ECLI:CZ:US:2014:4.US.2684.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2684/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka, ve věci E. B., Věznice Kuřim, právně zastoupeného advokátem Mgr. Luďkem Dvořákem, Štefánikova 61, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 11 T 11/2013, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 7 To 402/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 3 Tdo 429/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
V souvislosti s projednáním návrhu Ústavní soud konstatuje, že byť stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadá rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 11 T 11/2013, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 7 To 402/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 3 Tdo 429/2014, ve svém stížnostním žádání se domáhá zrušení toliko citovaného usnesení krajského soudu. Za situace, kdy se stěžovatel ve svém stížnostním návrhu formálně právně nedomáhá zrušení též navazujícího usnesení Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítnout soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný. Podle soudce zpravodaje by se však jednalo o přílišný formalismus a z toho důvodu podrobil Ústavní soud ústavněprávnímu přezkumu celé předcházející soudní řízení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve formě spolupachatelství podle §23 tr. z., za což byl obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Ústavní stížností napadeným usnesením bylo odvolání stěžovatele odmítnuto. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve svém návrhu brojí především proti tomu, jak soud prvního stupně vyhodnotil důkaz v podobě černobílého němého záznamu, který obsahuje neverbální projevy svědků, poškozeného a obžalovaných. Stěžovatel je toho názoru, že pokud chtěl nalézací soud činit z němého černobílého záznamu nějaké závěry, měl tak učinit teprve poté, co by si nechal v dané věci zpracovat znalecký posudek, neboť chování jednotlivce mohlo být ovlivněno celou řadou faktorů, které soud nemohl vzít v potaz. Znalec je na rozdíl od soudu osobou se speciálními odbornými znalostmi, které nemohou spadat do činnosti soudce. Závěry o vině stěžovatele stojí na zcela osamocené výpovědi poškozeného, paní Pařízkové a laickém soudním posturologickém zkoumání záznamu. Pokud si soud prvního stupně sám vyhodnotil důkaz, který měl být podroben znaleckému zkoumání a na základě takto vyhodnoceného důkazu činil soud závěr o vině, pak tak učinil v rozporu se zákonem, čímž porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud se v minulosti již vyjádřil k tzv. deformaci důkazů, tedy vyvozování skutkových zjištění, které v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu (srov. III. ÚS 398/97).
Další svoji výtku směřuje stěžovatel proti postupu odvolacího soudu, který neumožnil všem obhájcům spoluobviněných se na závěr jednání k věci vyjádřit s tím, že vše podstatné uvedli již ve svém písemném podání. Stěžovatel poukázal též na zažitou praxi brněnského odvolacího soudu, který pravidelně neposkytuje odvolatelům dostatečný časový prostor pro jejich vyjádření.
Stěžovatel je toho názoru, že v proběhlém soudním řízení došlo k popření presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, čímž společně se shora uvedeným, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
enátu
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento se otázce dokazování věnoval velmi podrobně, vyšel přitom ze svědeckých výpovědí nejen spoluobviněných, ale též dalších svědků. Napadá-li stěžovatel konkrétně to, jak obecný soud vyhodnotil záznam průmyslové kamery, resp., že si k vyložení obsahu záznamu nenechal zpracovat znalecký posudek, lze odkázat na výše uvedené, podle něhož je hodnocení důkazů v zásadě věcí soudce. Je sice pravdou, že ve věci rozhodující soudce nemá erudici k tomu, aby učinil ze zobrazeného jednání detailní závěry, nicméně nelze uzavřít, že by soudce nebyl schopen na základě pozorování a své dosavadní životní zkušenosti vyhodnotit obsah děje, odehrávající se na záznamu z průmyslové kamery. Schopnost rozpoznat obsah lidských reakcí či emocí není pouze výsadou znalců, ale naopak je součástí sociální inteligence běžného člověka. Navíc v předmětném případě se jednalo pouze o jeden z článků důkazního řetězce, který nebyl vykládán jen samostatně, ale též ve spojitosti s ostatními důkazy.
Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za závažnější tvrzení, podle něhož neměl obhájce stěžovatele v závěru odvolacího řízení možnost se k věci jakkoli vyjádřit. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že právo na obhajobu patří nepochybně do spektra základních práv a svobod každého jednotlivce, přičemž povinností obecných soudů je, vytvořit obviněnému v rámci soudního řízení prostor, v němž by mohl své právo, ať již přímo, či prostřednictvím právního zástupce, realizovat. Namítá-li stěžovatel, že odvolací jednání trvalo dvacet minut, nelze dospět k závěru, že by se jednalo o časový úsek, jenž by se vymykal kritériím, kladených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") na spravedlivý soudní proces. Podstatnou zde není samotná délka soudního jednání, ale především to, zda jsou v rámci tohoto časového úseku splněny všechny procesní náležitosti soudního řízení. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel, resp. jeho právní zástupce vznesl proti průběhu soudního řízení jakoukoliv námitku stran omezení práv, garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel byl před odvolacím soudem zastoupen advokátem, tzn. právním profesionálem, jemuž by tak zásadní zásah do základních práv a svobod jeho klienta neměl uniknout a v podstatě by na ně měl okamžitě reagovat vznesením námitky do protokolu. Nic takového však stěžovatel netvrdí.
Další podstatnou skutečností je to, že stěžovatel v rámci ústavní stížnosti neuvádí, co mělo být obsahem jeho právní argumentace v rámci odvolacího řízení, resp. v čem se tato měla lišit od jeho písemného podání. Pokud odvolací soud stěžovatele skutečně zkrátil na jeho právu se k věci vyjádřit, jedná se nepochybně o porušení tzv. jednoduchého práva, ovšem jak Ústavní soud v minulosti již dovodil, ne každé porušení zákona představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. Jedním z předpokladů pro vyhovění ústavní stížnosti je určitá míra intenzity zásahu, což v předmětném řízení prokázáno nebylo. Oporu pro tento úsudek čerpá Ústavní soud především z toho, že stěžovatel ve svém návrhu neuvedl žádnou skutečnost, kterou nemohl v důsledku pochybení odvolacího soudu uplatnit. Setrvání na zachování základních práv a svobod je vždy třeba vnímat s ohledem na jejich účel.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy se v rámci odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí s námitkami stěžovatele vypořádaly ústavně konformním způsobem, pročež neshledává důvod pro jejich kasaci. Namítá-li stěžovatel odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda s