumání trvání tzv. útěkové vazby vyšel z doby páchání trestné činnosti, počtu útoků, úmyslnosti spáchaných trestných činů, míry zapojení obžalovaného do stíhané trestné činnosti a tzv. speciální recidivy obžalovaného. Stěžovatel sice závěr vrchního soudu týkající se speciální recidivy zpochybňuje, nicméně i za situace, že by se jednalo toliko o recidivu prostou, jsou další okolnosti případu natolik přesvědčivé, že nelze jeho držení ve vazbě považovat za protizákonné nebo dokonce protiústavní. Vrchní soud v napadeném usnesení vyšel z toho, že stěžovatel je ohrožen trestní sazbou tři až osm let, přičemž zcela správně ve své úvaze předpokládanou výši trestu konkretizoval tím, že lze očekávat uložení trestu ve druhé polovině trestní sazby. Další závažnou okolností byla propadlá letenka stěžovatele do USA, která nesměřovala "jen" do USA, ale přímo do místa nacházejícího se v blízkosti inkriminovaných transakcí s padělanými kartami. V souvislosti s útěkovou vazbou se vrchní soud věnoval též zcela správně dosavadnímu zázemí a pevnosti vazeb stěžovatele na rodinu či okruh přátel, zaměstnání a opět dospěl k závěru, že tyto vazby nelze mít za natolik pevné, aby stěžovateli bránily opustit ČR.
Jednou z námitek stěžovatele je rovněž tvrzení, podle něhož byl v roce 2012 propuštěn z výkonu vazby a nikoli z výkonu trestu. Jedná se pochopitelně o zásadní rozdíl, nicméně z hlediska zkoumání toho, jak intenzivně na něj omezení osobní svobody zapůsobilo (to je nepochybně shodným rysem jak výkonu trestu odnětí svobody, tak i výkonu vazby) nelze seznat, že by toto zanechalo v jednání stěžovatele jakýkoli otisk, když tento byl zřejmě schopen již po třech měsících od propuštění začít páchat další trestnou činnost. Pokud vyšly obecné soudy z výše uvedených skutečností a přihlédly k tomu, že stěžovatel byl v minulosti již pětkrát soudně trestán za majetkovou trestnou činnost, nelze dospět k závěru, že tvrzená pochybení obecných soudů by byla natolik zásadní, aby jimi mohlo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy nezabývaly vazebními alternativami, je třeba jej odkázat na závěr odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, který výslovně uvedl, že nahrazení vazby žádným z alternativních institutů nepřichází v úvahu, a to s ohledem na intenzitu vazebních důvodů. Za situace, kdy stěžovatel navrhoval přijetí slibu a případné přijetí dalších potřebných omezení stížnostnímu soudu ještě před konáním vazebního zasedání, měl se vrchní soud těmito návrhy zabývat, nicméně v současné době, kdy se obecné soudy s ohledem na plynutí času musí opětovně věnovat případnému propuštění stěžovatele z vazby, nic nebrání tomu, aby tak učinily v souvislosti s dalším vazebním zasedáním.
Z výše uvedených důvodů lze ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů považovat za ústavně konformní.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu