ECLI:CZ:US:2014:4.US.2466.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2466/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bode-Panzer s.r.o., se sídlem v Rajhradu, Tovární 14, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4162/2013-238 ze dne 7. května 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména pak práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 90 Ústavy české republiky (dále jen "Ústava"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 5 C 292/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Brno - venkov rozsudkem č. j. 5 C 292/2008-123 ze dne 7. prosince 2010 zamítl žaloby, kterými se žalobce Martin Kolář - NETCORP (dále jen "žalobce") domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 56.564,- Kč s 2% úroky z prodlení ročně od 1. dubna 2005 do zaplacení (výrok I.), částky 15.361,- Kč s 3% úroky z prodlení ročně od 2. listopadu 2004 do zaplacení (výrok II.) a částky 90.440,- Kč s 3% úroky z prodlení ročně od 6. ledna 2005 do zaplacení (výrok III) a uložil žalobci nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 47.292,- Kč (výrok IV). K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 47 Co 276/2011-208 ze dne 25. června 2013 odvolací řízení co do částky 99.960,- Kč zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 2% úroky z prodlení ročně z částky 56.564,- Kč od 1. dubna 2005 do 7. prosince 2010 (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 3% úroky z prodlení ročně z částky 15.361,- Kč od 2. listopadu 2004 do 7. prosince 2010 (výrok III.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 3% úroky z prodlení ročně z částky 28.035,- Kč od 6. ledna 2005 do 7. prosince 2010 (výrok IV.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III., ve které byla zamítnuta žaloba, aby stěžovatelka byla povinna zaplatit žalobci částku 62.405,- Kč s 3% úroky z prodlení od 6. ledna 2005 do zaplacení, potvrdil (výrok V.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok VI.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VII.) Dovolání stěžovatelky proti výrokům III., IV., VI. a VII. rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.178,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání odůvodnila ust. §237 o. s. ř. s tím, že dle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud podle ústavní stížnosti dovolání stěžovatelky podle ust. §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. Své rozhodnutí podle stěžovatelky odůvodnil ve smyslu ust. §243f odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolání odmítl, "neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat".
Stěžovatelka namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nesplňuje náležitosti stanovené zákonem. Má za to, že v ust. §243f odst. 3 o. s. ř. se sice uvádí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračovat v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno, tyto náležitosti však podle stěžovatelky napadené usnesení v žádném případě nesplňuje, neboť pouhé obecné konstatování, že dovolání nemá údajně obsahovat údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nepřezkoumatelné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, když Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákonem i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě.
Ačkoli je odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí stručné, když obsahuje pouze závěr o absenci údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném ode dne 1. ledna 2013 (dále jen "o.s.ř. 2013")] s tím, že v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, a stěžovatelka toto odůvodnění považuje za nedostatečné a samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu pak za nepřezkoumatelné, k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky podle náhledu Ústavního soudu nedošlo. Jak již uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 3890/13 ze dne 28. ledna 2014 nebo v usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. dubna 2014, stručné odůvodnění dovolacímu soudu umožňuje ust. §243f odst. 3 o.s.ř. 2013, podobně jako Ústavnímu soudu ust. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze seznat, že tento soud vyhodnotil text stěžovatelčina dovolání tak, že v něm chybí jedna z jeho náležitostí, stanovených ust. §241a odst. 2 o.s.ř. 2013. Ústavní soud dovolání stěžovatelky přezkoumal a závěru, že v něm není uvedena Nejvyšším soudem uvedená náležitost, tedy údaj o tom, v čem spatřuje stěžovatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemá co vytknout.
Podle ust. §241a odst. 2 o.s.ř. 2013 v dovolání musí být mimo jiné uvedeno v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a podle ust. §237 o.s.ř. 2013 pak je dovolání přípustné (s výjimkami dle §238 o.s.ř. 2013), pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádný z těchto údajů však v dovolání stěžovatelky obsažen není. Napadené rozhodnutí pak není ani žádným z rozhodnutí předvídaným ust. §238a o.s.ř. 2013.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání odůvodnila ust. §237 o.s.ř. (bez uvedení v jakém znění) s tím, že dle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve skutečnosti však v dovolání podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka nic o předpokladu přípustnosti dovolání neuvedla, avšak uvedla, že dovolacím důvodem je důvod uvedený v §237 odst. 1 pís . a) spolu s ustanovením §241a odst. 2 pís. b) o.s.ř. s tím, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu co do napadených výroků spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z tohoto obsahu dovolání je zřejmé, že přesto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 1. lednu 2013 a dovolání proti němu se řídí novelizovaným zněním o.s.ř. účinným od 1. ledna 2013 [(který již neobsahuje ust. 237 odst. 1 písm. a) ani ust. §241a odst. 2 pís. b)], a přes to, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem, vycházela stěžovatelka evidentně ze znění zmíněného procesního předpisu účinného do 31. prosince 2013. Ten v ust. 237 odst. 1 písm. a) obsahoval jeden z předpokladů přípustnosti dovolání a v ust. §241a odst. 2 pís. b) obsahoval jeden z důvodů dovolání - to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (o.s.ř. 2013 tento dovolací důvod zakotvuje jako jediný, a to v ust. §241a odst. 1), jak uvedla stěžovatelka (stěžovatelka tedy navíc nerozlišila předpoklad přípustnosti dovolání a důvod dovolání, což však není podstatné). Právě toto pochybení, tedy postup podle špatné právní úpravy, pak mělo zřejmě za následek, že stěžovatelka požadavek (nového) ust. §241a odst. 2 o.s.ř. 2013 nesplnila.
Ačkoli by podle náhledu Ústavního soudu i přes možnost danou Nejvyššímu soudu ust. §243f odst. 3 o.s.ř. 2013 mohlo napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu být odůvodněno podrobněji, tato hypotetická výtka Ústavního soudu ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (a případná kasace tohoto rozhodnutí) by byla vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navíc pouze formalistickým prodlužováním řízení, které by stěžovatelce ve výsledku nemohlo nic podstatného přinést.
Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu